René Šmotek: Jsem teď něco jako kočovný herec bez kočovné společnosti

Nedávno jsem měl besedu se studenty jednoho ostravského gymnázia a zeptal jsem se jich na jména jejich oblíbených herců. Jmenovali kde koho, ale jejich učitelka si pak vzala slovo a řekla: Já jsem svého času chodila na předplatné do Komorní scény Aréna. Hrál tam jeden herec, nemohu zapomenout na jeho mimořádně znělý hlas, ale nemohu si vzpomenout na jméno. Zeptal jsem se: Nebyl to pan René Šmotek? Ano, vykřikla. A následně se hned zeptala: Kde ten teď je? Už jsem ho dlouho neviděla…

Tak já té paní učitelce odpovím. Do Komorní scény Aréna chodil svého času pravidelně i se svou manželkou divák asi v mých letech, jmenuje se Eman a jeho žena je Jarka. Tito dva lidé úplně náhodou šli jako já za prací do Českých Budějovic. V Českých Budějovicích, a to je další náhoda, je restaurační zařízení jménem Staré časy. Šéfuje tam člověk jménem Martin Král, který je bývalým šéfem propagace v divadle v Šumperku, a je to syn Petra Krále, ředitele šumperského divadla.  Jak je ten svět malý! Teď je Martin Král se svou ženou Markétou, vystudovanou herečkou, majitelem Starých časů, ze kterých jsme si s kolegy z Jihočeského divadla udělali takový svůj klub.

Jihočeské divadlo slavilo teď sto let své existence podobně jako Národní divadlo moravskoslezské a ve vypůjčeném stanu od bratří Formanů, který také Ostrava zná z představení Deadtown, jsme zahráli Brechtovu hru Zadržitelný vzestup Artura Uie. Po jednom představení mi přišla sms zpráva tohoto znění: René zdravím a děkujeme za včerejší představení. Jen krapet více humorů a gagů tam ještě mohlo být. Omlouvám se, že jsem musel opustit představení hned po prvním aplausu. Prostatě neporučíš.  Těšíme se na setkání s tebou a vzpomínáme na Komorní scénu Aréna a na Průběžnou Ostravu krve a vůbec. Měj se a směj se. Eman a Jaruna.

Ty jsi byl při tom, když vznikala Komorní scéna Aréna …

Ano. Já jsem byl v té první skupince čtyř herců, kteří v roce 1993 odehráli představení Bleděmodrý Petr, tehdy ještě pod hlavičkou Divadla hudby, ale to se pak brzy proměnilo v Komorní scénu Aréna. Pavel Cisovský tehdy oslovil svého syna Marka, mne, Terezku Bebarovou a Markétku Moczkovou.

Ještě jste byli amatérskými herci …

Já už jsem měl dokončenou konzervatoř a byl jsem téměř rok v angažmá v Divadle Petra Bezruče.

Po deváté třídě jsi nastoupil hned na konzervatoř?

Ne, původně jsem se vyučil malířem a natěračem na Středním odborném učilišti stavebním ve Vítkovicích, ale bydlel jsem na internátě obrovského učiliště v Ostravě-Hrabůvce, kde bylo také strojírenské učiliště. Tam zase byl v učení Marek Cisovský. Bylo to opravdu velké učiliště, kde měla svůj taneční soubor paní Marie Vlachová, byla tam dechovka, pěvecký sbor, bigbeatové a folkové kapely i dva divadelní soubory: divadlo poezie vedla Hanka Dluhošová, posléze Cisovská (první žena Marka Cisovského, pozn. red.), a druhý, více činoherně zaměřený, vedl Jiří Hort. Pro soubor Jirky Horta psal hry Pavel Cisovský. Jako učni ubytovaní na internátě jsme občas museli nastudovat nějakou divadelní scénku. Já jsem jednou něco předvedl, a jak umím napodoboval nejrůznější hlasy, tak jsem napodobil Felixe Holzmanna. Jirka Hort mi pak řekl, že stál někde úplně vzadu a že se domníval, že mluvím na mikrofon. Pak přišel blíž a viděl, že mluvím bez mikrofonu. A nabídl mi možnost vstupu do divadelního souboru. Tak začala moje herecká kariéra.

Tvůj hlas je pověstný. Té znělosti jsi dosáhl nějakým cvičením, nebo to máš dáno už geneticky od narození?

Tak to opravdu nevím. Je to asi dar. Ale asi proto jsem začal také recitovat. Dělali jsme nejrůznější takzvané kulturní vložky na stranických schůzích. Marek Cisovský recitoval básničky, já říkal spíše prózu, povídky Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila. Výběr byl vždycky velice zvláštní. Probíhal konec osmdesátých let, těsně před sametovou revolucí. Všude se to různě uvolňovalo a tálo, jen v té Ostravě nic netálo, spíše přituhovalo. Marek recitoval Václava Hraběte a beatniky, tedy nic, co by oslavovalo režim, spíše naopak. Pamatuju si, jak nás nahnali na nějakou komunistickou schůzi, kde ti soudruzi jedli ty chlebíčky, a Marek začal recitovat Prevérta: „Vy si teď s Pánembohem spíte, nevíte vůbec nic ,já v noci vyjdu do ulic, potkávám stíny, slyším křik…“. Jirka Hort si říkal ježíšmarjá, to zase bude průser, ale pak přišel děkovný dopis z vedení strany, že kulturní vložka se velice líbila. Oni totiž vůbec neposlouchali a když jsme recitovali, tak se občerstvovali.

A odtud už vedla tvoje cesta na konzervatoř a k divadlu?

Ano. Tehdy probíhaly nejrůznější divadelní dílny, dnes se jim říká workshopy, a jedna taková dílna byla ve Frýdku-Místku. Jako lektoři tam působili studenti divadelní fakulty pražské DAMU Peter Gábor, Lenka Lagronová, Radovan Lipus a Václav Klemens. Ti nám řekli, že bychom se měli věnovat divadlu. A ať jdeme studovat DAMU. My jsme odpověděli, že jsme jen učni, že ještě nemáme maturity. A oni řekli, že výrazné talenty berou i bez maturit. Vůbec jsem si neuvědomoval, co nám to vlastně říkali (smích).

Vyučil jsem se malířem – natěračem. A šel jsem pracovat na stavbu Jaderné elektrárny Temelín. Natírali jsme tam všechny ty stavby obklopující vlastní reaktor. Málokdo ví, že mi tehdy přišel povolávací rozkaz a že jsem si řekl, že to nedám, že na tu vojnu nemůžu. Takže první, co mě napadlo, že se přihlásím k studiu na konzervatoři a vyřídím si odklad vojenské služby. Což se mi povedlo. A přišel rok 1989, revoluce a pak i zrušení povinné dvouleté vojenské služby pro všechny mladíky od osmnácti let.

Zůstaňme ještě u tvého vzdělávacího procesu. Ty jsi po řadě let herecké práce začal opět studovat, a to na Slezské univerzitě v Opavě. Jak se ten obor jmenuje?

Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo.

Proč jsi do toho šel?

Herce asi moc často nenapadne, aby si přečetl knížku o dějinách divadla nebo jinou odbornou publikaci. Mě to ale zajímalo. Prostě jsem si chtěl rozšířit obzor.

Teď jsi mě překvapil. Já jsem si myslel, že to bylo pomyšlení na zadní vrátka. Řada herců, kteří pomalu přicházejí, jak se říká, do let a kterým ubývá práce na jevišti, začíná učit, stávají se pedagogy. Ty jsi začal učit na základní umělecké škole a já nabyl přesvědčení, že to byl hlavní motiv tvého vysokoškolského studia, jehož absolvování je pro pedagogickou dráhu podmínkou …

To také. Sice se mi započítávala moje odborná praxe v divadle, ale začalo se mluvit o školském zákoně a o nutnosti mít diplom z vysoké školy, aby člověk mohl učit.

Teď se ještě vraťme zpátky v čase. Ta paní učitelka, o které jsem mluvil v úvodu, vzpomínala na dvě tvoje role v Komorní scéně Aréna: jedna byla v inscenaci Goldbergovské variace a druhá v komedii Hráči. Jenže největším zážitkem byla pro tuto učitelku chvíle, kdy jsi jako herec Komorní scény Aréna přišel do třídy na gymnáziu s nabídkou předplatného a předváděl jsi tam nejrůznější situace z těch her.

Když na to teď vzpomínám a vyprávím o tom kolegům v Českých Budějovicích, mnozí říkají, že je absolutní nesmysl, aby tohle herci dělali. Já si ale myslím, že takový kontakt s potenciálně budoucím divákem je prospěšný a možná i potřebný.

Jenže kvůli těmto tvým návštěvám si řada studentů koupila předplatné …

Ano, to je přesně to. Možná si někdo myslel, že mě ta práce bavila. Vůbec ne. Docela jsem to nenáviděl. Když přišel květen a červen a ještě po prázdninách září a říjen a my začali jezdit po školách, tak jsem v divadle říkal, že už to sám dělat nebudu, tak aby někdo jezdil se mnou. To je strašná otrava a je to dost vyčerpávající. Nakonec šéf Ivan Krejčí rozhodl a jezdili i další. Následně tenhle systém od nás převzalo i Divadlo Petra Bezruče. Na druhou stranu jsem tuhle práci bral také jako určitou roli. Nemůžeš přijít do školy a říct, že jsi náborář. Musíš říct: Já jsem herec a přišel jsem mezi vás, abych vám ukázal, co vlastně hrajeme.

V téhle chvíli je toto právě aktuální téma. V Komorní scéně Aréna se teď řeší určitý úbytek diváků té nejmladší, studentské skupiny. Myslíš si, že by podobná praxe mohla věci pomoci?

Určitě!

Teď pracuješ v Jihočeském divadle, spolu s tamními kolegy účinkuješ na letních představeních pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově…

Pro Krumlov jsme nastudovali pod režijním vedením Petra Zelenky Psa baskervillského. To byla neskutečná práce. Watsona hraje Viktor Limr, Sherlocka Holmese Karel Roden. Setkání s Karlem Rodenem, s touto světovou filmovou hvězdou, zkoušet s ním na jednom jevišti, to je nezapomenutelný zážitek. A v Budějovicích to byla řada krásných rolí v nejrůznějších inscenacích a zase bylo opětovné pracovní setkání s Januszem Klimszou a Radovanem Lipusem.

Ale pořád jsi Ostravák, hraješ ve Staré aréně úspěšnou inscenaci Hrobník v režii Petera Gábora a vlastně jsi neustále na cestách.

Myslel jsem si, že moje domluva v Budějovicích na licenční smlouvu, ve které mám dvě inscenace ročně a Český Krumlov v létě, nebude tak náročná. Ano, když probíhají zkoušky a jsem v Budějovicích pět týdnů nepřetržitě vyjma víkendů, tak to jde. Ale když pak hraju, tak jedu kvůli dvěma hodinám na jevišti osm a více hodin vlakem nebo někdy o nějakou tu hodinu méně, když jedu autem. Jsem vlastně kočovný herec bez kočovné herecké společnosti (smích). Jsem tam ale už pět let a také stárnu. Ale říkám si, sám jsem to vybral.

Když se ohlédneš za těmi všemi lety u divadla, myslíš, že to bylo tvoje nejlepší rozhodnutí, že jsi šel do herecké profese? A pokud ano, tak co ti to dalo?

Nejlepší rozhodnutí to bylo určitě. Pro tu neskutečnou pestrost života jako takového. Nechci se teď proboha dotknout mých někdejších kolegů natěračů, já ty lidi mám dodnes pořád rád. Všechny, které jsem poznal, jak v tom Temelíně, tak v Třinci a ve Vítkovicích. Ale tenhle můj divadelní život, to je volnost tvůrčího myšlení, můžeš si vymýšlet a můžeš si pořád hrát. Mně bude za dva roky padesát a pořád si můžu hrát. A nemusím dělat jenom to divadlo, pořád je v tom i film, televize, sem tam nějaká reklama. Potkáváš nejrůznější lidi, setkáváš se s různými příběhy a je v tom to hledání. Například teď jsme udělali v tom stanu v Budějovicích Brechta, hrajeme Shakespeara a musíme najít důvod, proč je to zapotřebí zrovna teď hrát.

O co by se dnes mělo divadlo snažit především?

V první řadě jde o vzdělávání a umění komunikace. Aby prostě národ byl vzdělaný, aby lidé dokázali rozlišovat. Aby se nestávalo tak často, že lidé nerozeznají demagogické principy od čistého charakteru. My jsme včera s ženou byli nakupovat v Ikei a stavili jsme se tam na oběd. Moje žena, která učí na základní umělecké škole, si všimla maminky s malou dcerou, pravděpodobně předškolního věku. Ta maminka po celou dobu hleděla do telefonu. Dítě už snědlo úplně všechno a za celou dobu se ta maminka jen párkrát letmo podívala na svoji dceru, ale vůbec s ní nekomunikovala. A moje žena říká: Jak já mám tyhle děti učit? Co je budu učit? Vždyť to děvče vůbec nebude umět komunikovat. Zkrátka přijímáme spoustu informací a nejsme schopni rozlišovat mezi těmi správnými a nesprávnými.

Mluvíš o vlivu rodiny na děti. To přímo souvisí s Vánocemi. Jak bude vypadat Štědrý večer u vás doma?

Letos bude poprvé trochu smutný, protože nám v únoru zemřela maminka mé ženy, moje tchyně, babička našich dětí, která bude letos poprvé chybět u štědrovečerního stolu. Jinak to budou jako vždy tradiční, klasické Vánoce se vším všudy, jak je vždycky děláme. Já jsem, jak dobře víš, také rybář, navíc rád vařím. Takže smažím kapra a dělám rybí polévku, k obědu bude jako vždy houbový kuba, kterého naše děti nesnášejí (úsměv), ale patří na stůl. Věřím, že to budou opět krásné Vánoce, bohužel trochu smutné kvůli babičce, která už není.

Co bys popřál k Vánocům ale i do nového roku divadlu jako takovému?

Já jsem jednou četl v Divadelních novinách článek s titulkem: Divadlo by mělo být hřebem v hlavě politikově. A v souvislosti s naší politickou scénou, ale nejen naší, ale i třeba maďarskou, možná i polskou, tak veškerému divadlu na světě přeji, aby to divadlo tím hřebem být nemuselo.