Úroveň hudební žurnalistiky je alarmující, píše virtuos Lukáš Vondráček, který ruší pražské koncerty

Vážení hudební přátelé,

Jak jistě všichni víte, hudbě se věnuji od útlého dětství a zasvětil jsem jí svůj život. Věřím v její sílu a schopnost lidi spojovat a inspirovat. Zároveň vím, že muzikantská cesta je celoživotní a stále se mám co učit.

Vždy jsem byl hrdým Čechem, který s pokorou a vděčností vystupoval na pražských pódiích a reprezentoval kulturu naší malé země v zahraničí. Jsem velmi znepokojen poměry, které panují v českém hudebním prostředí. Toto prostředí je dle mého názoru často neuctivé a v mnoha ohledech zcela do sebe zahleděné a neprofesionální. Je smutné, že země s tak bohatou hudební tradicí jako je Česká republika nedokáže podporovat kvalitní hudebníky s originálním hudebním myšlením.

Rád bych se zde vyjádřil k dlouhodobě alarmující úrovni české (pražské) hudební žurnalistiky. Považuji za nevkusné a neprofesionální, aby recenze publikovali lidé, kteří jsou studenty, v lepším případě absolventy regionálních konzervatoří. Kde takový recenzent bere erudici a autoritu vynášet (mnohdy absolutní) soudy nad hráči světové úrovně? Proč se autoři těchto recenzí staví do role těch, kteří hudbě rozumějí lépe než my, interpreti? Proč editor maže „nepohodlné“ komentáře čtenářů, které se neshodují s názory těchto recenzentů? Každý soudný muzikant ví, že občas kritika bude pochvalná, občas negativní. Jak ale mohu podobné kritiky (včetně těch pozitivních) brát vážně? Pomůžu si přirovnáním ze světa horolezectví. Jak je možné, že někdo, kdo sotva zdolal Sněžku, radí zkušenému pokořiteli himálajských osmitisícovek jak používat mačky a cepíny?

Budu citovat z kritiky Dity Hradecké na můj recitál ve Dvořákově síni pražského Rudolfina z prosince 2019: „U člověka, který má pověst drtiče klavíru“, „sledovali jsme dlouhý zápas umělce s partiturou“,  „i když má Lukáš Vondráček za sebou víc odehraných not než kdokoli v jeho věku, čeká jej dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti“.

Ptám se, jakým právem recenzentka hodnotí zralost mé osobnosti? Na pódiu jsem jako muzikant, názory na dozrávání mé lidské osobnosti jsou zcela nepatřičné, autorka mě osobně nezná. Opravdu bych byl zván k nejlepším světovým ansámblům, kdybych měl „pověst drtiče klavíru“? Proč je netradiční interpretace, ke které jsem dospěl po mnohaleté úvaze, nazývána „dlouhým zápasem s partiturou“? Zná snad recenzentka recept na perfektní interpretaci, má své názory posvěcené skladatelem, který je 191 let po smrti? Kde se bere její přesvědčení, že ostatní posluchači v sále spolu s ní „sledovali dlouhý zápas umělce s partiturou, do kterého očividně vkládal všechny své síly a emoce, ale bez většího emocionálního dopadu na ně“?

V jiné recenzi Jana Průši, který je podle webu klasikaplus.cz „absolventem politologie a studentem teologie, cestovatelem, oficiálně působícím v prostředí mezinárodního businessu“, jsem se například dočetl, že se „pohybuji na úplné hraně rozpadu hry“. Podobná tvrzení mi připadají (zejména od neklavíristy a občasného hudebního publicisty) zcela absurdní, schází jim respekt. (zmíněná recenze vyšla loni v listopadu, pozn. red.)

V šatně Rudolfina jsem měl před zmiňovaným recitálem zakázáno se rozehrát, prý by má hra rušila koncert souběžně probíhající v přilehlé Sukově síni. S podobně bizarním zákazem jsem se nikde jinde na světě nesetkal a dovolím si tvrdit, ze možností jsem měl spousty.

Již mnohé bylo napsáno o mém vítězství v bruselské Soutěži královny Alžběty. Historie této soutěže se začala psát v roce 1937 a mezi její vítěze patří např. Emil Gilels, Vladimir Ashkenazy, Leon Fleisher a David Oistrakh. Věhlas bruselské soutěže je světový a dle mého názoru si její vítězové zaslouží uznání a respekt. Žádný jiný Čech nikdy v historii na podobně prestižní klavírní soutěži mimochodem nezvítězil.

Rád bych také dodal, že svou kvalitu potvrzuji řadu let na velkých světových pódiích jako např. Carnegie Hall (New York), Concertgebouw (Amsterdam), Opera (Sydney), Suntory Hall (Tokyo), velký sál Čajkovského konzervatoře (Moskva), Wigmore Hall a Royal Festival Hall (Londýn), Philharmonie (Berlin) atd. Na tato pódia jsem se nedostal šťastnou náhodou, ale díky tvrdé práci podpořené talentem.

Kdy naposledy vygenerovalo české hudební školství instrumentalistu skutečně světové úrovně a renomé? Kdy naposledy Praha zafinancovala výstavbu nové koncertní haly světových parametrů?

V probíhající sezoně 2019/2020 vystupuji na pěti kontinentech, jak v recitálech, tak i s nejlepšími světovými orchestry. Za všechny bych uvedl např. London Symphony Orchestra nebo Chicago Symphony Orchestra.

V tuto chvíli si bohužel neumím představit, že bych před pražským publikem znovu v nejbližší době vystoupil. Kritický postoj vůči situaci na české hudební scéně zastávám dlouhodobě a výše zmíněné nekorektní recenze se staly onou pomyslnou poslední kapkou k nechuti se na pražská pódia momentálně vrátit. Jsem nucen zrušit svá vystoupení v lednu 2020 ve Smetanově síni Obecního domu i další koncerty do konce probíhající sezony.

Všem milým posluchačům, kteří mě poslouchali a poslouchají s otevřenou myslí a srdcem, se omlouvám. České (a zejména pak pražské) hudební scéně nezbývá než popřát, aby v důležitých funkcích stanuli schopní lidé, kteří muziku milují více než vlastní prospěch, ego a kariéru.

Srdečně, Lukáš Vondráček