Opavská La traviata je sázkou na jistotu a drží si velmi dobrou hudební úroveň

La Traviata je prostě všudypřítomná. V loňské sezoně ji uvedlo ostravské Národní divadlo moravskoslezské v hudebním nastudování Roberta Kružíka a režii Bohuslavy Kráčmarové. Postavu Violetty Valéry v Ostravě ztvárnila skvělým způsobem i sopranistka Veronika Holbová, která je také jednou z představitelek i v Opavě. Paralelní existence dvou inscenací téže opery nabízí téměř zákonitě možnost srovnání.

Zatímco ostravská inscenace režijně přinesla zajímavé pojetí, v němž mimo jiné došlo k zhmotnění samotného Dumase, režie Jany Andělové Pletichové je poměrně nevýrazná a nevnáší do díla téměř žádný osobní vklad. Jedinou inovací jsou jakési oživlé sochy, které pohybem a gestikulací komentují příběh. Jejich opodstatnění a funkce v příběhu je však spektakulární. Něco, co by notoricky známému ději dalo nějaký invenční klíč, prostě režii chybí. Osa příběhu je samozřejmě respektována non plus ultra, divák se dočká věrného prostředí večírků, dobové módy atd. Tím se dostáváme ke scéně Jaroslav Milfajta, která respektuje prostředí, v němž se jednotlivá dějství odehrávají. Také kostýmy Michaely Savovové jsou výtvarně střiženy v retro stylu, protagonistům padnou na míru a barevně i funkčně vystihují dějové zvraty a peripetie.

Určitou fádnost opavské inscenace naštěstí vyvažuje hudební nastudování a pěvecké obsazení, které v nedělní premiéře přineslo velice zajímavé výsledky. Dirigent Vojtěch Spurný především pochopil, že pročistit Verdiho operu od patiny interpretačních zlozvyků pozdějších historických období může dílu jenom prospět. Spurného minuciózní práce se promítla zejména do respektování místy kuriózních výrazových a přednesových označení. Dále dirigent respektoval v co největší míře skladatelův zápis a jeho dynamické, artikulační, frázovací i agogické pokyny.

Opavský balet v La traviatě. (Foto: Tomáš Ruta)

Opavská La traviata díky tomu hudebně získala světlost a vzdušnost, dynamickou pronikavost a podivuhodnou prokreslenost frází. Omezení vibrata a portamenta kupodivu nesnížilo psychologickou kvalitu hudby, nýbrž naopak zvýraznilo osobní přínos pěvců v sólových partech recitativů. Velice oceňuji přehledný, objektivní a pregnantní styl dirigování Spurného, stejně jako na regionální standardy výbornou souhru a spolehlivé instrumentální výkony členů orchestru. Podobně solidní provedení představil i opavský sbor a balet. Choreografie Martina Tomsy tentokrát pohybově trefila trend díla, členové sboru pod vedením sbormistryně Kremeny Pešakové odvedli rovněž seriózní práci.

Opavská inscenace v neděli představila v hlavních úlohách Violetty Valéry a Alfreda Germonta Janu Siberu a Juraje Nociara. Hostující sopranistku má opavské publikum v živé paměti z loňské velice zdařilé inscenace Prodané nevěsty v režii Lubora Cukra, kde Sibera podala krásný a ryzí smetanovský výkon. V úloze Violetty sopranistka předvedla naplno svou interpretační všestrannost. Především mne zaujal její podrobně propracovaný zpěvní part, který od jemných tónových i artikulačních odstínů směřoval k velkolepým gradacím. Obě kontrastní výrazové polohy se projevily v nejpříznivějším světle a Sibera dokázala představitelsky vystihnout rozdílné aspekty Violettiny postavy. Sopranistka si po celou dobu dokázala podržet pěveckou hebkost a lehkost, která nebývá vždy pravidlem.

Juraj Nociar a Jana Sibera. (Foto: Tomáš Ruta)

Jejího partnera Alfreda ztělesnil sólista opavského divadla Juraj Nociar. Jeho tenor je technicky spolehlivý a má příjemně světlé zabarvení. Nociar podal výkon dobré úrovně, nechyběla mu představitelská bezprostřednost, přesto ve srovnání s brilantním výkonem Sibery místy ztrácel přesvědčivost.

Sytým, krásně zabarveným barytonem zaujal Pavel Klečka jako Alfredův otec Giorgio Germont. Letošní držitel Ceny Jantar prokázal i v dramaticky exponované postavě vyrovnanost hlasových rejstříků a pochopení textu. Jeho výkon patřil vedle Sibery k nejkrásnějším uměleckým zážitkům večera.

Pavel Klečka a Juraj Nociar. (Foto: Tomáš Ruta)

Za zmínku stojí také představitelské výkony Václava Moryse, Kataríny Jordy a Petra Urbánka, kteří našli patřičné souznění s interpretovanou rolí. Ani další účinkující, jako např. Zdeněk Kapl, Šárka Maršálová či Dalibor Hrda nezůstali pozadu a ukázali, že Slezské divadlo klasický operní repertoár v osvědčeném pojetí prostě umí.

Opavské divadlo novým nastudováním Verdiho La traviaty ukázalo, že potřeby konzervativního publika dokáže explicitně naplnit. Inscenace sází na jistotu. Raději nevstupuje do příběhu a širokých možností jej interpretovat a sleduje dějovou linii. Přitom právě na osudu Violetty Valéry, vztazích otce a syna Germonta a dalších postav by se dalo dojít až k současnosti a klást otázky, v jaké kondici se nacházejí naše společenské a citové vztahy. Po kontroverzním a významově předimenzovaném Čarostřelci, vycizelované, progresivní a vtipné Prodané nevěstě Slezské divadlo připravilo inscenaci, která se nebojí tradice, ale hudebně vás bude velice bavit.

Současně je dobré si přiznat, že právě v oné rozrůzněnosti režijních přístupů se nabízí unikátní možnost srovnávat, hledat a utvářet si vlastní názor. Příležitost mít v tak těsné vzdálenosti dvě kamenná divadla, která produkují špičkové inscenace, se hned tak nezopakuje. To je třeba si uvědomit a doporučoval bych se nad tím zamyslet zejména současným opavským zastupitelům, kteří se z povinnosti zřizovatele (jistě ne díky svým kulturním kompetencím) ocitli také v roli „vykonavatelů“ osudu kulturní Opavy. Bylo by nanejvýš vhodné směřování Slezského divadla podporovat a boj za kulturu nevzdávat, protože finanční podpora, které se divadlu od města dostává, bohužel není na takové úrovni, jak si zasluhuje nejen divadlo jako takové, ale především opavská kulturní veřejnost.

Protože jakmile tento boj vzdáme, až posléze v prázdnotě a marnosti zjistíme, že něco zničit je vždy jednodušší, než to stávající přetvořit, proměnit a respektovat.