Beata Hlavenková a její Sně: Nezapomenutelné album, které je samo sebou

Rodačka ze slezské Vendryně připravila možná největší překvapení své hudební kariéry. Kdo sleduje její autorskou tvorbu či participaci na projektech spřízněných muzikantů, ten ví, že směřuje spíše k sofistikovanému uměleckému tvaru, který ponejvíce čerpá z klasické hudby, jazzu a minimalismu. Tyto inspirace zůstávají na albu Sně implicitně přítomny. Co se však změnilo, je hudební struktura nové kolekce jedenácti skladeb, která se rozdílně, více či méně shoduje s různými písňovými formami.

Ani zde se však nedá říci, že by se Hlavenková nechala svazovat nějakým schématem, o čemž svědčí hned magicky evokativní a náladová kompozice Mehwa. Ta se svým recitačním charakterem nejvíce blíží melodramu a šansonu, tedy principům, které vhodně vystihují volný verš básně Petra Borkovce. Asociativní klavír využívá pestrou paletu technických prostředků: jemně modifikované figurace, senzitivní akordické spoje a intuitivně tušené klavírní rejstříky, které komunikují s barevně sugestivní sólovou linkou trubky Oskara Töröka.

Hlavenková je autorkou hudby všech nových skladeb, u dvou písní napsala také texty. Konkrétně jde o písně Prameny a Žena. V obou případech se jedná o působivá poetická a filozofická podobenství, jejichž síla spočívá v průzračné myšlenkové lapidárnosti: „lež procedím na zrnko / pustím na dno / voda ho odnese / hučí a naučí / obrousí kameny / zjemní hrany / pročistí slova / prameny nalézám / pak ztrácím / a musím hledat znova.“

Hudba Hlavenkové precizními vyjadřovacími prostředky rezonuje s básněmi Bohuslava Reynka U rybníka, Husa v mlze, Radost a Vzpomínka na samotu. Tyto songy představují jedno z nejsugestivnějších hudebních ztvárnění básnického námětu. Mystická spiritualita petrkovského solitéra je Hlavenkové blízká, snad proto se svou hudbou dotkla její nejhlubší podstaty. Ve stylovém spektru hudebních prostředků je absolutně nespoutaná a svobodná: písně vyrůstají z atmosféry a senzitivně respektují veršovou formu. Úžasná je její schopnost dramatické výstavby, která se v řadě případů ocitá až na pomezí rockových žánrů. Explozivní bicí překvapivě nahrál trumpetista Török, jehož melodické dechové linky citlivě prostupují většinu skladeb.

Dvěma texty jsou na albu zastoupeni Martin Vedej a Dorota Barová. Vedejova znepokojivá básnická vize Plávala představuje svým způsobem vyvrcholení tvůrčích principů Hlavenkové: je to hudebně epochální a sugestivní obraz, který zpívají Hlavenková s Törökem současně. Závěrečná Zapomniane zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové představuje působivou tečku. Finální bod, jehož mihotavá elektronika a příbuzná poetika obou autorských osobností vytváří zvláštní bezčasí, které je pro album charakteristické.

Hudbu Beaty Hlavenkové provází od jejích počátků několik zásadních konstant: vždy vyjadřuje bez retuší její vnitřní vesmír, odhaluje intimitu, něhu a pokoru, která se v ní prostírá. S jakousi archetypální samozřejmostí Hlavenková využívá hudební intuice, empatie a vytváří objevné, nové kontexty, spirály a hudební křižovatky. Je zbytečné zmiňovat vlivy, kterých se její hudební řeč dotýká: všechny se totiž nacházejí v dokonalé harmonii s jejím uměleckým přesvědčením a názorem, nestojí nikdy izolovaně a nepoutají samovolnou pozornost, nýbrž slouží kompaktnímu a jedinečně osobitému sdělení. Sečteno a podtrženo jejími vlastními slovy z písně Žena: Je sama sebou.

Na závěr bych se rád zamyslel nad zpěvem, k němuž se Hlavenková odhodlala v sólové roli až po bezmála dvou desetiletích hudební dráhy. Co ještě může víc doložit naprosto ojedinělé postavení této skromné, přemýšlivé ženy než skutečnost, že tak dlouho otálela s něčím, co vám může připadat naprosto přirozené?

Její hlas má jedinečnou temnější barvu ve střední poloze, ale je schopen prostřít se do velké šíře bez ztráty nosnosti. Hlavenková nikdy nesklouzne k výrazové hypertrofii, ale neustále přesvědčuje, že chápe, vnímá a sdílí hodnotu básně. Má jemný smysl pro gradační výstavbu, její hlas podvědomě vystihuje veškeré zvraty a bez násilného přepínání vévodí všem skladbám.

Album Sně plné životních a naléhavých písní je pro mne osobně v letošním roce jedním z vrcholů tuzemské hudební produkce. Věřím, že svou vnitřní krásou, obrysem bolesti a uhrančivou muzikalitou vstoupí do srdcí těch, kteří hledají.