Verdiho Maškarní ples v NDM podruhé: Tajemství, které věstí smrtící pomstu

První historicky dokumentovaný zákaz knih pochází z roku 325. Je neradostnou skutečností, že takové praktiky přežily až do 20. století. Zbavovat se nepřijatelných názorů se stalo součástí ideologického boje, jehož reprezentanti vždy rádi vidí sami sebe v těch nejzářivějších barvách. Tvrdá cenzura nejednou postihla i dílo italského skladatele Giuseppe Verdiho, který o nechutném sporu nad jeho novou operní látkou Maškarní ples skepticky referoval svému advokátu Arpinovi: „Titul? – Ne. Básník? – Ne. Doba? – Ne. Místo? – Ne. Charaktery? – Ne. Situace? – Ne. Metání losu? – Ne. Ples? – Ne.“ Že byla tato opera úspěšně přivedena na divadelní prkna, je zásluhou mimořádné obratnosti a taktického mistrovství tohoto geniálního skladatele, který dobře věděl, že dějiny cenzury jsou také dějinami jejího obcházení.

Nová operní dramaturgyně NDM Helena Spurná v programu popisuje zajímavé okamžiky a kontexty, které se promítnuly do nastudování tohoto díla. Výtvarnou linii představuje kontrast světla a stínu, které charakterizují šlechtický dvůr a zrádné intriky spiklenců. Ostravská inscenace si je vědoma nadčasovosti příběhu o lásce, vášni, zradě a pomstě, z toho důvodu nijak neakcentuje historické události. Maska se stává metaforou přetvářky celé společnosti.

Z inscenace Maškarní ples. (Foto: Martin Popelář)

Režisér Marián Chudovský si důsledně všímá psychologického vývoje hlavních, ale i zdánlivě epizodních postav. Díky rafinovanému uplatnění taneční scénické složky včetně „hry“ figurín čiší z ostravského pojetí zdravá ironie a paradox. Atributy, jež posouvají sémantiku díla do polohy tragikomické, groteskní a z dnešního pohledu vlastně i absurdní.

Jenomže z oné absurdity běhá někdy mráz po zádech, když si cizí státní moc zve na kobereček jednoho českého starostu, aby vysvětloval v její televizi motivy svého rozhodnutí. A vy si uvědomíte, že to není kapitola z Dobrého vojáka Švejka, ani nějakého absurdistánu, nýbrž pochmurná současná realita. Ale zpět k našemu oblíbenému skladateli a inscenaci, jíž se Národní divadlo moravskoslezské zhostilo s neskrývaným potěšením a vitalitou.

Verdiho Maškarní ples má v aktuální ostravské podobě srozumitelnou koncepci. Riccardo se zamiluje do manželky svého nejlepšího přítele Renata. Amélie se jeho city zdráhá opětovat, nicméně v „záplavě lásky“ přiznává své emoce. Tímto platonickým vyznáním však příběh jejich vzplanutí končí, aniž by následovalo sexuální ukojení.

Z inscenace Maškarní ples. (Foto: Martin Popelář)

Děsivou podobu má nešťastné odhalení jejich tajnosti Renatem, který se propadá do sebeklamu, zcela neschopen reflektovat své jednání. Jeho zaslepená zuřivost je ztělesněna závojem, který zprvu halil Amélii. Nyní Renato závoj omotal jako smyčku kolem jejího krku a táhne ji hrubě pryč z pódia. Animální chování zhrzeného manžela má punc odpudivosti, zvláště, když divák jako pozorovatel ví, že vlastně k ničemu nedošlo a oba „viníci“ udrželi dekorum.

Všechno je o komunikaci. Když jí jedna strana není schopna, je to počátek neodvratného konce. Tragicky končí i Verdiho opera, z níž paradoxně vychází nejhůř Renato. Jeho loajálnost vůči Riccardovi a následná zaslepenost, díky níž svého přítele zavraždí uprostřed maškarního plesu, jsou rány, které nelze už nikdy zacelit.

Druhému uvedení vévodily opět solidní pěvecké a instrumentální výkony. Skvělou a vděčnou úlohu má sbor, který hned po předehře upoutal krásným kontrapunktem Posa in pace. Klíčovou funkci v naleptání psychiky Renata má sbor ve druhém dějství v posměšném zpěvu spiklenců, kteří odhalí totožnost Amélie.

Z inscenace Maškarní ples. (Foto: Martin Popelář)

Pozoruhodnou postavu Riccarda představil Vadim Zaplechny, který má bystré herecké nadání, jeho tenor se však místy trochu trápil se suverénními výškami. Martin Bárta Renata ztvárnil excelentně se svým typickým, po doušcích servírovaným temperamentem a mohutně znělým barytonem, který nejvíc zapůsobil v árii Eri tu che macchiavi.

Věštkyni Ulricu ztvárnila Elena Suvorova, převážně altová role však jejím hlasovým dispozicím příliš nesvědčila, což se odrazilo v suše a zastřeně znějících spodních tónech. Skvělá byla Marta Reichelová, jejíž páže Oskar měl potřebnou rozvernost, koketnost a spolehlivou oporu v sametovém, čistém a dostatečně jasném sopránu. Neztratil se ani Michal Marhold, který svou úlohu sehrál s vervou a nasazením, jež převýšilo občasnou nezralost hlasového ukotvení. Výrazné výkony na časově malé ploše dokázali předvést Václav Čížek, Erik Ondruš, Petr Němec a Michal Onufer.

Anna Wilczyńska. (Foto: Martin Popelář)

Hvězdou čtvrteční i sobotní premiéry se stala opět sopranistka Anna Wilczyńska, která se od zpočátku poněkud choulostivé intonace prozpívala k strhujícímu dramatickému výrazu, jenž vygradoval v árii Morro, ma prima in grazia. Nejen v ní polská pěvkyně potvrdila svůj obrovský talent, který bude velice zajímavé dále sledovat. Zůstává otázkou a očekáváním, jaká bude v této úloze její alternantka a kolegyně Flaka Goranci, která patrně ze zdravotních důvodů v sobotu zpívat nemohla.

Maškarní ples Giuseppe Verdiho je v režii Mariána Chudovského dílem, který opravdu stojí za to vidět. Nejen, že se nemýlí v přesné typologii postav, ale kromě dramatického konfliktu vášně vás ostravská inscenace dokáže i dobře pobavit (vyskakující figuríny, taneční sekvence) a dojmout. Kromě toho oplývá úžasnou, nadčasovou hudbou, jíž nechybí silné melodie, kontrastní kontrapunkty a příběh, který si prostě zapamatujete.

A buďme rádi, že si této opery můžeme užít bez cenzury, která tak otravovala život Verdimu a zdá se, že natahuje svá chapadla do současnosti.