Divadelní praxe dává člověku zkušenosti k nezaplacení, říká sólista opavské opery Juraj Nociar

Jaké byly vaše pěvecké začátky?

Když jsem začínal studovat zpěv, slovenská pěvecká škola měla v té době hodně zkušených pedagogů, kteří vychovali generace světových pěvců. Mohu říct, že jsem měl na své pedagogy štěstí. Počínaje Šimonem Svitkem v Banskej Bystrici a pak díky studiu na církevní konzervatoři v Bratislavě ve třídě Ivici Neshybové. Po ukončení konzervatoře jsem se rozhodoval, jestli zůstat na Slovensku nebo jít do Čech.

Nakonec zvítězila Česká republika…

Samozřejmě rozhodování nebylo jednoduché. Na jedné straně proslulá slovenská pěvecká škola, na druhé straně velká neznámá, protože doposud jsem v Čechách nikoho neznal. Rozhodl jsem se tak i proto, že tady je příležitostí víc. Funguje zde vícero divadel a orchestrů. Na Slovensku jsou jenom tři stabilní operní scény. Zajímal mě taky i jiný pohled na zpěv.

Vaše cesta vedla na HAMU i do Vídně. Jaké Vám to přineslo zkušenosti?

V Praze jsem se dostal do třídy skvělého pedagoga a pěvce Reného Tučka. Jeho zkušenost z praxe byla úžasná. Měl celoživotní krédo, které znělo: zpěvákem se musíš stát sám! Dlouho jsem nemohl pochopit, jak to myslí, přišel jsem na to až později. Toho se držím, a to předávám také svým studentům. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl hostovat už ve druhém ročníku vysoké školy ve větších rolích. Odzkoušel jsem si, jak se chovat na jevišti a pozoroval na sobě, že divadelní praxe dává člověku zkušenosti k nezaplacení.  V rámci Erasmu, ročního studijního pobytu ve Vídni, jsem měl možnost poznat zase jiný přístup. Typicky německý a preciznější. Masterclass u paní Evy Marton byla pro mě taky výborná zkušenost.

Divadelní zkušenosti se nesbírají snadno. V Ostravě proto vznikla báječná operní akademie. Neplánuje se něco podobného v omezené míře také v Opavě, kde přece také působí konzervatoř?

Určité tendence externě zapojovat studenty vyšších ročníků přece jen jsou. No je to stále v řešení. Těžko říci, zda nastane aktivní spolupráce, jako je tomu v Ostravě. Dle mého názoru by to bylo jenom prospěšné. Co v Opavě funguje, je operní studio dětí a baletní školička. To je též skvělá věc, protože děti jsou v operách a na jevišti nepostradatelné.

S úspěchem jste se zúčastnil pěveckých soutěží. Doporučil byste je všem adeptům zpěvu?

Určitě ano. Záleží na tom, o jaké soutěži se bavíme, ale vždy to je ohromná zkušenost. Pracovat s trémou, na veřejnosti, být stísněn tou emocí… Každý chce vyhrát, ale ne každý může vyhrát. Pamatuji si na své začátky. Profesorka mi řekla: buď tam půjdeme vyhrát, nebo tam nepojedeme. Asi člověk musí být připraven i na volbu, kdy jít do jaké soutěže. Není totiž soutěž jako soutěž. Prestižní soutěže, jako dejme tomu Karlovy Vary, vyžadují zkušenosti z menších soutěží.

V jakém repertoáru se cítíte nejlépe?

Moje druhá role na jevišti byl Alfredo ve La traviata,  když nepočítám školní aktivity. Nejvíc si libuji ve vrcholném romantismu a verismu. Puccini, Bizet, Leoncavallo,  Mascagni. Tam nacházím emoce a temperament, který je mi blízký a který můžu projevit.  Baroko a klasicismus zrovna nejsou můj šálek kávy. Ale zase na druhou stranu je to velmi dobrá hlasová hygiena, protože člověk musí dbát na hlasovou techniku a koncepci, která si žádá čistotu. Žádná portamenta apod. A proto je dobré občas si zazpívat dílo z tohoto období….

Přitahuje vás soudobá hudba? Viděl jsem vás v Šostakovičově Lady Macbeth, kde jste si vedl výborně…

Také to byla výborná zkušenost!  Je pravda, že díla 20. století příliš nedělám, nebylo tolik příležitostí, ale Šostakovičova hudba má obrovskou sílu. Možná to není pro každého diváka na první poslech. Interpretačně je potřeba k tomu taky dozrát. Je to delší proces, který se však vyplatí podstoupit.

Máte zkušenost i s hudbou experimentální?

Zpíval jsem na festivalu NODO v Hábově  šestinotónové  opeře  Přijď  království  tvé. To byla zajímavá zkušenost.  Zkoušeli jsme to u klavíru a snažili jsme se ty šestinotóny vytvořit, jelikož jsme od začátku neměli možnost zkoušet u originálního Hábova šestinotónového harmonia.  Byla to světová premiéra, jsme rádi, že to mělo úspěch. I hudba 20. století má svou specifickou emoci a příběh.

Jste členem stálého operního souboru při Slezském divadle v Opavě, ale také hostujete v jiných divadlech. Jaké jsou výhody a nevýhody hostování?

Když hostujete v nějakém divadle, tak nemáte moc času vnímat interní vztahy i problémy. V zásadě to neřešíte a děláte si svou práci, jak nejlépe umíte. Tak k tomu přistupuji. Když se projekt zdaří a inscenace je po všech stránkách povedená, tak z toho máme všichni radost. Hlavně to děláme pro diváka. Atmosféra na zkouškách je velice pozitivní, když se dělá poctivá práce. Ne vždy to štěstí člověk má. Menší divadla mají skromnější možnosti, ale nemůžu říci o jediném divadle, že bych se tam necítil dobře.

Jak se díváte na problematiku rozdělování rolí při premiérách mezi hostujícími a stálými sólisty? Často se stává např. v Opavě, že premiéry zpívají zásadně hosté…

Není to úplně pravidlem, no je mi těžko se k tomu vyjadřovat, zvlášť když jsou to výkony srovnatelné. Je to věc inscenačního týmu. V minulosti bývalo zvykem, že v případě rovnocennosti výkonů alternací dostal přednost domácí sólista.  Dnes to už pravidlem nebývá, každopádně si myslím, že kvalita by měla být rozhodující. Je pravdou, že kdysi byl stálý soubor sólistů značně větší, bohužel dnes tomu tak není a jsme odkázání na výpomoc hostů.

Všiml jsem si vašeho projektu Tři tenoři. To je česká paralela k slavným třem tenorům Pavarotti, Carreras, Domingo?

To určitě ne… Nápad uskutečnit tenhle projekt měl pan profesor Tuček a jeho paní již během mých studií. Myslím, že tímto směrem se ubírá snad v každém státě nějaká skupina lidí.  Celkem se to chytlo a mělo to úspěch, protože většina našeho repertoáru tvoří známé světové operní i operetní melodie a italské canzonetty. Od té doby v tom pokračujeme v různých obměnách a složení.  Sehnat tři tenory v jeden den na jedno pódium je taky umění. Když už tam jsme, tak se trošičku štenkrujeme, kdo zazpívá líp. Je to motivační.

Jak se díváte na slabší návštěvnost mladšího publika v operních a operetních inscenacích? Je to pro mladší generaci už vyvanuté umění?

Myslím, že tady je vůbec podceněn vzdělávací systém, protože školy nepodporují zachování kulturního hudebního dědictví. Potýkáme se s nedostatkem zájmu. Jsme omezováni tím, že školy nechtějí zhlédnout klasické operní tituly, ale upřednostňují lehčí žánry, jako jsou muzikály, pohádky apod. Školy většinou nezajímá, že by mohly navštívit dvakrát za rok operní produkci. Diváka je zapotřebí vychovávat od malička. Je to v systému…

A opereta?

Nemyslím si, že by to nebyla forma přínosná pro mladého diváka. Je ten příběh sice naivní, ale naivita je přece běžnou součástí vztahů mladých lidí. Navíc jsou i dramatické operety. Je to otázka. Spíš je to problém pojetí. Já jsem relativně konzervativní typ a přikláním se ke klasickému pojetí. Když moderně, tak to musí být především precizně a zajímavě uděláno.

Jaká bude nová opavská inscenace Verdiho La traviaty?

Myslím, že se můžeme velice těšit. Čekají nás výborné pěvecké výkony. Na to si můžeme vsadit, protože Violetty máme světové (Jana Sibera a Veronika Holbová) a obě dámy mají s touto rolí velké zkušenosti. Spolupráce s nimi mě velice těší… Inscenace je připravována klasicky. Nejsou tam věci, které by mohly šokovat, ale možná nějaké překvapení z režijního pojetí vyplyne. Měl jsem to štěstí, že jsem všechny inscenace, které jsem s La traviatou absolvoval, byly v klasických kostýmech, scéně i příběhové linii.

Jak by znělo vaše pozvání pro čtenáře deníku Ostravan.cz?

Myslím, že určitě stojí za podívanou. Každopádně má skvělé pěvecké obsazení a bude mít klasické pojetí. Rozhodně si zaslouží konfrontaci s krásnou ostravskou La traviatou v Národním divadle moravskoslezském. Doufám, že naše inscenace určitě nebude o nic horší. Výborná příležitost pro diváka udělat si srovnání a mít to takříkajíc za rohem.