Žrát hroudy masa / zapíjet to sexem, píše v básnické prvotině Martin Šenkypl

Po sbírce Řez kamenem Ondřeje Hložka z Opavy přicházejí na knižní trh další dva podstatné svazky poezie. Sbírka Rozhraní Davida Bátora z Branky u Opavy a také prvotina Černý vesmírný popel, kterou napsal Martin Šenkypl z Bolatic. Zdá se tedy, že Opavsko je kraj zaslíbený veršům, což samozřejmě píšu v pichlavé nadsázce. Kolem řeky Opavy o tyhle zadumané autory zrovna nikdo dvakrát nestojí, což je v pořádku, protože dobrou poezii nelze spoutat hranicemi regionu. O Hložkově sbírce už vyšla pozitivní recenze v pražském čtrnáctideníku A2, takže teď uvidíme, jak literární centrum osloví Šenkypl a Bátor.

Básnickou sbírku Martina Šenkypla Černý vesmírný popel editoval redaktor Protimluvu Oskar Mainx, který prvotinu představil jako permanentní „odhalování nahé přítomnosti“. Šenkypl se na lidské bytí opravdu dívá ze všech možných úhlů, básně se pohybují v rozpětí od existenciálního po pábitelské, černý humor se střídá s až surrealistickými vizemi: „Žrát hroudy masa / zapíjet to sexem / mršiny přešlapovat.“

Na výše zmíněné verše jsem o víkendu myslel v Národním muzeu v Poznani, v kapse kabátu mě doprovázela Šenkyplova sbírka. Och, ty pozemské rozkoše na obrazech holandských mistrů, které jsou ukončeny žárem pekelným! Šenkypl ale dobře ví, že ateistický současník se nebojí ďábla ani boha a klidně si plive na obě strany. Ale básník si je též vědom, že jedna věc je jistá, stejně jako na velkolepé malbě poznaňského mistra Seweryna Krauze z počátku devatenáctého století s názvem Tanec smrti. Pozemské hříchy ani zásluhy nemají tváří v tvář smrti žádný význam. A Šenkypl na dané téma vykouzlil básnický obraz podobný výjevům ze Švankmajerova filmu Šílení: „Plivat zuby / kurvit / močit do chřtánu ďáblovi / jen tak.“ Tahle běsná scéna otevírá oddíl sbírky, kterému dal autor název Popel. A mimo jiné se v něm lze dočíst i o následující drásavé zkušenosti: „Paradoxní je, že život / se všemi svými aspekty ve výsledku / nechutná po zkušenostech, / ale po shnilých kostech.“

Kvality básnických cyklů Neděle a Žáry, které jsou také součástí Šenkyplovy prvotiny, už jsem v kulturním deníku Ostravan.cz ocenil v takzvaných Chvilkách poezie. Zbývá se tedy zmínit o oddílu Mršiny. Ten nemá expresivní obraznost jako jiné části sbírky, což má ale důležitý význam pro vyváženou strukturu knihy. Jsou to spíše strohé výpovědi hledače, některé básně lze číst i jako nepravé haiku: „Na ulici nikdo nebyl. / Nikdo ji neviděl. / Svět umřel.“ I do úvodního oddílu se ale vkradla neděle, a to v tíživém povzdechu nad bolatickým bezčasím: „Slyšet zvony pro mne znamená / otevřít okno v rodném domě a / cítit štiplavou palčivost neděle.“ Mršiny jsou úvodní kapitolou sbírky, jakýmsi ťukáním na bránu poezie, která se pro mě otevírá až druhým z celků, již zmiňovaným Popelem.

Za vrchol považuji poslední oddíl, mrazivý cyklus výjevů ze sudetských Žárů. Tedy z jedné obce na Krnovsku, kam se do roku 2005 jezdívalo do sanatoria, když selhávaly plíce: „Na plicním nefungovalo světlo, / sestry měly hrubou srst ze starých / pletených svetrů – a vyhaslé oči. / Čaj bez chuti a zápachu byl neúprosně / doplňován do azbestových konví každou / sudou hodinu. / Zájem o něj byl stejně nulový jako například / touha po lepším životě.“ Jsou to básně plné úzkostných metafor z vykořeněného kraje, kde občas někdo něčí duši „ubije kladivem“, jak praví básník

Co mě trochu vadí, je motto uvádějící sbírku. Vlastně je to výtka obecná, netýká se jen Martina Šenkypla. Rozumím, že autor může mít potřebu tímto způsobem naznačovat, že se hlásí k určitému básnickému stylu a k jeho nejlepším představitelům. A že to má být poklona uctívanému poetovi. Ptám se však. Není tohle věčné opírání se o díla slovutných kolegů spíše nepatřičnou drzostí?

Jak si může být začínající autor jist (a stejně tak i autor pokročilý), že by zrovna jeho dílo sklidilo uznání či alespoň vstřícné přijetí také u básníka, k němuž se hlásí prostřednictvím motta? Co když je tomu úplně naopak, a klasik by nad těmito verši zaskřípal zuby? A citát ze svého díla považoval spíš za zneužití, nikoli za poklonu.

Pokaždé, když autor sbírky potřebuje berličku tohoto typu, mám coby čtenář rozporuplné pocity. Jako kdyby básník svým veršům nevěřil, a proto je nechává ovanout leskem klasiků. V tomto smyslu mi vadily i odkazy na mezopotámskou poezii v poslední a jinak vynikající sbírce Petra Hrušky Nikde není řečeno. Propadl snad i ostravský bard mylnému pocitu, že když se opře o něco velkého z dějin lidstva, pomůže i vlastní knize? Sbírka by to byla jedinečná i bez starověkých citací, osobně se proto upínám k myšlence, že si Hruška všechny ty mezopotámské zlomky vymyslel ve wernischovském slova smyslu, pak by mi samozřejmě nevadily.

Martin Šenkypl použil následující motto z Jiřího Koláře (1914-2002), jednoho z nejlepších českých básníků dvacátého století: „Rozdíl mezi samospasitelným básníkem a skutečným je snad jen v tom, že první je nesmrtelný na každém kroku a druhý na nesmrtelnost nemá čas.“ Kdyby si básník vypsal z Koláře třeba následující citaci, přijal bych ji vstřícněji: „Pak sedni / a napiš o tom báseň.“ Rozuměl bych jí tak, že autor dbá na rady duchovního učitele. Jenže autor Černého vesmírného popela si vybral glosu, která vyžaduje komplikovanější výklad. A navíc je z téhle konfrontace jasné, že se Šenkypl nepovažuje za básníka „samospasitelného“, nýbrž za básníka „skutečného“. Jenže neměl by tyto záležitosti rozsoudit až čas?

Když to nedokázal autor, motto ze sbírky měl rázně vyškrtnout zkušený editor Oskar Mainx. Pozorný čtenář přece z tvorby pozná, že básníkovi je blízká právě poetika Jiřího Koláře. Vždyť autor jde sám proti sobě, když napřed čtenáře nechá přečíst kousek z Koláře, čímž se automaticky zvyšují nároky i na samotného autora prvotiny. Hned první báseň sbírky přitom rozhodně nepotřebuje učeného předřečníka, vystačila by si sama: „Mršiny psů / mršiny krys / mršiny básníků.“

Teď to Martin Šenkypl odnesl za všechny autory, kteří si bez motta nedovedou vydání sbírky představit. Sorry. Pozdní prvotina pětatřicetiletého autora přitom patří k tomu nejzralejšímu, co se v regionu v posledních letech sklidilo. A nějakým způsobem má Šenkypl blízko i k poslední Hložkově knížce Řez kamenem či Bátorově sbírce Rozhraní. Nechci plkat o generační poezii, ale společný duch je nabíledni. Vždyť všichni tři básníci jsou tak trochu „dětmi“ Víta Slívy, Petra Hrušky či Jana Balabána. Třeba se pletu, ale následující Šenkyplovu báseň chápu jako poctu právě předčasně zesnulému prozaikovi Janu Balabánovi (1961-2010) a jeho nesmrtelnému dílu. Ale možná jde jen o básnické smiřování se s odchodem někoho blízkého, tak jako se o to pokusil Balabán ve vynikajícím opusu Zeptej se táty.

MARTIN ŠENKYPL: ROSVELDA BLUES

Jako ty,
stejně jako ty jsem zapomněl,
jaké to je;
spát v měkké posteli,
milovat živou ženu,
házet slepicím hrách
a sázet osudu rány do týla. 

Všechno jsem to zapomněl,
jen vrásky – ty okapy duše –
mi každý den připomínají,
že paměť neumírá.

*

Martin Šenkypl: Černý vesmírný popel. Vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě v listopadu 2019. Křest sbírky se koná ve čtvrtek 12. prosince 2019 v ostravském Domě umění (GVU) v 19 hodin.