Žádný výlet, ale pořádná řehole a úctyhodné poslání. Svezli jsme se s Janáčkovou filharmonií do Vídně

Cíl? Slavná vídeňská budova zvaná Musikverein. Tento název označuje Společnost přátel hudby ve Vídni, která vznikla už v roce 1812. Samotná klasicistní budova s vyhlášeným koncertním sálem, jenž má kapacitu téměř 2000 míst, byla postavena v roce 1863. Právě tam vede naše putování, které začíná před devátou hodinou ráno u Domu kultury města Ostravy. Tři přistavené autobusy nabízejí celkem slušné pohodlí a cesta je až do Brna (s povinnou zastávkou na Rohlence) pružná a bezproblémová. Řidiči se poté obratně vypořádají s dopravní zácpou a míří po dálnici na Vídeň.

***

Ještě během cesty přichází informace, že v Musikvereinu bude celému orchestru k dispozici jen jedna malá šatna. Prý je tam obrovský provoz. „A nevadí, že jsme přijeli?“ zazní z hloubi autobusu trefný cimrmanovský dotaz. Nakonec autobusy parkují před slavným „konzerthausem“.

Musikverein ve Vídni.

Po nalezení místnosti na zkoušku zbývá chvíle času na kávu. Rakouský mladík v pracovním dress code rázuje po chodbě, v ruce petku s vodou. Prověří „zkušeným“ okem kvalitu hráček orchestru a pak zavře petku do skříňky. Tento proces několikrát zopakuje, posléze vezme několik programů a postaví se s nimi na určené místo. I takto se vykazuje pracovní náplň.

***

Začíná zkouška. Mladý rumunský dirigent Gabriel Bebeşelea je přičinlivý, agilní vlasáč, z jehož průletu partiturou mi utkví nejvíc v hlavě jeho poznámky k dynamice a hekání při zahajování částí. Později je dirigent sedící na židličce jedním filharmonikem požádán, aby dirigoval vestoje. Vyhoví a během koncertu pak ukáže solidní vedení – Mahlera dokonce diriguje s přehledem zpaměti.

Zkouška před koncertem. (Foto: Milan Bátor)

***

Další chvilka oddechu. Někteří hráči zůstávají ve zkušebně, odpočívají vsedě i vleže. Jiní vyhledají kafe, další skupinka rychle mizí venku alespoň na pár okamžiků nasát na chvíli atmosféru vánočně načechrané Vídně.

***

Interiér Musikvereinu je ve vstupním foyeru ukázkou krásné klasicistní výzdoby. Když zvedám telefon, abych si strop vyfotil, okamžitě přichází mladá dívka a vysvětluje, že fotit je zakázáno. Soukromá budova. Přátelsky se jí snažím vysvětlit, že jsem hudební publicista, který přijel s Janáčkovou filharmonií. „Máte povolení od ředitele?“ „Nemám.“ „Tak nesmíte fotit.“ Přísnost zkrátka musí bejt. Jinak bychom asi my Češi lezli v Musikvereinu po stropech jako opice.

***

Před akustickou zkouškou. (Foto: Milan Bátor)

Poslední akustická zkouška čeká orchestr před sedmou hodinou večerní přímo ve Zlatém sále. Nástupní místnost je nekomfortně malá a zastavěná kufry. Až je mi filharmoniků v takových podmínkách líto. V sále se do šesti odehrával jiný koncert a času na vychytání zvukových nuancí a nejvhodnější situování orchestru je zoufale málo. Továrna na koncerty se zkrátka nesmí zastavit.

Zlatý sál voní starobou a antikvární nostalgií. Ošoupaná rozvrzaná podlaha, dřevěné oprýskané židle, pódium, kde podle kráterů od bodců kontrabasů a violoncell poznáte rozmístění orchestru. Zlatý kazetový strop a úžasná akustika, která z tohoto místa dělá neopakovatelnou posluchačskou záležitost, kterou si v mysli ponesete domů…

Zlatý sál během zkoušky. 

***

Zlatý sál je zaplněn téměř do posledního místa. Přišlo obecenstvo všech možných věkových kategorií a národností s početní převahou Korejců a Němců. Neexistuje dress code, většina mužů však přichází ve svetrech, někteří nechávají na krku šály. Korejci se se společenským oblečením nemazlí vůbec – jeden týpek dorazil v teniskách a na hlavě nechává čepici. Kultivovaným oblekem s kravatou zaujme mladý muž černé pleti. Co by tomu řekli ti zamindrákovaní chudáci ze sociálních sítí?

Koncert Janáčkovy filharmonie ve Vídni.

***

Time to play. Janáčkova filharmonie zahajuje Mozartovou předehrou La clemenza di Tito. Svižně, komorně, s přehledem. Je to dobrý začátek, po kterém opadá napětí. Následuje suita z Čajkovského baletu Louskáček. Ruský bonviván byl jeden z největších hitmakerů v hudbě 19. století: jednotlivé části suity mají muzikantský šmrnc, v kterém se blýsknou zejména sólové výkony harfistky Kateřiny Bendové a klavíristy Martina Pančochy. Čajkovskij zabral a obecenstvo je po skončení posledních tónů nadšené. Dlouhý aplaus dvě dámy dokonce absolvují vestoje.

***

Mahlerova 4. symfonie je korunou celého koncertu. V každé větě ostravská filharmonie dokazuje, že jí tato hudba sedí. Po slunečné idyle první věty zaujalo groteskní scherzo, koncertní mistr Černohorský vyměnil housle, aby byl obraz středověké pověsti o smrti vyhrávající na skřipky svým obětem sugestivní. Nádherně jímavě vyzněla kolosální třetí věta a závěr zpečetila svým úchvatným a vroucným sopránem Kateřina Kněžíková. Úspěch převeliký, sice bez standing ovation, ale od větší části publika velmi vytrvalý.

Kateřina Kněžíková a Janáčkova filharmonie. (Foto: Milan Bátor)

***

Jede se domů. Další čtyři hodiny strávíme v autobusu, který vyplivne muzikanty opět před Domem kultury města Ostravy okolo druhé hodiny ráno. Janáčkova filharmonie odehrála ve Vídni vynikající koncert. Rozhodně tamnímu publiku předvedla, že v Ostravě se dělá hudba fortelně, poctivě a s nadhledem. Strávit v autobuse mnoho hodin, podat co nejlepší možný výkon, a pak se trmácet do postele ve tři hodiny ráno? I to je život ostravských filharmoniků, láska k hudbě a řehole, která si zasluhuje i vzhledem k jejich nijak závratnému finančnímu ohodnocení úctu a obdiv.

***

Tak zase někdy příště, třeba v jiném prestižním sále Evropy. Pokud možno v důstojnějších a méně stresujících podmínkách. Janáčkova filharmonie v neděli 8. prosince 2019 opět dokázala, že je naprosto spolehlivým a mimořádně kvalitním českým orchestrem, který dokáže oslovit různorodé publikum. Umí se vyrovnat s nečekanými změnami, hektičností a nedostatkem komfortu. Orchestr složený ze srdcařů a báječných muzikantů reprezentoval ve Vídni Ostravu způsobem, který si zasluhuje uznání a hlubokou poklonu.