Marta Reichelová: Člověk má zažít pády i vzestupy, aby se z neúspěchů poučil a úspěchů si s pokorou vážil

Pocházíš z Jeseníku, kde ses od dětství věnovala hře na housle a zpěvu. Máš na toto město, které jedinečně zachytila kapela Priessnitz na kultovním albu Freiwaldau, pestré vzpomínky?

S Jeseníkem mě pojí hluboké vazby, nejen proto, že zde a v okolí žije velká část mé rodiny, ale právě pro nespočet hudebních zážitků. Jak příhodná je tvá zmínka o kapele Priessnitz! Jako členka Smyčcového orchestru Jeseník jsem totiž doprovázela tvůrce hitů „Děláže“ nebo „Jaro“ na koncertě v pražském Paláci Akropolis. Mé vzpomínky vlastně směřují především k tomuto orchestru, který dodnes funguje. Hra na housle a zpěv mi vyplňovaly většinu volného času. A těch vzpomínek! Od natáčení instrumentální hudby k filmu „Vincenc Priessnitz“ přes účast na mezinárodních hudebních festivalech ve Francii či v Turecku až po vystupování jako sólová zpěvačka s orchestrem a nejen s ním (úsměv). Jesenicko, tamní hudební zázemí i příroda, je pro mě srdeční záležitostí a vracím se sem nejčastěji, jak to jde.

Tvůj dosavadní život je ve znamení pozvolného stěhování na jih. Z Jeseníku vedly tvé kroky na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy. Jak s odstupem let vnímáš tuto studijní etapu v moravskoslezské metropoli?

S dovolením použiji slovní spojení z tvého prvního dotazu – pestré vzpomínky. Vzpomínám na „pány“ profesory jako Čech, Svatoš, Kocur… na jejich osobnostní originalitu spojenou s tou nejvyšší profesionalitou. Z toho, co jsem se od nich naučila, čerpám dodnes. Na mou profesorku zpěvu Máriu Adamíkovou, která vždy vycházela z mých přirozených daností, čímž mě připravila na ten nejoptimálnější odrazový můstek k další úrovni mého vývoje. Na první divadelní zkušenosti. Na spoustu zábavy na konzervatoři i mimo ni. A na přátelství, která tehdy vznikla a přetrvávají doposud.

Následovalo Brno, kde jsi na JAMU pokračovala ve studiu zpěvu. Byla to plodná éra?

Ano, a to hned z několika důvodů. Nejenže jsem začala studovat u profesorky Jarmily Hladíkové, kterou obdivuji pro její trpělivost, interpretační vhled a schopnost navést mě správným směrem. Bylo to také období, kdy jsem si začala hluboce uvědomovat důležitost samostatné přípravy a nutnost zaměření se na cíle, kterých chci v tomto oboru dosáhnout. Na JAMU jsem získala spoustu příležitostí absolvovat zahraniční vzdělávací kurzy, zažila jsem první větší úspěchy na mezinárodních soutěžích, první předzpívání v divadlech i první velkou roli Mařenky v Humperdinckově Perníkové chaloupce ve Slezském divadle Opava. Řekla bych, že v této době jsem začala uvažovat jako budoucí profesionál.

Aktivně ses zúčastnila několika pěveckých soutěží. Václav Holzknecht tomu říkával výstižně „běh za slávou“. Je to skutečně paralela sportovního výkonu?

Jakousi pomyslnou paralelou ano, protože příprava bývá obdobně systematická a náročná. Stejně jako u sportovců musíme být ve velmi dobré fyzické a psychické kondici. Ovšem pomyslná proto, že se nedá změřit a posuzování uměleckého výkonu je vždy do značné míry zatíženo subjektivním vnímáním. Myslím si ale, že je pro mladého pěvce velká škola, je-li konfrontován s konkurencí. A soutěže jsou tou nejlepší příležitostí.

Jaké zkušenosti a vavříny sis ze soutěží odnesla?

Zažila jsem na nich úspěchy i neúspěchy. Například mé první „soutěžení“ na Pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech skončilo po úspěšném startu „zpackaným“ výkonem v závěru. Nemoc a nezkušenost vykonaly své. Nepřestala jsem však pracovat, naopak jsem přidala a za nějaký čas jsem na té samé soutěži získala pět různých cen. A tak to chodí. Člověk by, podle mě, měl zažít pády i vzestupy. Proto, aby se z neúspěchů poučil a úspěchů si s pokorou vážil. A z praktického hlediska jsem například díky úspěchu na soutěži A. Dvořáka získala první roli v Národním divadle nebo jsem byla díky výkonu na soutěži Hans Gabor Belvedere pozvána na předzpívání do vídeňské Státní opery. Přesně pro to mohou být soutěže velmi užitečné.

Kromě zpěvu jsi v loňském roce úspěšně vystudovala i doktorské studium v oboru interpretace a teorie interpretace. Co tě k němu přimělo? Chuť poznávat?

O tom, že se přihlásím na doktorské studium, rozhodla nejen neustálá dychtivost zdokonalovat se a poznávat, ale také zájem o téma disertační práce, které mě provázelo již     v magisterském studiu, a to pohádka v opeře. Téma jsem otevřela v magisterské práci, a to když jsem rozebírala pohádkové opery Evžena Zámečníka Ferda Mravenec a O brouku Pytlíkovi. Zároveň jsem měla v repertoáru již několik titulních rolí právě v operách na pohádková témata. Poznala jsem tak pohádkové opery z důvěrné, interpretační blízkosti. K rozhodnutí mě přivedla také pedagogická činnost, které jsem se několik let věnovala a v budoucnu v ní chci pokračovat. Jsem velmi ráda, že jsem tuto cestu vzdělávání zvolila a že se připravenost spolu se štěstím „domluvila“ ve správnou chvíli.

Tvé umělecké portfolio tvoří postavy lyrického a koloraturního oboru. Základ přitom tvoří klasický operní repertoár. Které role jsou tvému naturelu nejbližší?

Nejlépe se cítím v živelných rolích, které jsou charakterem hravé a svižné. V postavě, kterou ztvárňuji, potřebuji ale především cítit směs autentických emocí. Ve finále se pak pro diváka stává postava uvěřitelnou a mě dělá šťastnou. Po zkušenostech s různorodým repertoárem už také dnes vím, co svědčí mému hlasu. A proto se těším na koloraturní party, kterých se v budoucnu chopím. Asi nejblíže je mému naturelu v mém dosavadním repertoáru Bystrouška, Barče, Maid (Th. Adés: Powder Her Face) a nejnověji Oscar!

Zajímá tě i novější operní a postoperní produkce, nebo jsi zastánkyní specializace na konkrétní hudební epochu?

Mám opravdu štěstí v tom, že jsem dosud mohla ztvárnit pěvecké party v klasických i moderních dílech. Myslím tím soudobá díla operní nebo písňová, například na muzikál si zajdu mnohem raději jako posluchačka. Je nutné vědět, v čem může interpret vynikat a co pro něj naopak není. Dnes je obzvlášť důležité být na roli přesný typ vizuálně, hlasově i herecky. Můj repertoár je široký, ale v současné době se zaměřuji spíše na konkrétní postavy než období. Je-li pro mě postava nebo pěvecký part vhodný, s velkou chutí se pustím do projektů různých hudebních epoch. V posledních letech jsem vedle klasického repertoáru nastudovala např. Penelopku v Čarokraji Marka Ivanoviče, První soprán v ansámblové opeře Pravidla slušného chování v moderní společnosti Michala Nejtka a Jirky Adámka, dílo ND Brno, které stojí za zhlédnutí už kvůli koncepci a naprosto nevšednímu pojetí. Dále Maid v provokativní opeře Powder Her Face světově oceňovaného skladatele Thomase Adése, Lolitu ve stejnojmenné opeře Rodiona Ščedrina nebo neoperní dílo Let Me Tell You od Hanse Abrahamsena.

Jsi v současnosti někde ve stálém angažmá? V čem spatřuješ výhody a nevýhody volné nohy versus stálého angažmá?

Byla jsem stálou členku sólového ansámblu Janáčkovy opery v Brně. Angažmá trvalo čtyři sezóny a bylo pro mě opravdu přínosné. Nejenže jsem nastudovala spoustu repertoáru, ale také jsem pochopila, jakým směrem bych se měla ve svém životě ubírat. V současné době jsem druhou sezónu na volné noze. Myslím si, že vše v životě přichází v pravou chvíli, a že je velmi důležité vědět, kým jste. Já jsem teď opět sama svým pánem (úsměv). Angažmá má své výhody v pravidelném účinkování, finanční stabilitě a určitém komfortu, který umožňuje domácí pracovní prostředí. Zároveň se však může stát, že přijde sezóna, ve které pro konkrétního sólistu není vhodný premiérový repertoár. Bez momentální možnosti hostování je to, především pro mladého pěvce, jednoduše zastavení. Být na volné noze je oproti angažmá velké dobrodružství. Občas takový umělec postrádá finanční jistotu, na druhou stranu je o to houževnatější v touze prosadit se. Hodně cestuje, o vše se musí starat sám nebo mít dobrého agenta. Myslím, že je to otázka povahy, představ, kondice, ale také závazků a zodpovědnosti, které nosí umělec na svých bedrech. Zkrátka otázka volby.

V současnosti se i v malých kamenných operních divadlech hovoří o zbytečnosti stálého souboru ve prospěch hostování a tedy i možnosti větší konfrontace. Jak se na tuto dvojsečnou problematiku díváš?

Zažila jsem angažmá i volnou nohu. Pro mě je hostování součást uměleckého života, takže není lehké nezaujatě odpovědět. Myslím si, že stálý, kvalitní ansámbl, by měl zůstat základem kamenných operních domů. Pokud v divadle vládne silný a dobrý kolektiv, vládne v divadle i dobrá atmosféra. Každý host, který do takového prostřední zavítá, tam pak vystoupí o to raději. Vybudovat dobrý ansámbl není jednoduché, ale myslím, že je to velmi chytré.

Máš velké zkušenosti s hostováním na různých tuzemských operních scénách včetně té ostravské. Každá má jistě svá specifika. Co tě napadne, když se zeptám na tu ostravskou?

Určitě nebudu jediná, řeknu-li, že na ostravské operní scéně vládne kolegiálnost, lidský přístup a vzácně příjemná atmosféra.

Ve Verdiho opeře Maškarní ples, jejíž premiéra se brzy v NDM odehraje, ztvárníš postavu pážete Oscara. Jaká je to role a jak tuto postavu vnímáš?

Postava pážete Oscara je takovým jiskřivým kořením celé opery. Je všude tam, kde je Riccardo a kde se něco děje. Neustále v pohybu, neustále při ruce svému pánovi. Tak trošku dítě, tak trošku kluk s liščí bystrostí, co všechno ví, ale nic nepoví. Oscar je jednou z nejzábavnějších Verdiho postav.

Maškarní ples také patří k nejlepším operním dílům Verdiho. Je až absurdní, že ve své původní autentické podobě mohla být z politických i diplomatických důvodů tato opera hrána až po roce 1945…

Je vždy absurdní zasahuje-li politika do uměleckého díla. Obzvlášť, upravují-li se v libretu historická fakta. Politika však byla vždy mocným fenoménem. Ať už kvůli svým zájmům ztrácela nadhled nad uměleckým dílem, nebo naopak využívala jeho sílu ke své vlastní propagaci a dosažení cílů. Bohužel.

Verdi byl částí své tvorby v podstatě velice angažovaný a moderní autor. V čem je jeho Maškarní ples pro dnešního diváka aktuální?

V emocionální pravdivosti. Každou lidskou emoci Verdi hudebně naprosto bravurně naplňuje. V tom je pro mě Verdiho hudba tak autentická a uvěřitelná. Doba se mění, ale příběh o lidské vášni, pokušení, čestnosti, intrice, mýlce, vraždě, ale také odpuštění, je stále aktuální.

Jaké jsou tvé plány a cíle pro další rok?

Cíle jsou jasné – být co nejlepší ve všem, pro co se rozhodnu. A plány? Ty bych ještě neprozrazovala…Kdo ví, třeba se potkáme i tady, v Ostravě (úsměv).