Ivan Wernisch patrně neexistuje, říká Petr Hruška, autor monografie o (ne)existující básnické legendě

Knihu Daleko do ničeho vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR. Hruška už dříve připravil monografii o básníku Karlu Šiktancovi (Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Host 2010) a loni se nechal slyšet, že by rád napsal ještě monografii o generačním souputníkovi a ostravském spisovateli Janu Balabánovi. Rozhovor o knize Daleko do ničeho začínáme básní Ivana Wernische. Publikace bude pokřtěna 3. prosince v Praze, 5. prosince v Brně a 9. prosince v ostravské Fiducii.

IVAN WERNISCH: V ŠERU

Okna se rozsvěcejí
Řezník stahuje roletu
A v uličce
Nejisté kroky
Včerejší ženy
Poznáte mne?
Jsem to já?

Jsem to ještě já?
Pane?

„Okna se rozsvěcejí.“ Básníkovo zrození. V tak objemné monografii, jakou jste napsal, asi Wernischovu ranou tvorbu neodbýváte jen mnohokrát zveřejněnou větou: „Debutoval roku 1958 básní v časopise Kultura.“ Určitě v knize zmiňujete i nějaké texty, která vznikly před oficiálním debutem, dětské práce či juvenilie. Je už v nich cítit něco z té nenapodobitelné wernischovské poetiky?

Je a není – což by mohla být zároveň poměrně univerzální věta při rozhovoru o tak podivném a podivuhodném světě, jako je ten Wernischův. V šestnácti letech, jak sám říká, „namlátil do psacího stroje“ sbírku surrealistické poezie Smaltovaná serenáda a ta pro pozdější autorovu poetiku charakteristická není. Ve zmíněné debutové básni z časopisu Kultura, publikované ve stejné době, je několika prostými, přímočarými verši vylíčena samota poté, co „s věnečky pampelišek/ odnesly děti louku/ na hlavách“. Opuštěnost a stesk z paradoxní přítomnosti zmizelého – to už wernischovské je, stejně jako naivní dětské vidění rafinovaně střídané vědomým básnickým naivismem.

„Řezník stahuje roletu.“ Drsné bilancování, Wernisch vlastně celou svou tvorbu prošpikoval jakýmsi „tancem smrti“. Někdy zoufale smutným jak ruská duše, jindy eulenspiegelovsky vyzývavým. Zabýval jste se nějak hlouběji tématem smrti v jeho poezii?

Nešlo to jinak. V básních se kutálí hlava krásné Jezábel, uťaté ruce leží pod keřem, viselci se houpou ve větvích stromů, lodě bláznů plují neomylně ke zkáze, močály se táhnou v krajině Mortcerf, na krvavém špalku bzučí mouchy, domorodé kmeny opěvují zabíjení, SS Unterscharführer Pumpke vede útok i proti vlastní divizi… Smrt je u Wernische setsakramentsky živá. A když už jsme u toho, sbírka Cesta do Ašchabadu z roku 1997 je vedle Šiktancových Heinovských nocí z roku 1960 jedním z nejuhrančivějších obrazů válečného běsu v české poezii druhé poloviny 20. století.   

„A v uličce.“ Jakou roli hraje v básníkově tvorbě jeho rodná „magická Praha“? Anebo pražské adresy, na které se během života musel stěhovat? Podotázka. Nejméně dvakrát jsem v Ostravě vyrazil na Wernischovo autorské čtení, Mistr však nedojel. Dorazil vůbec někdy do ostravských ulic?

Ivan Wernisch strávil drtivou většinu svého dosavadního života v Praze, ale jeho básnické končiny nemívají konkrétní pražské souřadnice. Až v jeho pozdních sbírkách se tu a tam začínají objevovat místa z dětství, Liboc, Vyšší Brod. Ale básníkovy texty jsou především končiny stvořené a imaginární, různě zacyklené sny ve snech, sny o snech, zdánlivé sny a bdění uvnitř nich a podobně. Přičemž báseň nechce být ani tak záznamem těchto snů, představ a zdání, mnohem více ji zajímá, komu se tyto sny zdají a komu se zdají ti, co se jim ty sny zdají…

V Ostravě Ivan opakovaně byl i četl a na jednu návštěvu dokonce vzpomíná v knize Jakápak prdel, kterou napsal společně s Michalem Šandou trochu na způsob vyprávěných hospodských historek. Vylezli jsme tehdy my dva, a ještě Honza Balabán a Martin Reiner, na kopec v Komenského sadech, pili lahváče a tak dlouho poslouchali říjnový vítr sténající v prázdných lahvích, že na večerní čtení v Opavě Mistr málem opět nedojel.

„Nejisté kroky.“ Wernisch se narodil do rodiny německého úředníka, a to v hodně nejistém roce heydrichiády 1942. Dostal jméno Johann, ovšem v nejisté poválečné době byl přejmenován na Ivana. Stalo se nové křestní jméno iniciací k Wernischově fascinaci ruskou duší či krajinou? Vždyť jeho básně, to je samý Prochor, Kátěnka, Něva…

Ne. Stalo se spíše symbolem nejednoznačnosti a nepolapitelnosti, možná i rozpolcenosti tohoto autora. V roce 1970 podepsal svoji sbírku dokonce křestním jménem Iwan, prý proto, aby znělo správně z pohledu němčiny, neboť jinak by muselo být vyslovováno „Ifan“. Takže zde máme křestní jména Ivan, Iwan, Johann a také řadu pseudonymů, z nichž některé znějí česky (Jan Hrejsa), některé českoněmecky (Josef Ausprag), některé německy (Hans Gruber), některé americkoněmecky (Bobby Weintisch) a některé šíleně (Marsel Drevo). A pak pseudonymy (Hugo Bokvas), o nichž autor tvrdí, že nejsou jeho a že mu je přisoudili popletení vykladači jeho díla. A pak tu máme řadu jmen uznávaných básníků (Johann Wolfgang Goethe, Christian Morgernstern aj.), pod jejichž jmény publikoval v rozhlasu své vlastní texty za normalizace, kdy pod svým jménem publikovat nemohl. A řadu svých textů ukryl pod označení typu „anonym, 14. stol.“ nebo „ze staré egyptské poezie“. A pak je tady mnoho tzv. „překradů“, tedy textů, které Wernisch psal jednoduše řečeno jako autorské překladové parafráze na texty jiných autorů a podepisoval je různě, např. „Po Ťü-i a já“ nebo „podle Gottfrieda von Neifen“ nebo „ze Spervogela“. Už začínáte tušit, jaká to práce na knize byla?

„Včerejší ženy.“ V knize jste určitě neopomenul Wernischovy manželky. V rané básníkově sbírce Zimohrádek najdeme bytostně milostné básně, v pozdější tvorbě přibývá ve vztahu k ženám spíše skepse: „Známá žena / Stále stejně cizí / Sestoupí se schůdků / a zmizí.“ Jak byste charakterizoval Wernischovu milostnou poezii? 

Lásku já nestojím. Takto podivně provokativně nazval básník jeden z knižních výborů ze své tvorby. Wernisch psal o ženách v nesčíslném množství veršů a básní, ale milostná vyznání (dlužno říci, že už tehdy úzkostná a hořká) končí právě zmíněným Zimohrádkem. Jako by se láska stala příliš podstatnou a záhadnou hodnotu, než aby ji bylo možno „plesknout“ do básně jednoduše narovinu. Obkružuje ji groteskou, tragikomickým paradoxem, krutým nebo výsměšným gestem, vulgárním a cynickým slovníkem. Směje se jí, protože je mu zoufale smutno. Šklebí se, protože je bezmocně osamělý a drsně odvádí pozornost od své křehkosti. Hravě banalizuje hloubku. Ale umí psát tak, že to, co není vysloveno, tam je.

„Poznáváte mne?“ Jak už bylo řečeno, Wernisch občas své básně podepisoval cizími jmény, a vůbec dělal v literatuře až patafyzický chaos. Odhalil jste nějaké jeho literární „kejkle“, o nichž literární věda zatím nevěděla?

Myslím, že není příliš známo například to, jak vysoké bylo procento jeho autorského podílu na textovém (i výtvarném!) obsahu Literárních novin v 90. letech, kdy tam byl Wernisch redaktorem beletrie. Prostě, když bylo potřeba zaplnit velké prázdné místo, objevil se jakýsi neznámý autor. Když zbývalo místa naopak málo, neváhal rozdělit svoji třístrofovou báseň a publikovat v každém čísle jen jednu strofu jako samostatný text podepsaný někým jiným. Nové a překvapivé jsou ovšem především objevy mojí kolegyně Barbory Čihákové, která pro knihu sestavila značně podrobnou bibliografii Wernischova díla. Vůbec poprvé se zde objeví soupis rozhlasových pořadů ze 70. a 80. let, které básník sestavoval z děl světových autorů. Ty pořady byly považovány za ztracené, Barbora ovšem nepodlehla tradovanému přesvědčení posílenému i Ivanovým tvrzením a řadu z nich nakonec vypátrala. Například díl o ruské lidové poezii dávných časů předchází citace literárního vědce Michaila Michajloviče Bachtina, který se ruským folklórem intenzivně zabýval. Bachtinovy hlubokomyslné postřehy pak měly být dotvrzeny následujícími ukázkami – ty jsou však z pera Wernischova…

„Jsem to já?“ Zkuste, prosím, přece ještě něco dodat o jeho literárních mystifikacích. Vymyslel si třeba i nějaké autory pro své úžasně antologie zapomenutých českých a moravských básníků?

Dodám už jenom toto: mojí ambicí rozhodně nebylo napsat knihu jako vědecké šetření pravosti Wernischova díla ani jako detektivní příběh pátrající po pravosti rukopisů. Chtěl jsem spíše pochopit, odkud se u něj vůle k mystifikaci bere a především v čem spočívá její síla a možnosti. Nejprve mystifikace člověka klamou. Následně provokují k pátrání a jsou-li odhaleny, baví nebo pohoršují. Pak znejisťují, zda pátrání bylo úspěšné a smysluplné. A nakonec v celém tom zmatku vyzývají k účasti na hře, odvaze připustit si jinou realitu a zkusit v ní „pobýt“, tedy osvědčit vlastní představivost. Posláním mystifikace není obelhat, ale osvobodit.

„Jsem to ještě já?“ Během několikaleté práce na monografii jste se s Ivanem Wernischem asi musel mnohokrát sejít. Změnil se pod vlivem tak úzkého kontaktu i váš vztah k Mistrovi? Je to dnes tentýž autor, jakého jste znal předtím, než jste se pustil do monografie?

Ivan Wernisch patrně neexistuje. Ale mluvívám občas s člověkem, který je unavený, smutný a vtipný, někdy mi předčítá jakési básně a ty pak vycházejí pod jménem Ivan Wernisch a bývají krásné. Příliš více jsem zatím nezjistil, ale jak se píše ve Wernischově Doupěti latinářů: „Velká poznání se dostavují pomalu“.

„Pane?“ V co vlastně věří Ivan Wernisch? A je tahle víra blízká Petru Hruškovi?

Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Mohu jen říci: Myslím, že Ivan věří, že věří. Čemu? Především tomu, co vypadá, že je na nic. Právě jeho básně mne o tom často přesvědčují – má-li sama poezie k něčemu být, pak musí mít vždy možnost být taky úplně k ničemu. A to je mi už z daleka blízké.

*

3.12. Praha, Avoid Floating Gallery, náplavka pod Rašínovým nábřežím, Výtoň, Praha 2, 19.00: Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty. Kmotrovskou řeč před vyplutím knihy bude držet šéfredaktor Literárek 90. let Vladimír Karfík. Znepokojivé nálezy ve Wernischově díle krátce nadnese Barbora Čiháková. (Zajištěn prodej knihy za výhodnou cenu, výčep v podpalubí. Loď bude vytopena!)

5.12. Brno, Skleněná louka (podkroví) na Kounicově ulici, 19.00: Vedle autora knihy vystoupí Martin Evžen Kyšperský (Květy) s písněmi na Wernischovy texty. Další aktivní vystupující budou Wernischův nakladatel, literát Martin Reiner a redaktor Hosta, básník Martin Stöhr. Jiné znepokojivé nálezy ve Wernischově díle krátce nadnese Barbora Čiháková. (Zajištěn prodej knihy za výhodnou cenu, pivní pult v nejvyšším patře Skleněné louky, výhled na Brno.)

9.12. Ostrava, Antikvariát a klub Fiducia na Mlýnské ulici, 18.00: Vedle autora knihy se o uvedení postarají Wernischovi kumpáni a spolutvůrci kolektivních děl, literáti Milan Ohnisko a Michal Šanda. Vystoupí také Barbora Čiháková s dalšími znepokojivými nálezy ve Wernischově díle. Večerem provází Libor Magdoň a vzhledem k povaze hlavní postavy knihy nelze vyloučit různá překvapení. (Zajištěn prodej knih za výhodnou cenu, občerstvení v podzemí a celonoční síť společenských podniků.)