Výstava fotografií Andrey Malinové ve Fiducii zkoumá hranice mezi člověkem a přírodou

Myslím, že všichni jsme se alespoň jednou za život setkali s vyschlou, sluncem vyšisovanou a tisíckrát rozježděnou krustou žabího těla. Se schránkou, z níž život definitivně vytěkal a znovu a znovu je haněn a deformován civilizační zběsilostí.

A nejsou to jen žabí těla. Mrtvá zvířata u silnic jsou svébytným fenoménem s vlastním vývojovým cyklem. Ten začíná u čerstvě sraženého krásného a ještě rozpoznatelného zvířecího těla, evokujícího v tu chvíli spíše spánek, přes zdeformovanou nafouknutou zapáchající výduť až k finální chlupaté mumifikované placce přilepené na vozovce. Větší dekadenci si asi nelze představit. Myslím, že je to nosné téma, obecněji komentující co, nebo kdo má v dnešní době přednost.

Auta, silnice, mosty, stavby, retenční nádrže, expandující města a průmyslové areály, vše patří člověku a jeho zájmům a zvěř kličkující mezi tím vším je štvaná bezohlednou civilizační trajektorií. Dřív nebo později podlehne… Kdo se ale stává skutečnou obětí této expanze? Mrtvá, vysušená zvířecí těla, lebky, nebo kůže by nemusely být jen náměty fotografie, ale myslím, že by mohly posloužit jako samostatné bizarní exponáty výstavy.

Z výstavy A. Malinové. (Foto: Jaroslav Michna)

I když k tomu její název i doprovodný kurátorský text tak trochu svádějí, model mrtvého zvířecího těla jako samostatného dekadentního znaku není hlavním rysem této výstavy, Andrea Malinová se spíše pokouší ohmatávat hranice fauny, flory a antropocénu a je to ohmatávání citlivé, subtilní a spíše symbolistní.

Z jejích fotografií nerezonují výkřiky úzkosti, zmaru nebo káravých apelů. Spíše jsou všechny tyto sledované světy postaveny na roveň. Prolínají se, kompozičně prorůstají, a tedy se zákonitě proměňují i jejich vzájemné vztahy. Inscenovaná fotografie Andrey Malinové volně mísící živé, mrtvé, lidské i nelidské atributy, tak může stírat napětí oné nadřazenosti člověka nad přírodou.

Z výstavy Andrey Malinové. (Foto: Jaroslav Michna)

Hierarchizace vládnoucích a ovládaných sil se vyrovnává. Vzniká zde určitý paradox, kdy rostliny a zvířata, která člověk využívá pro svůj vlastní prospěch, ať už jako dekoraci, ozdobu, mazlíčka nebo třeba jako potravinu, jsou na fotografiích interpretovány inverzně jako mrtvé, utržené, stažené entity ovládající člověka. Prorůstají ho, oslepují, obalují nebo ho zbavují identity…

Kurátor výstavy Tomáš Pospěch vybral na ostravskou výstavu zastoupení obou poloh, v nichž se člověk stává manipulativním nástrojem jak mrtvé fauny, tak i flory. Osten hierarchické nadřazenosti je zde zlomen do spekulativní hádanky. Kdo je tady v roli oběti?

Na celek výstavy se lze samozřejmě podívat i zcela jinak, ne tak vyhroceně a bipolárně. Jinými slovy, nemusíme nutně hledat ve zobrazených znacích člověka a přírody konflikt. Stejně silně totiž můžou apelovat na dialog, archetypální souvztažnost, na symbiózu a na neodlučnou propojenost člověka a přírody, na níž nyní tak neohrabaně a degenerativně rezignujeme.

Z výstavy Andrey Malinové. (Foto: Jaroslav Michna)

Na výstavě se setkáme s letmými přesahy nad rámec fotografického média, v podobě dvou drobných objektových instalací. Jedna z nich je bedýnka s organickým materiálem přítomným na fotografii a druhou tvoří dřevěný samorost. Jeho „pohození“ v rohu místnosti, ale na mě působí neobratně a instalačně nedomyšleně. Obecněji by možná výstavě slušelo větší a velkorysejší provázání s organickou hmotou a dalšími přírodními objekty, které by pomohly obsahové rezonanci fotografií.

Tím v žádném případě nechci říct, že by vizuální výpověď Andrey Malinové sama o sobě byla jakkoliv planá, naopak. Ale když už chtěli autoři výstavy zapojit autentickou přírodní matérii, mohlo to proběhnout trochu promyšleněji a třeba i ve větším rozsahu.

Každopádně výstava mladé fotografky je zralou výpovědí a není divu, že autorka za svou práci získala ocenění na fotografickém festivalu Prague Photo. Dostává se pod kůži a vybrušuje stále aktuální otázky po existenciálních hranicích člověka a přírody. Inscenovaná atmosféra fotografií vytržená z reálných kulis do povětšinou neurčitého světelného pozadí umožňuje tichou kontemplaci a nenásilný vhled.