Dělejte to, co milujete, věnujte se tomu, čemu věříte, vzkazují instrumentální náladotvůrci Stellar Bay

Co je nového v táboře Stellar Bay? Od doby, kdy jste uveřejnili klip Mind Tripper už nějaký ten pátek uběhl…

Cuba: Tak minimálně jsme o tři čtvrtě roku starší, po letní pauze odpočatí, máme za sebou nějaké to větší vystoupení, což je pro nás velká věc, protože jsme si konečně ověřili, že to bez zpěvu funguje i naživo.

Co tedy dále?

Cuba: Máme rozdělané nějaké zbrusu nové věci. Zatím jsou tak nějak „chycené za hlavu” a srdce pro ně ještě stále hledáme, jsme už ale velmi blízko. (smích) V šuplíku pak nějaké postarší, těm už snad stačí jen vdechnout život na síti. Rádi bychom začali více vystupovat, tak bádáme, jak to co nejlépe uchopit, jak po technické stránce, tak kompozičně. Chtěli bychom tomu setu dát nějaký vývoj, dynamiku, příběh a taky se otrkat a to naše slunce začít více sdílet se světem.

Co se týká uvedené písně, tak ve srovnání s některými vašimi předchozími skladbami je sice na jedné straně uvolněnější, ale na té druhé mnohem dynamičtější a emocionálně zabarvená… Je to cesta, na kterou chcete v budoucnu sázet? To znamená, že vás láká spojovat to, co se na první pohled zdá neslučitelné? 

Cuba: Mind Tripper je tak trochu extrém v obou směrech. Já osobně jsem odjakživa tíhnul spíše k melancholickým, zádumčivým polohám. Zároveň mě vždycky bavily rytmické, nakrmené kytarové riffy. Nikdy jsem nebyl na dlouhé melodie, kytarová sóla a tak. Ta skladba má oboje vysoko a zároveň nás všechny strašně baví ji hrát.

V podobném duchu je realizován i zmíněný klip k songu Mind Tripper, jenž je bohatý na prolínání mnoha motivů, které evokují různorodé nálady, jakoby docházelo k potkávání a zároveň k míjení se, nacházení jeden druhého a pak opouštění, to vše v okamžicích jistého uklidnění, které střídá vzrušení…

Cuba: Klip dělal po večerech nás basák Mr. H. Krásně se pojí s hudbou.  Delay / chorus / piano… Široké vodní plochy a vlny rozrážející se o útesy. Potom znepokojení, rychlost, ruch ulic. Pustíš si hudbu, zavřeš oči a hlavou se ti honí obrazy. Vydáváš se v mysli na trip.

Mr. H: Ve dvou polohách videa, tak jako ve skladbě, se míjejí světy. Klid v mysli, znepokojení, zmatek, emoce. To všechno souvisí s vyobrazením našich ksichtů a na druhé straně do toho řežem. Klip je osobní, už samo natáčení bylo náhled do myslí čtyř lidí. Vyobrazení obrazů z Rorschachova testu (jedna z psychologických metod, která se na základě inkoustových skvrn využívá k rozboru osobnosti – pozn. autora). A jeden skrytý detail v podobě srdce. Je to takový mini odkaz na Johna Lennona „Love Is All You Need.” Tak do něj nekopejme bagrem.

Ačkoliv vaše hudba je nadále instrumentální, tak stále hledáte zpěváka či zpěvačku. Je tomu tak? Proč to nevyšlo s těmi, které jste dosud zkoušeli, a jaká kritéria musí daná osoba splňovat, aby to byl ten pravý / pravá?    

Cuba: Nikdy jsme neměli v plánu být instrumentální kapela. Zpěvák je obecně vnímán jako frontman, tvář, hlas a tvůrce onoho poselství kapely. Instrumentálky to v tomhle mají hodně těžké, posluchač neví, na co se má zaměřit, s kým se případně ztotožnit. Když si poslechneš naše skladby, zjistíš, že jsou klasicky strukturované. Mají dlouhé sloky, opakující se refrény, čekají na zpěv. Hlas hledáme, co jsme začali, někdy intenzivněji, někdy spíše pasivněji.  Pár zpěváků už se nám do zkušebny dostat podařilo, někdy to skončilo fiaskem, ale někteří byli i docela dobří. To zase nehrála do karet časová náročnost, vzdálenosti, trochu rozdílné představy, anebo to hlavní… že to prostě nesedne jako hrnec na prdel… Je to hodně subjektivní. Špatný frontman dokáže kapelu rychle položit, proto už jsme trochu opatrní.

To máš samozřejmě pravdu…

Cuba: Hledáme člověka, který když spustí, tak něco mezi tím vším hlukem zazáří. Něco, co té skladbě nejen neublíží, ale naopak ji obohatí. Je to hodně subjektivní. Přitom vůbec nejde o to mít hlas jako zvon a rozsah několik oktáv. Důležité jsou nápady, kreativita, rytmus, muzikálnost. Každopádně zpěváka / zpěvačku hledáme dále. Za každého, kdo se ozve, jsme moc rádi, takže dámy a pánové, do toho. (smích)

Dá se přepokládat, že plánujete také nové album. V jaké jste fázi? Co všechno už máte připraveno?

Mr. H: Album neplánujeme, dále tvoříme a až těch songu bude dost, tak to svážeme dohromady černou bavlnkou a dáme tomu název alba. Uděláme společnou fotku a oslavíme to. A k oslavě přihodíme video. Bude to určitě někdy v létě, abychom to spojili s grilováním.

Cuba: Lidi se nás ptají na Spotify a Apple Music, takže bych to viděl na nějakou kompilaci pro účely digitální distribuce.

Co chcete svými skladbami posluchačům předat?

Mr. H: Jasný vzkaz: dělejte, co vás baví. Dělejte, co milujete, věnujte se tomu, čemu věříte. Je to váš čas. My milujeme hudbu.

Co jsou pro vás základní elementy, které z vašeho pohledu musíte ve skladbách mít?

Mr. H: Moment překvapení, pohrávat si s jedním riffem, rozvinout ho do finále. Někdy máme rozpory, někdy se mezi námi proplétá energie, která do sebe nezapadá v přesných intervalech, a kolikrát z toho vzniká náš unikátní sound, který ti vplouvá do myšlenek, a když se zapomeneš v poloze druhého, najdeš souhru, kde se potkáváte, a víte, že to tam, sakra, je a víš, že z tebe bude na koncertě lít a budeš na Mount Everestu.

Jak moc ve vaší tvorbě využíváte různé počítačové programy? Jsou pro vás důležité a výhodné?

Cuba: Počítače, kalkulačky a jiné virtuální nástroje používáme docela často, někdy více, někdy méně. Popravdě mě docela baví taková ta postprodukční část, vytvářet skladbám aranže, přidávat vrstvy, podklady, nástroje. Velmi často to umí podtrhnout, ale i změnit náladu skladby, stačí pár dobře mířených tónů pod nějakou kytarovou linku a chytne to jinou atmosféru. Tohle mám nejradši. Sedět nad tím a špekulovat. Synťáky taky často nahrazujeme vokální linky. Taková ta melodie, co vyleze nad kytary, basu a bicí.

Máte pocit, že vaše hudební příběhy bez klasických textů (kromě různých proslovů či citací) jsou pro posluchače těžší na interpretaci? Vzhledem k tomu, že obecně máme rádi, když nám druhý v textu vysvětlí, o čem píseň vlastně pojednává… Anebo si naopak myslíte, že je to pro vás výhoda, protože zas tolik instrumentálních kapel není?

Mr. H: Ve své podstatě není nutné vyprávět konkrétní příběh a instrumentální pole nabízí otevřenost, žádné mantinely v posluchačově fantazii. V tom, co děláme, si může každý najít svůj příběh.

Cuba: Volnější interpretace je pro publikum náročnější. Musíte se zaposlouchat, dát tomu nějaký čas a roztočit vlastní představivost a chytit se něčeho sami… A na to jsou lidi často trochu líní.

V roce 2016 jste natočili videoklip k songu 4 All the Prophets, jenž je věnován těm, kteří se nebojí vydat vlastní cestou za vlastním štěstím či za vlastními sny, ačkoliv jsou mnohými považováni za blázny a všeobecně se má za to, že jejich cíle jsou nesplnitelné. Jde o myšlenku inspirovanou nějakou skutečnou událostí, respektive máte pocit, že často vzdáváme vlastní sny kvůli tomu, co si o nás myslí okolí?

Mr. H: To, co nejde tobě, neznamená, že to nepůjde mně. Věříme tomu, co děláme. Tak je to pro všechny ty snílky, pro všechny, kteří vidí za roh, ti, co vidí za kopec. Díky nim se lidstvo posunuje. Ať už bylo spoustu lidí označováno za blázny, že něco není možné. To je pro ty, kteří řeknou „to půjde.“

Jak vám v rámci Stellar Bay pomáhají vaše předchozí hudební zkušenosti? Vhledem k tomu, že jste byli aktivní také v jiných kapelách, jako například Crashpoint, Speed, Coffe 2 Go, Escape from August. Jaké z těchto v praxi fungujících postupů nadále využíváte, respektive které metody, jež jste praktikovali v minulosti a neosvědčily se, nyní chcete zlepšit?

Cuba: Když jsme začínali s mojí minulou kapelou, člověk moc netušil, do čeho vlastně jde, jak co funguje, všechno přicházelo tak nějak postupně, od zhulených koncertů pro kámoše na jejich 18. narozeniny až po Rock for People či Masters of Rock a podobně. Ze spousty věcí člověk po té cestě z bodu A do bodu B vystřízliví. Teď už jsme všichni snad rozvážnější, pokornější, dospělí. Víme, do čeho jdeme a jak tam jít.

Mr. H: Jo, určitě je to znát. Každopádně jdeme směrem pokroku. To, co se dělalo před deseti lety, dnes nefunguje, může za to pár faktorů, každý jsme v nějaké fázi života. Učíme se hlavně pracovat s časem. Je to spíš vývoj.

Závěrem ještě připomeňme fakt, že jsi, Cubo, byl také členem kapely Crashpoint. Jaká je aktuální situace v této skupině?

Cuba: Crashpoint je u ledu někdy od roku 2013. Dva roky nazpět nás přesvědčili k vystoupení na FajtFestu ve Velkém Meziříčí. Byl to hodně silný, nostalgický zážitek. Žádné další společné plány ale nemáme. Není na to čas, chybí důvod a vůle. Jestli se přece jenom ještě někdy sejdeme, rozhodně by to nebyla spolupráce na nové muzice, nebo dokonce pokračování kapely – to už je pryč. Nedívám se teď jinam než na Stellar Bay.