Rossiniho karty jsou rozdány. Představení je hostinou prvotřídního tanečního umění

Následky (Consequence) španělského choreografa Juanja Arquése bychom mohli směle označit za výživný, i když poněkud chladný předkrm, který, troufám si říct, nebyl pro každého diváka snadným soustem. Arquésova abstraktní choreografie, jejímž ústředím tématem je vztah člověka k přírodě i technologiím, totiž vyžaduje velkou dávku představivosti a ochoty hledat významy tam, kde jsou pouze jemně naznačeny. Choreograf vychází z velmi jednoduchého základu, na jevišti oproštěném od kulis, rekvizit i dalších dekorací se těla tanečníku oblečená v minimalistických šedo-černých kostýmech stávají středobodem zájmu.

Z choreografie Následky. (Foto: Serghei Gherciu)

Jediným výrazným scénografických prvkem je světelná konstrukce, která se na začátku a na konci představení spouští ze stropu jeviště. Veškeré změny, tedy konkrétně posun od organického plynutí až k mechanické přesnosti (který můžeme také interpretovat jako posun od ohromení z moci přírody k úžasu nad silou technologií) se odehrají skrze pohyb. Vývoj podporuje také hudba, která se ze skladeb pro smyčcové nástroje transformuje v elektronické zvukové plochy.

Arqués dokáže bezpochyby vytvářet působivé pohybové obrazy, dokonale kombinuje přesnost pohybu s uvolněností, velmi zajímavý efekt přináší použití změkčených baletních špiček, na kterých tanečnice balancují v nezvyklých pozicích.

Réka Kiss a Koki Nishioka. (Foto: Serghei Gherciu)

Tanec skupiny se organicky přelévá do sól či duetů – zde nemůžeme nezmínit přesvědčivý výkon Réky Kiss a Kokiho Nishioky – a nechybí ani originální dynamické a prostorové změny. Bohužel z mého pohledu Následky postrádají okamžiky překvapení a gradace, navíc při technických změnách mezi jednotlivými částmi choreografii takzvaně „padá řetěz“. Kdybychom se vrátili k jídlu, můžeme říct, že chybí správné koření. Naštěstí máme ale každý jiné chutě, proto co je pro jednoho běžná přesnídávka, může jinému připadat jako božská mana.

*

Rossiniho karty naproti tomu divákům premiéry zachutnaly jako pravé italské těstoviny s pálivými papričkami. Italský tvůrce Mauro Bigonzetti připravil dekadentní taneční pokrm, ve kterém nechybí šokující momenty (při úvodní scéně to v hledišti doslova zašumělo, když se jeden z tanečníků zřítil do orchestřiště – podotýkám, že to bylo součástí představení, neboť orchestřiště fungovalo jako jakási propast, možná také tenká hranice mezi životem a smrtí), ale i pasáže nabité erotikou, více či méně explicitní.

Z baletu Rossinoho karty. (Foto: Sergei Gherciu)

To vše je prodchnuté nadsázkou, ironií a humorem. V kombinaci s hudbou Gioacchina Rossiniho se Bigonzettiho osobitý pohybový jazyk (kombinace klasického, neoklasického a moderního tance i prvků zcela mimo jakékoli styly) rozrostl v originální celek, který si dle nadšených reakcí a závěrečných ovací vestoje podmanil svátečního diváka i znalce.

Koki Nishioka a Rita Peres. (Foto: Serghei Gherciu)

K mému údivu přistoupilo publikum i na skutečně odvážné scény, ve kterých se objevily tanečnice a tanečníci více nazí než oblečení. Možná proto, že ani vyloženě smyslné scény nepůsobily vulgárně, ale spíše jako oslava krásy a křehkosti lidského těla.

Duet Rity Pires a Kokiho Nishioky je například dlouhou a specificky krásnou variací na milostný akt, kombinací tance, kamasútry, jógy a prostého lidského kontaktu. Blízkost dvou lidských těl (a ne nutně muže a ženy) zase ve svém tanci citlivě vyjádřily Natalia Adamska a Réka Kiss. A protože láska prochází žaludkem, neváhal Bigonzetti často odkazovat právě k hostinám a potěšení z jídla. Rita Pires například s gustem převyprávěla recept na makarony a la Rossini, a to v italštině s elegantně vloženými českými slovíčky, všichni tanečníci pak v jedné ze scén zasedli ke slavnostně nazdobené tabuli.

Z baletu Rossinioho karty. (Foto: Serghei Gherciu)

Od požitků (a v Itálii zvláště) je jen krůček k silným emocím, výbuchům hněvu a hlasitým výměnám názorů, Jeden takový si v duchu italské opery střihli Barbora Šulcová a Mark Griffiths. Temnou stránku do představení vneslo sólo Laury Morenno Gasully, která se jako stvoření zmítané vnitřní zlobou dostávala do křečovitých pozic a jako by chtěla už už puknout vztekem.

Klasickou eleganci naopak bravurně předvedla Shino Sakurado, jejíž sólo nás na chvíli vrátilo do baletního světa. V euforickém finále Rossiniho karet pak na jeviště vtrhli všichni interpreti oblečení do černých obleků a černých baretek, bez ohledu na pohlaví. Jejich rozpustilý tanec, vtipný i nervózní, přesný i laxní, ale stále pronásledoval stín oné věčné propasti, která nikdy nezmizí, jakkoli se na ni snažíme zapomenout.

Shino Sakurado. (Foto: Serghei Gherciu)

Ač se zdá, že oba chody premiérového debužírování si byly poněkud nepodobné, přece jen měly mnoho společného. Spojoval je důraz na kontrasty, na kombinaci klasického a moderního, spojovala je i záliba v jednoduchosti a pozornosti zaměřené na lidské tělo jako hlavní výrazový prostředek. Z hlediska hudebního doprovodu je spojovala přítomnost hudebníků na jevišti – Následky ve střední části živě doprovodil smyčcový kvartet (Vladimír Liberda, Hana Kuchyňová, Tomáš Farlík a Tomáš Socha) a Rossiniho karty by se neobešly bez skvělého výkonu klavíristy Michala Bárty.

Finále Rossiniho karet. (Foto: Serghei Gherciu)

A co tedy říct na závěr? Snad jen to, že v případě večera Rossiniho karty rozhodně neplatí, že hlad je nejlepší kuchař. Chutí je v tomto představení skutečně mnoho, stačí si jen vybrat. Ti, kteří už ochutnali, je teď musí dobře zažít a případně si dojít pro přídavek. Těm, co ještě váhají, doporučím: Nebojte se experimentů, budete možná překvapeni, co vše vám může zalahodit.