Fenomenální Lukáš Vondráček s Janáčkovou filharmonií: Přímá cesta k hudbě ruského bouřliváka

Michail Ivanovič Glinka je považován za autoritu ruských hudebních romantiků. Pro jeho styl je příznačný symfonický rozmach, elegance a barvitost. Italská zpěvnost jeho frází se zajímavě pojí s důvěrnou znalostí ruské lidové písně. Na pohádkové opeře Ruslan a Ludmila na námět Alexandra Sergejeviče Puškina pracoval pět let, ale carský dvůr ji přijal chladně. Protože M. A. Balakirev a S. M. Ljapunov v roce 1878 upravili dílo pro tisk, aniž by zachovali autograf, nedá se jasně říci, co je autentické a co přepracované. Jisté však je, že se jedná o hudbu virtuózní, noblesní, plnou brilance a lesku. Z Glinkovy opery zazněla její předehra, která je do dnešních dob oblíbenou trvalkou koncertních pódií.

Dirigent Leoš Svárovský s Janáčkovou filharmonií zvolili opatrnější tempo (ruské orchestry předehru standardně hrají v čase okolo pěti minut). Hráči si v Glinkovi dobře procvičili hbitost a flexibilitu prstů: předehra sestává z rychlých stupnicových běhů a pasáží, hlavní téma pak graciózní melodií evokuje italskou belcantovou tradici. Orchestr ji na úvod zahrál v dobré souhře a vitalitě.

Klavírní koncert č. 3 C dur, op. 26 Sergeje Prokofjeva vznikal v letech 1917–1921 a po dvou předešlých koncertech experimentálního ražení je po formální stránce návratem ke klasickému pojetí. První věta probíhá v sonátové formě s ruskými folklorními názvuky, druhá k první vytváří lyrický kontrast na základě variační techniky. Třetí věta probíhá v kombinované rondové formě.

Koncert zahájil sólový klarinet citlivě frázovanou melodií evokující téma plné lyrické něhy a senzitivity. Housle následně připravily nástup motorického sonátového Allegra, v němž Prokofjev kombinuje dvě kontrastní myšlenky. Na melodice této pregnantní hudby je patrné, že ještě vítězí orgastický rytmus nad melodií.

Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Lukáš Vondráček od úvodních tónů sólového partu nenechal nikoho na pochybách, že půjde o zcela mimořádný umělecký zážitek. Jeho fascinující, živelné modelování detailů se podobalo sochařské práci. Od lyricky impresivních kontur až po brutálně forsírované fortissimo v rytmických ostinatech a četných synkopách si klavírista vedl v široké výrazové a dynamické škále znamenitě. Prokofjevův koncert vyžaduje extrémní nasazení a opavský rodák skutečně od první do poslední noty představil výkon na hranici fyzických možností. Typickou prokofjevovskou náladu, která v počátku připomíná jeho baletní hudbu, orchestr krásně vykreslil ve druhé větě Tema con variazioni, třetí větě nechyběla skvělá gradace, masivní zvukovost a rytmická jistota.

Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Prokojfev byl znamenitý klavírista, jehož interpretační umění slavilo úspěch od Paříže přes Londýn až po Spojené státy americké. Třetím klavírním koncertem si však ušil trochu bič i sám na sebe, protože se tomuto dílu trochu vyhýbal. Svědčí o tom vzpomínka B. Volského, který zaznamenal: „Zeptal jsem se ho (Prokofjeva), zda nebude hrát svůj Třetí koncert…Odpověděl, že se na něm musí velmi mnoho pracovat, a proto že dává přednost svému Prvému koncertu, který mu sedí pevně v prstech. Prokofjev doslova řekl: V třetím koncertu je velmi složitý ansámbl. Hrál jsem ho přesvědčivě vždy až po 3-4 provedeních“.

Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Sluší se dodat, že Lukáš Vondráček provedl Prokofjevův koncert s Janáčkovou filharmonií znamenitě. Byl to výkon elektrizující až do morku kostí, interpretace plná vnitřního prožitku, koncentrované soustředěnosti i obdivuhodné intuice. Vondráček nedokáže hrát jinak než na horizontu fyzických možností. Jedině zde, na obzoru, který otevírá nové obzory, lze totiž nalézt něco nového, povýšit standardní výkon na úroveň něčeho mimořádného. Slušelo by se rozebrat detailně všechny aspekty jeho pojetí od agogiky, filigránské práce s pedálem, bohatého klavírního tónu i jeho enormního potenciálu vystihnout dokonale symptomy a specifika Prokofjevovy hudby. To je ale už jiný příběh. Kulturní Ostravu interpretace Lukáše Vondráčka učarovala a po nadšeném potlesku vestoje ji tento vzácný a svrchovaný umělec poděkoval ještě omamujícím Nokturnem cis moll Fryderyka Chopina.

Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Sedmá symfonie d moll, op. 70 Antonína Dvořáka není jeho první symfonií v této tónině. Čtvrtá symfonie op. 13 z roku 1874 je rovněž psána v tónině d moll a je svým způsobem dílem přelomovým. Dvořák v ní opustil romantický a bohatýrský svět a hledal pevnou půdu pod nohama. Svrchovaný výraz a dokonalou formu nalezl ve své symfonické produkci právě v sedmé symfonii, jež bývá kvalitou srovnávána s díly Dvořákova přítele a velkého německého mistra Johannese Brahmse. Premiéra díla se odehrála na koncertě londýnské Filharmonické společnosti, která si u našeho skladatele symfonii objednala, 22. dubna 1885. Dvořák sám dirigoval a úspěch díla byl nesmírný. Dvořákovi se skutečně podařilo naplnit vlastní prorocká slova o tom, že napíše symfonii takovou, „aby hýbala světem, no, a dá Pán Bůh, že tak bude“. Bylo.

Allegro maestoso první věty ve svém neklidném a těkavém melodickém průběhu v tempovém a dynamickém ztvárnění Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Svárovského zdařile navodilo atmosféru plnou dramatického napětí. Líbezně rozezpívaný kontrast zazněl v prosluněném vedlejším, geniálně rytmizovaném tématu. Vlastní provedení ukázalo, že Svárovský pečlivě promyslel hudební výstavbu: větší tematické oddíly byly spojeny přiléhavou dynamikou a agogikou, v sólových detailech se představili v bravurních výkonech jednotliví hráči. Poco adagio věty druhé se rozklenulo jako vroucný a niterný zpěv. Úvodní melodie hoboje, klarinetu a fagotu vyzněla nádherně. Poddajně se napojily také smyčce a spolehlivé příčné flétny, které melodii převzaly. Nádherně se vyjímalo rovněž sólo lesního rohu s pastorálním přísvitem.

Scherzo: Vivace vyznělo jako bezprostřední vyzvání k tanci. Skvělou práci v úvodu třetí věty odvedly smyčce a fagoty v protimelodii. Trio Poco meno mosso bylo svěží a nepostrádalo kontrastní rytmickou a výrazovou kultivovanost v dřevech i žestích v četných sólových linkách.

Leoš Svárovský. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečné dramatické finále bylo stvrzující tečkou. Ten neuvěřitelný vzmach, prudkost a energie, která nepřipouští žádné pochybnosti a váhání, byly jasně definovatelné od úvodního markantního téma až po grandiózní vyvrcholení. Janáčkova filharmonie hraje Antonína Dvořáka se zřejmým zalíbením a potěšením. Ačkoli byla místy malinko znát únava z předešlého náročného cestování, Dvořákova geniální hudba dokázala hráče strhnout k nadstandardnímu výkonu a všichni zúčastnění si zaslouží hluboký obdiv za své nasazení, které musela zřejmě provázet i určitá deziluze (zejména při nabyté zkušenosti s veskrze báječnou akustikou jihokorejských sálů).

Svým způsobem osudové symfonické dílo skladatele (Sedmá byla Dvořákova klíčová symfonie, která měla všeobecný a vehementní ohlas) v dobrém provedení Janáčkovy filharmonie bylo přesvědčivým svědectvím, že geniální díla nestárnou. A jedna osobní poznámka na závěr. Pan dirigent si mohl příležitostné herecké etudy (zejména v závěru Prokofjevovy třetí věty) odpustit. Byl by to i tak moc dobrý koncert.