Nina Vangeli a Honza Malík o projektu Příští přísliby: Kudy a jak se tanec vydá dál?

Oslovili jse dva z ústředních hybatelů projektu, přední divadelní publicistku, choreografku a režisérku Ninu Vangeli a tanečníka a pedagoga Honzu Malíka, představitele dvou různých generací, kteří v krátkosti shrnuli minulost, současnost i budoucí perspektivy tance v Česku.

Jakou nejzásadnější proměnou podle vás prošla česká taneční scéna po roce 1989, ať už na základě vlastních zkušeností, vyprávění kolegů či vlastních úvah nad situací?

Nina Vangeli: Scénický tanec se z velké části vymanil ze sféry státem řízeného tanečního umění, vytvářeného na oficiálních scénách, a tím i z tradičních jevištních stylů. Mohl tak rozhojnit svou expresi do té doby nevídaným způsobem. Mohl vytvořit nové instituce, především festivaly, které rozhojnily taneční formy do té doby u nás známé, a tím i rozšířit rozhled publika. Vznikla celá sféra současného tanečního umění, pracující projektově, nezávisle na stálých scénách.

Honza Malík: Zásadní je, že se domácí současné umění vůbec rozvinulo, a to téměř z nuly. Za prvních řekněme patnáct let výrazně posílilo a stalo se neskutečně vyspělým. Poté, co naše scéna zpočátku logicky vzhlížela k dění za hranicemi, teď už se i svět zajímá o nás. Dnes už je domácí taneční tvorba rozhodně srovnatelná s tou zahraniční. Ano, stále tu nemáme stabilní soubory. Funguje tu jediná (pražská) plně taneční scéna. Několik malých souborů vzniklo a již také zaniklo. Za tři dekády dospěla první taneční generace, která teď mezi čtyřiceti padesáti lety stojí na scestí – kudy a hlavně jak a zda se vydat dál. Tanec se mezitím od divadla jako umělecký žánr osamostatnil. Již se s ním jako se samostatným oborem počítá. Získává si respekt, a přestože je dnes již na některých základních školách (snad jen zatím) jako nepovinný předmět, stále nepochopitelně není roven hudebnímu a výtvarnému vzdělávání. Nestojí v naší společnosti na špici jako je to v mnohých evropských zemích.

Myslíte si, že v současné době svobody projevu a tvorby jsou taneční tvůrci a interpreti stále něčím limitováni? Popřípadě objevuji se limitace nové, které vycházejí právě z přemíry možností?

Honza Malík: Nemyslím, že v projevu a vyřčení postoje či názoru jsou taneční výpovědi limitovány. U této otázky mě spíš napadá umělec samotný. Je třeba, aby si udržel pevný postoj a držel se svojí víry – není zde řeč o náboženství. Tvůrci mohou být snadno sváděni (ne)vkusem společnosti, někdy i nevědomě těžce odolávají podbízivosti, svodům lacinosti, zábavnosti a povrchnosti. Za socialismu bojovala nezávislá scéna s bolševikem, dnes se vkusem a neskutečným tempem doby, kterému často podléhá.

Nina Vangeli: Jsou to limitace staronové. Za a: Ach, ty špinavé peníze… A za b (a podle aforismu ze šedesátých let): „Skutečný talent se nakonec stejně vždycky – pomocí různých známostí ­– prosadí…“

Co byste českému tanci přáli do nadcházejících 30 let?

Honza Malík: Pochopitelně neutuchající rozkvět, energii, odhodlání a touhu společnosti – lidí v roli diváků po odvěkém společném dialogu…

Nina Vangeli: Odvahu, invenci a inspiraci…