Frankenstein, ten retard, bydlí u Bezručů, sleduje Želvy Ninja a jde vlastní cestou

Jistá žánrová neujasněnost je vidět už v základním přístupu k legendární předloze Mary W. Shelleyové. Světoznámý horor, klasický hrůzostrašný román a pilíř moderního žánru, interpretuje ostravské divadlo jako počátek sci-fi, přitom ale používá tradiční klišé, a to od návštěvy strašidelného zámku až po groteskně naturalistické škubání při mnoha úmrtích, z nichž některá jakoby vypadla z triviálních filmů čtvrté kategorie. Přitom nejde o parodii.

První okamžiky navozují návštěvu gotického sídla se vším všudy, od tajuplného krákání a záhadných dialogů, zdolání nebezpečného průsmyku až po efektní odhalení doposud zakryté scény. Příjezd Frankensteina a jeho manželky Alžběty (ani tato scéna v předloze není) slibuje hodně, dokud se nepřehoupne v odhalení groteskních obyvatel tohoto podivného sídla. Zjevují se přízraky, laboratoř vydává ty jedině správné hrůzostrašné zvuky, světla šílí, výboje burácí, záhady se vrství, dokud nepřijde moralita v podobě výčitek vědcova svědomí. Příběh je totiž v podání jeho současného adaptátora Jana Holce vyložen jako drama výčitek nad zneužitím vědy včetně obrazu neutěšených rodinných poměrů.

Z inscenace Frankenstein. (Foto: Lukáš Horký)

Doktor Viktor Frankenstein (Lukáš Melník) touží založit rodinu (ani tohle v předloze není), jedno dítě už tady bylo (Holcova aluze na skutečný příběh spisovatelky Mary Shelleyové, který ale čtenáři ve své době neznali), proč jej tedy neoživit znovu? Za jakou cenu? To je jeden z nejzásadnějších rozporů s předlohou, kde je monstrum anonymní a nedisponuje žádným orgánem z Frankensteinovy rodiny.

A kolik už takových hororů bylo, velice slavných, kultovních i oscarových, které si jako téma vzaly vytvoření ideální rodiny, což v hororu ale nikdy fungovat nemůže. Za všechny se nabízí Moucha od Kanaďana Davida Cronenberga v produkci Mela Brookse, který se jinak specializuje na parodie kultovních ság. Více než Brooksova Mladého Frankensteina tento divadelní pokus posléze směřuje k ujetým scénkám z nezávislé produkce typu Byl jsem dospívajícím Frankensteinem z padesátých let minulého století, kdy si monstrum evidentně užívá všech rozkoší, o kterým může jenom dopívající dítě snít. V tomto směru se tak jeví aktualizovaný Frankenstein jako vcelku zastaralý, ale stále zábavný.

Vojtěch Johaník a Lukáš Melník. (Foto: Lukáš Horký)

Děj disponuje dalšími klišé, jako je třeba padouch toužící po Frankesteinově místě i ženě (Magdalena Tkačíková), jistý Jindřich (Ondřej Brett) či sadistický nájemce (Dušan Urban). Nechybí triviální (off screen) příchod policie, která jak na potvoru opět zatkne toho nepravého. Naopak nám na jevišti scházejí ty nejslavnější scény, jaké se kdy objevily v románu nebo v první oficiální filmové adaptaci zvukové éry, jako je třeba setkání s postavami, od kterých se monstrum učí dovednosti, anebo jeho neblaze slavná zkáza v hořícím mlýně.

Jiné scény naopak dostály zajímavého rozvedení a přepracování. Například dívenku, se kterou chce evidentně nesmělý Frankenstein navázat přátelství, tady najdeme v podobě adolescentní Kristýny, dcery nájemce (Markéta Matulová), která přihlouple tančí a ve chvílích vzrušení neustále vykřikuje všeříkající anglickou nadávku Fuck! Fuck! Fuck!

Proč ne, Divadlo Petra Bezruče přece vždy hodně cílilo na mladého diváka. A dnes jde o publikum, které vyrůstalo na seriálu Želvy Ninja, jak nám sugeruje režisér Jan Holec.

Z inscenace Frankenstein. (Foto: Lukáš Horký)

Frankenstein tak vlastně není Frankensteinem, i když se tak zpočátku tváří. Přináší jiné souvislosti. Monstrum tady neexistuje, vytváří jej až zástupné vztahy mezi postavami, které o něj mají zájem na několika úrovních, od naděje na vzkříšení dítěte až po corpus delicti, kýžený důkaz zvrhlých experimentů „horších než ty s prasaty“. Frankestein junior je víceméně mrtvý a Holcův znovuoživený Frankenstein, vlastně syn Vilém, vystupuje v novém příběhu už jako velice úzký člen rodiny, což by se v originálu nikdy nemohlo stát,  protože viktoriánská éra měla zkrátka jinak nastavená pravidla morálky než máme dnes ve 21. století v Ostravě.

Tento jiný Frankenstein je tak možná ještě větším monstrem, než by divák čekal, trpí astmatem a hlavně vyrůstá na televizi, stejně jako záporné postavy Tarantinova bijáku Tenkrát v Hollywoodu, což je celkem anachronické i dnes, jako bychom neměli internet. Na rozdíl od Masonovy bandy v novodobé dezinterpretaci umí ten mutant a retard, jak mu taky říkají, násilí efektivně, i když možná nechtěně, využít.

Celý kus je hereckým koncertem Vojtěcha Johaníka, ze kterého se po inscenaci Transky, body, vteřiny stává místní specialista na „retardy“. Jeho postava na jeviště přichází až po půlhodině baletního vystoupení mrtvého dítěte (Jakub Burýšek), což je takový malý Frankensteinek v prenatálním snovém vydání. Johaníkovo monstrum má jedinečný kostým (i na poměry typického ztvárňování) a disponuje originální pohybovou průpravou na pomezí batolící se gorily a orangutana sešněrovaného popruhy a zafačovaného bílými obvazy.

Vojtěch Johaník. (Foto: Lukáš Horký)

Jedinečný je i jeho jazykový projev včetně sípavého dechu a zadrhávání.  Lukáš Melník coby jeho otec Frankenstein je oproti němu až moc afektovaný, prostě takový ten vědec fanatik, co je fanatičtější než jakýkoliv jiný fanatik. Dialogy jsou mnohdy strojené, chladné. Nejsympatičtěji v tomto monstrózním tvaru všech tvarů (od rodiny až po bytový komplex scény) nakonec přeci jen působí dvojice Johaník a Matulová, jejíž pubertální Kristýna je dalším zásekem v rejstříku excentrických postav s minimálním jazykovým rejstříkem.

Markéta Matulová a Vojtěch Johaník. (Foto: Lukáš Horký)

Výprava, zvláště jednolitá scéna (Pavla Kamanová), na rozdíl od roztříštěného děje plného ambicí nabízí jedinečné souvislosti, nad kterými lze uvažovat donekonečna. Je abstraktní, funkcionalistická a také expresivní. Vyjadřuje tytéž stísněné pocity jak z doby starých filmů z produkce Ufy. Herci si na ni patřičně užijí, protože musí neustále prolézat, podlézat, zakopávat, plazit se po čtyřech, klouzat po nakloněné plošině, skoro jako v nějaké hornické sluji anebo v hodně členitém podkrovním bytě.

Bezručácký Frankenstein v době nevíry a ateismu 21. století vyhlíží patřičně monstrozně, a tak možná i proti své vůli naplňuje poslání klasiky. Ještě pořád je v něm cítit srdceryvný romantický příběh o touze žít. I když třeba jen spokojeně v kamrlíku u televize se svým Pejsáčkem (další bizarní člen příběhu). Jako opakující leitmotiv z vybrané hudby (výběr pořídil Jan Holec) se k divákovi vrací melancholické piano, upomínající na jedinečný tvar originálu a celé viktoriánské éry plné milostných příběhů až za hrob.