Album Nanovo populárního písničkáře Voxela má vyšší ambice než jen pobavit

Rodák z beskydské obce Čeladná Václav Lebeda alias Voxel je zpátky s novou nahrávkou. Třetí studiové album se jmenuje Nanovo a ve středu 13. listopadu jej zpěvák dva dny před jeho vydáním pokřtil ve vyprodaném pražském Paláci Akropolis. Kmotry novinky se stali kamarádi a spřízněné duše Kuba Ryba, Pokáč a Michal Horák. Album oficiálně vychází 15. listopadu.

Jak bylo avizováno dopředu, album Nanovo představuje Voxela v nové podobě. Ze sólového písničkáře s looperem se stal frontman kapely, který z kytary přesedlal na mandolínu. Hlas mu klesl a dobarvil se o temnější a hlubší polohy a rejstříky. Hudební kolekce 11 nových písniček má slušnou energii a kapele kolem Voxela to příjemně šlape, zpívá a hraje.

Album je v několika případech zřetelně inspirováno irským folklorem. Konkrétně živelné písně Milion výmluv, Dublin a Na co se ptáš jsou toho jasným dokladem. Po textové stránce v nich nechybí Voxelův typický optimismus, který je občas dynamizován jemným apelem na toleranci a ohleduplnost vůči druhým.

Nejoriginálnějším kouskem je píseň Ať se plní sál, kterou zdobí výborný text, improvizační linky cimbálu a příjemná gradace. „Většiny i menšiny na jeden parket zvem. Kdo chce šířit strach a hrůzu, musí z kola ven,“ dává Voxel jasně najevo svůj postoj k bubákům všedního dne.

Méně přesvědčivá je jeho stylizace do ostravského dialektu (v písni Josefe), tady bohužel Pavla Dobeše ani Jarka Nohavicu v textové rovině hned tak někdo nepředstihne. Lépe je na tom bilanční singl Kdy, když ne teď? Houpavá balada ve stylu americké country má ležérně ospalé kouzlo, ale překvapí neotřelým průběhem a přemýšlivým textem s krásnou sólovou melodií violoncella. Tohle je poloha, která Voxelovi v zamyšlení a reflexi svědčí a sluší.

Poznávacím znamením alba je mandolína, která opentluje písně svými zvonivě pronikavými souzvuky. Mandolína zahajuje i občanskou satiru V jedné zemi, která ironicky a květnatě líčí české poměry, malost názorů, šosáctví a zabedněnost, s níž někteří spoluobčané věří absolutním nesmyslům.

Příjemným oživením alba je účast hostů ze spřátelené kapely Čechomor. Housle Karla Holase umí čarovat a hlas Franty Tichého v duetu s Voxelem přináší dobrý kontrast a tlak, který z písně Kámen a kříž dělá nejtvrdší song alba. Písnička má důvtipnou stavbu i gradaci.

Voxel na své novince prozrazuje, že dokáže obsáhnout širší rejstřík: ve svých myšlenkách zdaleka pouze nejásá, ale pouští se i do existenciálních témat. V písni O to tu de si všímá neúprosného plynutí času: „už mě nebaví nenávidět, co když konec je co nevidět. Cítím to v kostech, je to všude, ale o nic tu nejde, o to tu jde.“ Cítíme jasně snahu pojmenovat (byť někdy trochu kostrbatě) jeho vnitřní nespokojenost s lhostejností a pasivitou nebo častěji s neustálým pruzením a pokryteckým hledáním problémů tam, kde nejsou.

Desku Nanovo zakončuje klavírní kompozice Pro eM, emocionálně naléhavá, neklidná i vášnivá skladba, která je velkoryse epickým a důstojným zakončením alba.

Voxel napotřetí vydal album, které se umí smát a radovat, ale které také dokáže důrazně říct, že takhle opravdu ne. Nové kapele kolem něj to dobře šlape, zapamatovatelné jsou zejména instrumentální začátky písní, jež vesměs zdobí výrazná kytarová vyhrávka. Zdaleka ne všechny melodické nápady jsou ukázkou originální a původní tvorby. Zejména irské inspirace jsou často příkladem tuctového až banálního přístupu a práce s hudebním folklorem.

Jenže Voxelovi se ve většině případů daří písním vdechnout vypravěčské kouzlo, které čiší z jeho témbrově bohatého hlasu. Na jeho zpěvu mně osobně vyhovuje výrazová neokázalost a přirozenost. Nikdy netlačí na pilu, není hysterický ani plačtivý a využívá spíše psychologicky jemných strun (v dynamice) k dosažení kýžené atmosféry.

I to dělá z jeho nahrávky záležitost, která se neobehraje hned po prvním poslechu. Album Nanovo má ambice nejen pobavit, ale i říci svůj názor na věci obecné. Ačkoliv je to počin, který vyloženě neoslní, svou lidovou sdílností kombinovanou s jemnými apelativy neurazí. Na mainstreamový pop je to vlastně docela slušná, místy vtipná a místy nevázaná zábava.