V Havlově Odcházení exceluje ostravský herec Jan Fišar v jedné ze svých životních rolí

Začte-li se někdo do textu hry Václava Havla Odcházení, vidí repliky určené jednotlivým postavám, jejichž jména jsou psána velkými písmeny (například IRENA, RIEGER, BABIČKA), čte scénické poznámky a slova určená někomu, kdo je nazván jménem HLAS, a text jako takový mu na první pohled připadá jako vážné zamyšlení nad divadlem, životem a politikou. Jedná se však o velmi klamný dojem.

Když takový čtenář přijde následně do Divadla Antonína Dvořáka, kde soubor činohry Národního divadla moravskoslezského v režii Vojtěcha Štěpánka a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové tuto hru nastudoval a hraje, stane se účastníkem komediálního divadelního představení, během kterého se publikum zpočátku sice obezřele, ale postupně stále více a častěji dává do hlasitého smíchu, kde se lidé baví pohledem na špičkové herectví a (herci prominou) komediantství nejvyšších kvalit. Jedná se skutečně o skvělou zábavu, i když humor je zde místy velmi drsný.

Když k tomu přidáme mimořádnou schopnost dramatika vtělit do svého textu nadhled, sebeironii, schopnost dělat si legraci ze sebe sama, ale i z lidských nedostatků a slabostí, ba dokonce i z mocichtivosti, kariérismu, hamižnosti, hyenismu a mnoha další opaků šlechetnosti a skutečného lidství, jde o mimořádnou událost. Ano, tato inscenace i představení Havlova Odcházení mimořádnou událostí skutečně je.

Z inscenace hry Odcházení. (Foto: Radovan Šťastný)

Scénograf Jan Tobola postavil na jeviště velký dům v pozadí scény, náznak altánku před ním a vytvořil prostor pro herecké ztvárnění dramatických situací. Marta Roszkopfová oblekla herce do kostýmů, které vystihují charakter jimi hraných postav. Hudbu vybral Vojtěch Štěpánek.

Režisér vede herce k mírně stylizovanému projevu, ve kterém je ze všeho nejdůležitější vyjádření ironického nadhledu, Václavem Havlem vepsaného do každé z postav. Sám pak propůjčil svůj hlas HLASU, což je vlastně alter ego Václava Havla samotného. Míra sebeironie, skrze kterou zde Havel nahlíží na osobnost dramatika a proces jeho tvorby, je ve Štěpánkově podání přesně tím, čím má v inscenaci hry Odcházení být.

Jan Fišar patří mezi nejvýraznější členy mužské části největší ostravské činohry. Ztělesnil na ostravských jevištích řadu velkých postav (Fiesco, Cyrano z Bergeracu, Moliere, Salieri a další). V naprosté většině se jednalo o velké charakterní role. Hlavní postava Riegra v Havlově Odcházení patří k těm nejsložitějším a pro herecké ztvárnění nejobtížnějším. Vyžaduje nejen schopnosti nutné pro charakterní herectví, vyžaduje i schopnosti komediální a doslova si žádá, aby ten, kdo tuto postavu hraje (ale týká se to i naprosté většiny představitelů všech dalších postav ve hře) byl i komikem.

Jan Fišar. (Foto: Radovan Šťastný)

A Jan Fišar ve svém Riegrovi nabízí divákům komickou, místy však i tragikomickou postavu, ze všeho nejvíce však poctivě slouží, patřičně veden režisérem, své roli a inscenaci jako takové. Úcta k autorovi Odcházení, herecké umění a herecká pokora, to vše dohromady činí z této Fišarovy herecké práce jeden z vrcholných výkonů jeho kariéry. A nebojím se říci, že ten skutečně největší.

Další velmi výraznou postavou je Irena, Riegrova dlouholetá přítelkyně, kterou hraje Lada Bělašková. Její Irena je nádherně protivná, sebestředná pozérka, neustále dávající najevo svoji důležitost. Výrazná je i Monika Anety Klimešové, přítelkyně Ireny.

Trojici dominujících herců doplňuje Vladimír Polák jako Klein. Jeho „vícepředseda“, politik ovládající mechanismy moci, je obrazem všeho opovrženíhodného, co přístup k politice jako k nástroji ovládání životů jiných a nástroji budování vlastního impéria obnáší.

Výborný je Petr Houska coby představitel Jacka, ukázky toho nejpokleslejšího druhu novinářského řemesla. Stejně tak vypadá i fotograf Bob v podání Roberta Finty.

Nezapomenutelná je Babička Veroniky Forejtové, která zpřítomňuje politováníhodné stáří a mateřskou lásku mnohdy přerůstající v obtěžování přemrštěnou starostlivostí.

Jan Fišar a Veronika Forejtová. (Foto: Radovan Šťastný)

Renáta Klemensová přesně hraje Riegrovu dceru Vlastu, shakespearovského bezohledného potomka starajícího se jen o vlastní pohodlí. Postavu Bey, politoložky a multikulturní sociopsycholožky, svěřil režisér Sáře Erlebachové. Ta na jeviště přivádí bezohledné ženské mládí, bezskrupolózně využívající vlastních půvabů k dosažení svého cíle.

Jan Fišar a Sára Erlbachová. (Foto: Radovan Šťastný)

Hanuš, bývalý tajemník Riegra v podání Tomáše Jirmana, a zvláště pak Viktor, bývalý tajemník Hanuše hraný Vítem Rolečkem, jsou karikaturami ustrašených úředníčků v prvním a kariéristických podržtašek ve druhém případě. František Strnad velmi úsporně a zároveň výstižně hraje manžela Vlasty, typickou bačkoru pod pantoflem. Vladimír Čapka, obsazen do role sluhy Osvalda, je typickou čechovovskou postavou, tak jak Václav Havel předepisuje a režisér správně vyžaduje. František Večeřa coby zahradník Knobloch se sice na scéně objeví jen párkrát, ale plní přesně úlohu opatrného človíčka hlídajícího si vlastní pozici a částečně i radujícího se z potíží jiných.

Zleva Ivan Motýl, Jan Fišar a Jakub Chrobák. (Foto: Radovan Šťastný)

Malou, ale důležitou roličku mladší Riegrovy dcery Zuzany, postavy inspirované jedinou otce milující dcerou Shakespearova krále Leara, dobře ztvárňuje Kateřina McIntosh, studentka 3. ročníku Janáčkovy konzervatoře.

Jistou zvláštností je obsazení ostravských básníků Ivana Motýla a Jakuba Chrobáka do rolí dvou strážníků a zároveň kulisáků a jevištních techniků. Toto obsazení je režisérovým připomenutím kulisácké kariéry Václava Havla v počátcích jeho divadelního života i připomínkou undergroundové ostravské kulturní scény.

Havlovo Odcházení je činohrou Národního divadla moravskoslezského nastudováno k oslavě třicátého výročí sametové revoluce. Je však zároveň velkou poklonou stěžejní bytosti této revoluce, Václavu Havlovi, a to zejména jako dramatikovi. A ze všeho nejvíce je to výborná inscenace, představující vážné téma ztvárněné velmi zábavným způsobem. Tak jako to v případě dobrého divadla má být.