Spoustu věcí lze dokázat i bez peněz, říká oceňovaná Kateřina Šedá před výstavou v Domě umění

A Kateřina Šedá také v Bedřichovicích úspěšně zavedla nový obecní svátek. „Snad bude výstava inspirací i pro Ostravu,“ věří umělkyně v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz, který vznikl v předvečer vernisáže. Mluvili jsme i jejích aktivitách v Nošovicích či o tom, zde lze projekt z brněnského Bronxu přenést do ostravského Přívozu.

Anglická telefonní budka před Domem umění. (Foto: I. Mottýl)

Když jsem dnes mířil do Domu umění, překvapilo mě, že před galerií stojí anglická telefonní budka. Hned mě to přeneslo za dcerou, která ve Spojeném království už tři roky pracuje. Stejně jako stovky či možná pár tisíc dalších Ostraváků, naše město je tedy s Anglií propojeno hlavně přes gastarbeitry a jedna ze dvou existujících pravidelných leteckých linek z Ostravy proto míří do Londýna. Přemýšlela jste nad výstavou i v těchto souvislostech?

Primárně jsem v tomto kontextu nepřemýšlela, ale něco jsem o tom slyšela. Za výstavu v Ostravě jsem ráda z více důvodů. Je to vůbec moje první příležitost, jak projekt z Bedřichovic ukázat širší veřejnosti v České republice. Aby pochopila, o co mi vůbec šlo. Mnohdy jsou totiž věci, které dělám, směrovány jen do určité komunity. A v ní už zůstanou, anebo si ty věci koupí zahraniční galerie do svých sbírek. České publikum, pokud nezachytí něco v médiích, tedy moje projekty často úplně minou.

Dá se tak říci, že je to mimořádná výstava?

Moc výstav vlastně nedělám. Většinou jsem zvána do zahraničí, abych udělala speciální projekt, tedy site specific. To znamená, že kurátoři nechtějí, abych třeba představila brněnský Bronx, ale abych udělala v tomto duchu nový projekt ve městě, do kterého mě pozvou. Pracuji tedy především s místy a obecnými pojmy, takže není standardní, abych v nějakém místě vystavovala projekt z jiného místa. V tomto je ostravská výstava opravdu výjimečná. A vlastně i proto, že většina „fyzických materiálů“, které byly součástí mých projektů, dnes vlastní zahraniční galerii, takže je u nás nelze vidět.

Věci spojené s projektem Bedřichovice ale koupil Dům umění čili Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVU), který je nyní vystavuje i jako nové galerijní přírůstky. Na co byste do Domu umění nalákala ostravskou veřejnost? Proč by si měli přijít prohlédnout výstavu o projektu z jihomoravských Bedřichovic?

Na české poměry je tahle výstava dost nestandardní věc. Představuji projekt z vesnice, v níž jsem se třeba pokusila vtvořit nový svátek. Vybrala jsem si jeden den v kalendáři a s lidmi z obce pět let pracovala na tom, aby každý rok 3. září slavili. A to i tehdy, že když svátek připadl na pracovní den, aby přesto nešli do práce a omluvili i děti ve škole. Podařilo se to, a ten svátek je dnes v Bedřichovicích zážitkem. A pokračují tam v oslavách i poté, co jsem u té akce přestala být. Myslím si proto, že v Ostravě by výstava mohla být velkou inspirací pro všechny, kdo si neví rady s místem, v němž žijí. S ulicí či domem, v němž bydlí, a kde zdánlivě nikoho nic moc nezajímá. A když si teď na výstavě poslechnou nějaké nahrávky z akcí v Bedřichovicích, výpovědi místních lidí, a něco si k tomu i přečtou, tak zjistí, že k takovým projektům nepotřebují peníze ani nějaký zvláštní organizační talent. A přesto mohou dokázat spoustu skvělých věcí.

Britský autobus v Bedřichovicích. (Foto: Martin Hlavica)

Ostravě by se nějaký nový svátek určitě také hodil, to by nás mohlo spojovat. Ostrava je vlastně kolonizační město, za prací jsme sem přišli ze všech konců Československa i z různých koutů Evropy. Ještě se vlastně moc neznáme, to město žije teprve nějakých 150 až 200 let, čistě ostravský svátek by nám hodně pomohl a snad ho také někdo vyhlásí, i když nesmí to přijít „befelem“ z radnice. Jak je výstava v Domě umění koncipovaná?

Na přechozích prezentacích projektu z Bedřichovic jsem většinou mluvila já. V Ostravě je to udělané trochu jinak, návštěvník se může z telefonních budek skutečně dovolat na tři sta čísel, které najde v přiloženém telefonním seznamu. Může zavolat kterémukoliv obyvateli Bedřichovic, který na něho začne mluvit z nahrávky. Případně si může návštěvník vzít kód a tyto nahrávky poslouchat i z domova. Anebo se spojit z domova s někým, kdo stojí v budce v galerii, případně si lze volat i navzájem z budky do budky, ta interakce funguje v různých úrovních.

Kateřina Šedá během příprav výstavy. (Foto: Aleš Honus)

V Brně má obrovský úspěch váš projekt zabývající se vyloučenou lokalitou zvanou Bronx, tedy čtvrtí kolem Cejlu. Výsledkem projektu je i velmi ceněná kniha: BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem. Byl by projekt přenositelný do Ostravy, třeba do romského Přívozu u hlavního nádraží?

Ostravu neznám až tak dobře, ale tohle téma je samozřejmě přenosné. V Brně máme ten rozdíl, že Cejl je skutečně středem města, je to snad jediná vyloučená lokalita v České republice, která leží přímo uprostřed města. A já jsem tu věc udělala také proto, že všichni v Brně o Cejlu mluvili, ale nikdo to tam pořádně neznal. Mým záměrem bylo tu čtvrť zprostředkovat třeba lidem, kteří koukají z tramvaje na Romy na Cejlu a nadávají, že to tam stojí za hovno.

Ale to je nás v Ostravě stejné. Lidé jedou tramvají z hlavního nádraží přes secesní náměstí Svatopluka Čecha, kde to vypadá dost neutěšeně. Potřebovali bychom vás i v Ostravě.

Já jsem vůbec nečekala, že projekt bude mít tak obrovský úspěch. Myslela jsem, že publikace BRNOX bude zajímavá jen pro nějakou úzkou skupinu nadšenců z této lokality, třeba pro lidi kolem festivalu Ghettofest, ale on se z ní stal bestseller, ta kniha už má čtvrté vydání. I lidé, které téma Romů a brněnského Bronxu vůbec nezajímá, čtou knihu s velkým zájmem. A tím se mění i pohled na celou lokalitu. Přitom historicky je to místo s úžasnými vazbami na minulost města, tady byl takzvaný moravský Manchester, centrum textilního průmyslu. Mě bavilo udělat knihu, která není odborná, ale není to ani žádná sociální sonda do života místních Romů. A taková publikace zřejmě chyběla. Součástí té publikace byla i takzvaná „Šedá trasa“, v níž jsem s pomocí architektů navrhla na Cejlu nějaké změny. A pak mě radní překvapivě vyzvali, ať své nápady rozpracuji, což jsem s kolegy udělala, načež město projekt schválilo a rozjíždí se obrovský projekt, který revitalizuje celou tu městskou část. Stala se tedy neuvěřitelná věc.

Překvapivé bylo i to, že jste za knihu BRNOX dostala literární cenu Magnesia Litera. V Ostravě máme několik nominovaných básníků na tuto cenu (Petr Hruška, Irena Šťastná a další), ale dosud ji nikdo nedostal.

Těch cen už jsem dostala tolik, a přitom v těch oborech nemám vzdělání, že bych asi měla zpochybňovat všechny ty ceny. Dostala jsem třeba cenu Architekt roku 2017, a jsem vůbec prvním člověkem v dějinách té ceny, který architekturu nevystudoval. A ani žádné domy nestavím.

A básnickou sbírku jste nějakou napsala?

Nenapsala. Ve Finsku jsem dostala cenu za produkci, ale nejsem produkční. U nás několik cen za Nejkrásnější knihu roku, ale nejsem spisovatelka. Ona to moje práce prostě spojuje spoustu žánrů.

A právě tím je vaše práce zajímavá a inspirativní pro porotce napříč uměleckými obory, takovému přístupu hodně fandím. Jak pokračuje váš projekt v Nošovicích, který reagoval na výstavbu automobilky? S dovolením ho čtenářům deníku Ostravan.cz trochu připomenu. Po výstavbě automobilky vznikla podle Kateřiny Šedé „díra“. Díra v hustém pletivu přírodní i kulturní paměti místa, díra ve výhledu, v návycích, v komunikacích, díra v sociálních vztazích. Lhostejnost a neschopnost místních obyvatel se proti stavbě důsledně vzepřít zkrátka způsobila, že obec se po dostavbě továrny sociálně rozpadla. Tuto díru a bludný kruh, v němž se místní ocitli, tento nový vzor Nošovic, pak umělkyně zvolila za symbol revitalizace. A pokouší se přijít na to, jak obyvatele prostřednictvím tohoto NOVÉHO VZORU spojit a tím najít cestu z kruhu ven.

Pořád na tom projektu pracuji, pořád vznikají nějaké jeho další části, buďto formou oděvů, nebo nějakých dalších věcí, které na situaci reagují. Pořád platí, co jsem řekla, že pokud se automobilka v Nošovicích nezavře, tak budu s místními na té věci nějakým způsobem pracovat.

A váš odhad, kdy se automobilka zavře? S příchodem nějaké ekonomické krize se to může stát klidně i v horizontu jednoho roku, zároveň se v Nošovicích mohou vyrábět auta třeba i dalších padesát let.

Nevím. Nerada bych se nějak dotkla lidí, kteří v té továrně pracují. A zároveň to není jen o tom, kdy se automobilka uzavře, ale co se pak stane s místem, na kterém stojí. Ve světě se často stává, že nějaká automobilka či jiná velká firma opustí lokalitu, ale pak nikdo neví, co s tím opuštěným místem. V Nošovicích tuhle lokalitu po uzavření automobilky asi těžko přičleníme ke Chráněné krajinné oblasti Beskydy, takže otázkou je, co s tím místem udělat.

Mluvíte o místních lidech. Zvykli si už na fabriku? Hodně mě šokoval výsledek z posledních komunálních voleb, v obci padl jeden z celorepublikových rekordních úspěchů vládní strany ANO. V obci, která se snažila srdnatě hájit pěstování zelí před globálním byznysem, se dnes hlasuje pro velkopodnikatele a miliardáře Andreje Babiše, čím to je?

Ten výsledek mě nepřekvapil, protože Nošovice se v posledních letech hodně proměnily. Je třeba říct nahlas, že lidé, kteří přišli kvůli automobilce o pozemky, se z obce prostě odstěhovali. A nechtějí už mít s Nošovicemi žádný blízký kontakt, tahle obec pro ně má pořád jakousi pachuť. Vazby prostě raději přetrhali.

Zůstali jen ti loajální s automobilkou?

To tak lze jen těžko říct. Z Nošovic se sice odstěhovala spousta lidí, a tyhle domy teď mají noví majitelé. Zároveň tam ale zůstávají i starousedlíci, kteří si zabetonovali okna směrem k automobilce, a kterým se ty baráky nepodařilo prodat. V Nošovicích tak žije docela rozpolcená komunita, proto by mě asi nepřekvapil vůbec žádný výsledek voleb. Těžko se teď říká, co je to vlastně za skupina, která v obci zbyla. Nošovice se díky továrně nerozdělily jen z geografického hlediska, ale ta obec se rozpadla jaksi celkově.

Když přemýšlím nad vašimi komunitními akcemi, když stmelujete místní lidi, není to i trochu dvojznačné? Společné brigády, oslavy, to se může i snadno zvrtnout i v jakousi ideologii. V poslušnou stádnost či v něco podobného.

Rozumím, kam míříte, něco takové může vždycky hrozit, i když mě se to zatím nestalo. Pokud tím narážíte na Nošovice, tak tam to vůbec nefunguje jako v Bedřichovicích, kde primárním zájmem bylo vytvořit nějakou akci, která bude nestandardní, a ideálně si jí zúčastní všichni obyvatelé obce. V Nošovicích jsem takovou ambici neměla, tam jsem od začátku hledala hlavně způsob, jak se vůbec jinak podívat na celé to místo. Nikdy jsem tam proto neorganizovala komunitní akce jako v Bedřichovicích a spíš jsem pracovala s jednotlivci. Třeba jsme vzala pět obyvatel Nošovic na svoji výstavu do Švýcarska, kde pak návštěvníky prováděli fiktivní automobilkou.