Tomáš Heryán z punkové Degradace: Pokud si někdo myslí, že jsme skutečně svobodní, má růžové brýle
13.11.2019 14:44 Gabriela Stašová Hudba Rozhovor
Tomáš Heryán alias Tommy Heroin je kytaristou ostravské punkrockové kapely Degradace a zároveň vysokoškolský pedagog v oblasti podnikové ekonomie a financí. Kapela již na tento víkend chystá akci s názvem 20 let Degradace, 30 let od sametové revoluce a 35 let Plexis, která se nebude týkat pouze hudby. Ani následující rozhovor není jen o hudbě, ale také o virtuální nesvobodě, současné (ne)komunikaci mezi lidmi a všudypřítomném konzumu.
Ostravská kapela Degradace v aktuálním složení. Tomáš Heryán druhý zprava.
Foto: Archiv Degradace
Kapela Degradace se rozhodla oslavit 20 let ve společnosti dalších kapel včetně legendárního Plexisu, který má za sebou úctyhodnou pětatřicítku. Sobotní koncert je také věnován výročí pádu komunismu. Jak vnímáš konkrétně spojení vaší hudby a subkultury se vzpomínkou na sametovou revoluci?
Přestože jde o třicáté výročí od sametové revoluce, nejde přímo jen o to. Jde především o oslavu lidské svobody jako takové a o umění. Tato akce je spolufinancována Ministerstvem kultury České republiky, já jsem garantem projektu. Celý nápad vlastně navazuje na to, že jsem radikálně změnil životní styl, například jsem přestal po letech pít a následně si uvědomil, že pro naši kapelu dělám v podstatě málo a že „jen“ psaní textů nestačí.
Takže jsi na to přišel, nadneseně řečeno, již ve střízlivém stavu?
Přesně tak. A sepsal jsem projekt, který má ukázat mladým lidem svobodu trošku jinak. Rozhodně to není o tom, abych někoho poučoval o komunismu, který jsem sám nezažil. I když je pěkné vzpomenout si na některé myšlenky kolem devětaosmdesátého roku. Vlastně jde nejvíce o to, ukázat mladým, jak moc jsou dnes omezeni ve svobodě nepřímo vinou sociálních sítí, masmédií a těchto fenoménů. Nepůjde jen o koncert, ale také o dvouměsíční výstavu, na které spolupracují hlavně AVE ART, Střední umělecká škola Ostrava a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kdy srdcem a také završením toho všeho bude dvoudenní událost. Kromě koncertu v BrickHousu budou v Cineportu na Dole Hlubina promítány bloky kombinované s diskuzemi vybraných studentů 25 středních škol a gymnázií o tom, jakým způsobem je omezena lidská svoboda v současnosti.
A jakým způsobem je omezena?
Nejsou to jen sociální média, ale také všudypřítomná placená masmédia. Já se například díky vlastní zkušenosti již čtyři roky třeba na televizi vůbec nedívám. Chci v rámci této námi pořádané akce vidět nějaký konkrétní dopad, zamyšlení nad tím vším. Nechci tam premianty, kteří se mohou v některých situacích povyšovat nad ostatní, na diskuzi chci lidi s názorem, ačkoli nemám růžové brýle a je mi jasné, že i oni budou útržky z akce sdílet na Facebooku. A když jsme u sociálních sítí, je třeba si uvědomit, že to jde i bez nich. Že když tady sedíme na kafi, nemusíme mít hlavy v displejích a psát si s dalšími lidmi. Opravdu to není o tom. Já osobně uvažuji, že to celé smažu. Lidé, se kterými máš něco společného, s tebou budou i v reálném životě. Když jsem například projel severské země, zjistil jsem, že jsou mnohem více popředu nejen kvůli tomu, že nezažili režim jako u nás, ale i výukou a způsobem výchovy. U nich je prostě normální ten telefon chvíli nemít. Když bych řekl u nás, že chci ve vyučování odevzdat něčí telefon, je už to prakticky zásah do jeho osobního práva a snad i svobody jedince.
Jaké je téma zmíněné výstavy?
Například 17. listopad, který bude pojatý kompozičně dobovými fotografiemi Institutu tvůrčí fotografie, kdy fotky pocházejí z různých zemí. Má to ukázat, že postsovětský blok se netýkal pouze a jen nás, ale měl mnohem širší dopad. V neposlední řadě půjde také o ztvárnění svobody, kterou každý vidí jinak. Osobně se nezaměřuji pouze na oslavu lidské svobody, která je teď všude kolem, ale právě na její omezování. Pokud si někdo myslí, že jsme aktuálně svobodní, má moc růžové brýle. Neřeším příliš politiku, ale když vidím, co se tady kolem děje, vím, že je to hodně špatně.
Proč si myslíš, že je třeba slavit všechny tyto události ve velkém stylu?
Takhle – ty oslavy budou letos šílené. Česká televize do tebe bude samozřejmě prát dokumenty, které nikoho moc nezajímají a které budou pro mladé spíše demotivující. Můj ročník a možná i čtyřicátníci se možná na ty dokumenty podívají a zavzpomínají, ale mladým lidem je opravdu třeba podat to všechno jinak. Myslím si, že tímto stylem, kdy uděláme megakoncert, party, afterparty a výstavu, ale zároveň budeme stále oficiálně spolupracovat se vzdělávacími institucemi, můžeme přilákat spoustu lidí. Myslím si, že koncert tak, jak jsme ho naplánovali, může zaujmout nejenom ty, kteří se pohybují v punku. Snažili jsme se program poskládat barvitě a třeba Plexis mohou znát určitě i nadžánroví posluchači, shodou okolností zrovna oni nahráli své první album v Ostravě. Strejda Hošek je pro mě svým způsobem ani ne idol, ale kamarád, kterého dost lidí pro jeho život nechápe. Já jsem schopen si s ním i za střízliva povídat až do rána. Máme tam i kapely ze zahraničí, například Robi & The Hallucinatorz jsou mladší kluci, než jsme my, ale neskutečně aktivní, jejich zpěvák dokonce provozuje klub v Budapešti, ve kterém jsme zrovna nedávno hráli a který je výjimečný v tom, že je veden lehce squatterským směrem, přesto funguje. The Higgins z Německa jsou zase stabilnější jméno na tamní punkové scéně…
V podstatě se tam sejdou také zástupci jakési DIY kultury?
Ano, přesně, a ta se bohužel nějak ztrácí, navzdory tomu, že lidé tvrdí, že tu stále je.
Před nedávnem měla ale DIY kultura opět velký boom…
V důsledku naší doby tomu tak bohužel je a tyto boomy jsou založené třeba jen na kliknutí lajku na telefonu, kdy si daná osoba myslí, že tímto pouhým kliknutím se někam řadí. Lidé neuvažují o jakékoliv hloubce, ale spíše jde o to, aby někam patřili. Pak jsou zde takoví, kteří například zažili první vlnu nejen undergroundové DIY kultury v sedmdesátých a osmdesátých letech a vědí, o čem to skutečně je. Žijeme v konzumním světě a každý boom je o tom, že klikneš párkrát na telefon a jsi „součástí komunity“.
Předpokládáte s Degradací, že se v kotli pod pódiem sejdou nejen příznivci Degradace a Plexisu, ale i lidé vůči scéně nezávislí, kteří budou chtít přijít oslavit zmíněných 30 let?
Ano, je to přesně naopak, než by mohlo být vnímáno, a akce je pořádána i za účelem, aby si kapely zahrály před širším publikem. I z toho důvodu jsme pronajali BrickHouse, který pojme až tisíc lidí. Opět zmíním mladé lidi, které chceme přitáhnout i kvůli tomu, že dnes mají všichni tendence se škatulkovat a nezajímat se o to, co se děje jinde. Říct dnes o něčem konkrétním, že „to je punk“, je strašně těžké. Někteří zase žijí až příliš minulostí a nechápou, že současná generace se zákonitě mění, někdy i špatným směrem. Třeba i tím, že se nekupují desky, což trochu poškozuje nás, muzikanty, kteří víme, kolik práce nám nahrání takové desky dá. Konzum je dalekosáhlejší problém, než si myslíme.
Co je primárním cílem Degradace, když se vyhýbá konzumu a necílí na komerci?
Mnoho lidí říká, že se nikam nevyvíjíme, ale my naopak víme, že ano. Už třeba tím, že hrajeme muziku, kterou tvoříme vyloženě my, já osobně jsem napsal asi pětadevadesát procent autorských textů, co se týče nové éry po roce 2010. Splnili jsme si ale určité sny, které jsme ani nečekali – nejen zahrát si po boku předních českých punkových kapel, ale také těch zahraničních. A právě tito lidé nás obrovsky posouvají dál a motivují třeba k tomu, abychom více hráli v zahraničí. „Naštěstí“ jsme nikdy nezažili dotknutí se pomyslného vrcholu naší scény, což ale naším cílem ani nebylo. Stala se nám ale spousta věcí, které jsme ani nepředpokládali, i jednotlivě, já třeba nikdy nečekal, že budu vysokoškolským kantorem.
Ano, na to navážu, protože mě zajímá, jak se člověk z punkové kapely dostane k tomu, že učí na vysoké škole, a co ho k tomuto v podstatě kontrastu motivuje?
Zaprvé jsem dělal dlouho velkou chybu v tom, že jsem oba tyto životy striktně odděloval. Teď jsem si řekl dost, jsem nějaký a nemusím to skrývat, a snažím se to obojí spojit právě tímto projektem, který chystáme. Ale zpět k tomu, jak to celé bylo. Já jsem původně kuchař s maturitou, ale pak jsem zkusil jediný možný obor na vysoké škole, a to bylo hotelnictví a gastronomie. Na bakalářském studiu se projevil můj cit pro finanční analýzu a ve finanční problematice jsem pokračoval na studiu magisterském. Tehdy mě můj děkan inspiroval, ať zkusím doktorské studium a dodnes jsem mu za to vděčný. Právě on mi umožnil mou veškerou osobní svobodu a dokázal mi, že když budu dělat věci dobře, otevřou se mi neskutečné možnosti. Na titul Ph.D. jsem úspěšně dosáhl v roce 2013 a dnes pracují na své habilitaci, abych se mohl stát docentem a naplno se věnovat také akademickému životu.
Postoje některých hudebníků, včetně vás s Degradací, silně korelují se současným světonázorem nenechat se utlačovat, mít svobodnou vůli a se spoustou věcí tlačených svrchu nesouhlasit. Nepřipadá ti ale někdy, že původní myšlenka se ztrácí a spousta lidí jako stádo jde proti zdi a ani neví, proč?
Někdy se dá hovořit spíše o negativní než pozitivní korelaci. Vždy by v tom měla být ta svoboda. Muzika je bohužel uměním, které ten názor obecně nemá. Pakliže se ale bavíme o umění a hudbě, které názor mají, a já si myslím, že Degradace ten názor má, je pak smutné, že lidé to nevnímají pozitivně. Lidé obvykle přemýšlejí stádně například v tom, že si myslí, že hudební kariéru lze u nás udělat jen pod podmínkou, že odejdeš do Prahy. Proč ale nikdo nechce udělat tu díru do světa v tom našem odrbaném šoubyznysu tady z Ostravy? To třeba já osobně nechápu.
Jak bylo řečeno v našem dřívějším rozhovoru s Degradací, vy příliš okatě nemícháte do textů politiku. Zároveň však nyní oslavujete svou existenci společně s existencí éry, která nastala po roce 1989. Jak tomu mají lidé rozumět?
Jak je psáno v dotačním titulu, jedná se opravdu o příležitost třiceti let svobody a demokracie, ale jak už jsem řekl před chvílí, neslavíme rozhodně nějaký stav „wow, jsme svobodní a tím to končí“. Naopak zamýšlíme se nad tím, co by šlo ještě zlepšit. S Degradací rozhodně nemáme texty černobílé, protože tak to ani nefunguje. Proti spojení s tou oslavou ale osobně nic nemám, protože jsme vyrostli prakticky v této době, která nám dala tyto možnosti. Proto jsme to zrovna my, kteří by to oslavit měli.
Vrátím se k tomu, že učíš na vysoké škole, kde jsi ve styku s mladými lidmi, kteří ještě občas chtějí něco změnit, mají své vize a energii je naplňovat. Když srovnáš tyto lidi sám se sebou, ačkoli věkový rozdíl není zas tak propastný, máš pocit, že dnešní mladí lidé se změnili? Pokud ano, tak k horšímu, nebo k lepšímu?
Ano a myslím si, že k horšímu. Vidím to za poslední čtyři roky, co učím, až moc. Internet má v tomto směru obrovský vliv. Lidé jsou si schopni přes mobil napsat cokoli, ale komunikace face to face nejsou schopni vůbec. Navíc tady ti lidé dosáhnou určitého bodu, udělají například inženýra, a poté nevědí ještě stále, co chtějí a kam by jejich cesta mohla směřovat. Často nemají myšlenku ani chuť něco dělat. Je to dopad celkového vývoje společnosti v České republice. V neposlední řadě se vyjádřím jako muzikant, který vnímá, že už moc nevznikají ani nové mladé kapely. Pasivita, neschopnost komunikace a nestálé vztahy jsou těmi největšími problémy současné mladé generace.
Vraťme se na závěr ještě ke koncertu a k vaší akci. Na co všechno nevyřčené se mohou všichni příchozí těšit? A co bude hlavním tahákem pro ty, kteří ještě váhají?
Proběhne tam určitě jedno překvapení, které nebudu ani v nejmenším naznačovat, ale bude to něco, co lidé neviděli přinejmenším deset let a mimo Ostravu to ani neuvidí.
Plánuje Degradace za dalších dvacet let nebo i při dřívějším výročí opět slavit?
Moc neplánuji a spíše si chci užívat to, co je teď. Lidé možná až moc plánují a stejně pak ty své plány nedodrží, nerealizují. Četl jsem výrok, že ten, kdo žije v minulosti, má deprese, a ten, kdo žije v budoucnosti, má strach z přítomnosti. Proto Degradace plánuje krátkodobě a snaží se z toho všeho, co zrovna je, vyždímat maximum.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.