Je to skvělý materiál a nevyčerpatelné téma, říká Jan Holec před premiérou Frankensteina u Bezručů

Bylo hned ze začátku jisté, že se v Divadle Petra Bezruče, které nyní vedete po umělecké stránce, představíte i jako režisér Frankensteina?

Frankenstein by se v Divadle Petra Bezruče objevil i nezávisle na tom, že jsem se stal jeho uměleckým šéfem, protože na tomto titulu jsme byli domluveni ještě s bývalým vedením, respektive s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou. Brousili jsme kolem několika titulů a nakonec mi nechala ve výběru volnost. Nabídla mi možnost udělat vysněný titul, který si dokážu představit u Bezručů.

Frankensteinem se ale zabýváte již několik let, proč právě jím?

Frankenstein mě zajímal z několika úhlů pohledu. První cesta k této adaptaci byla inspirace skrze Mladého Frankensteina, což je film a dnes již i muzikál Mela Brookse, jedná se o jednu z mých nejoblíbenějších filmových komedií. Existuje i maďarský film, respektive scénář, který byl také ztvárněn na divadle, Projekt Frankenstein, který se touto problematikou také zabývá z jiného úhlu. Takže to byly tyto dvě cesty, ale nakonec jsem se rozhodl ještě pro jinou, tedy cestu vlastní adaptace, protože ta dvě předchozí témata mi úplně nevyhovovala.

Frankenstein je výsostně epická záležitost, jak z něj vytvořit drama?

Román je problematický už svou stavbou, třeba tím, že má několik vypravěčů, je spíše epický než dramatický, takže se člověk musí velmi snažit, aby z něj vytáhnul právě ty dramatické situace. Pro mě je román výchozí inspirací, ale základní myšlenka o stvoření člověka jako umělé bytosti zůstává.

Vy jste se ale s literární předlohou setkal ještě o něco dříve, navíc byly i jiné nabídky jej inscenovat, které ale nevyšly, můžete je připomenout?

Román jsem četl nejprve na střední škole, pak jsme se k němu vrátil na základě filmu Mela Brookse, to už jsem se zabýval myšlenkou, že Brooksovu verzi budu režírovat v Praze pro Divadlo Spektákl. Tento projekt vnikl už při mých studiích na DAMU, kde jsme s mými spolužáky měli potřebu tvořit nad rámec studijních povinností a zabývali jsme se inscenacemi klasických literárních nedramatických děl. Takže i tady byl Frankenstein v pořadníku a už tehdy jsme se zabýval otázkami, jak tento materiál uchopit. Nakonec přišli Bezruči a já se posunul do další fáze uchopení tohoto věčného příběhu.

Před pár lety se po celém světě slavilo 200. výročí od napsání Frankensteina, což už v rámci premiéry u Bezručů nestihnete. Jde o poměrně významný milník v dějinách moderního evropského hororu, což sice neznamená, že Frankenstein naplňuje současné žánrové představy, jak jde ale podle vás dohromady horor a divadlo? Je možné takovýto epický formát vůbec inscenovat?

Myslím si, že převedení hororu na divadlo je obecně problematické, jsem v tomto směru skeptik, nelze se vyrovnat filmu, kde může divák více podlehnout fikci. U divadla je to obyčejně velmi těžké, i když jsem zažil chvíle, kdy jsem se i na jevišti bál. Většinou se ale jedná o tenkou hranici, kdy se většinou stane to, že člověk odhalí snahu realizátorů a výsledek padá spíše do sféry trapnosti, než aby působil kýženým efektem.

Co tedy uděláte proto, aby tento rozpor nenastal i v případě vašeho Frankensteina?

Bude jiný, už jenom tím, že pro mě potřeba hororu není prvotním cílem. Baví mě vyprávět příběh a soustředit se na téma. Žánr je sice jeho součástí, ale nejde o naší prioritu za každou cenu. Takže  inscenaci stavíme nikoliv na hře na efekt, který by nás navíc mohl odvádět od podstaty věci. Hororu sice mohou posloužit technické prostředky jako jsou světlo a zvuk, na což jsme připraveni, ale ve výsledku je budeme objevovat, můžeme se sice přichystat na spoustu věcí, ale momentálně jsme ve fázi přípravy a není neobvyklé, že můžeme zjistit, že tyto efekty nefungují, jak bychom si přáli.

Absolvujete s herci nějaká speciální soustředění?

Zásobuji je inspiračními zdroji, základem je sjednotit stylizaci, takže jsme se bavili o způsobu herectví, vyžaduji, aby se zkoušelo i za přítomnosti herců, kteří zrovna nehrají, aby do této stylizace mohli lépe proniknout. Samozřejmě jsme si promítali klasické filmy jako je Frankenstein z roku 1931, pozdější z 90. let, promítali jsme si ale i divadelní adaptaci z Londýna a film o životě autorky Mary Shellyové. A také italskou verzi Frankensteina zaštítěnou jménem Andyho Warhola, která se ale zabývá spíše zvrácenou sexualitou než samotným románem.

Můžeme se těšit i v Ostravě na nějaké odvážné scény?

Spíše se mi jednalo o způsob nahlížení na frankensteinovské téma, než o realizaci odvážných scén. Naše adaptace by měla být více nakloněna poetice takových filmů, jak je třeba Zabití posvátného jelena nebo řecké drama Špičák. Tímto směrem se odvíjí i má inspirace pro práci s napětím a herectvím před kamerou, které je sice minimální, ale zároveň i velmi divadelní. Vzhledem k tomu, že naše inscenace bude jiná než román, tak jsme se jeho věrnými adaptacemi až tolik nezabývali.

Co ponecháte z románové předlohy a o čem chcete hrát?

Příběh bude dosti nabouraný, zabýváme se jen některými tematickými celky, třeba tím o vztahu otce a syna a z toho pramenící odpovědnosti. Tady bych viděl i paralelu k dnešku, i když ji přímo nezmiňujeme, pak mě zajímá téma ošklivosti ve smyslu kontrastu vnější a vnitřní. Což souvisí s tematikou předsudků, v nahlížení světa, které je často povrchní. Do třetice mě zajímá zobrazení vlastní ambice, která dokáže i schopného člověka pozřít. Samotná dějová linka pak bude překvapením, které uvidí až návštěvníci inscenace.

Jednou z naprosto klíčových scén, které s příběhem Franskensteina souvisí, je okamžik jeho zrození, zachováte ji?

Snažím se ji spíše vyhnout, protože pro mě není až tak podstatná. Více než samotné zrození mě zajímá, co se z takového monstra nebo v našem případě člověka nakonec stane. I ve smyslu převzetí zodpovědnosti za své činy. Netvora, kterého my nazýváme Synem, stvoří spíše jeho okolí, podle toho jak k němu přistupuje a kdy je zatlačen do úzkých a své činy koná ze zoufalství.

Jak vnímáte samotný počin autorky Mary Shellyové, je pro vás její Frankenstein stěžejní dílo?

Určitě ano, je třeba si především uvědomit jeho vznik v kontextu doby, jak je průkopnický a jedinečný. Opravdu se jedná o výchozí bod a člověk je jenom udiven tím, kolik jeho adaptací existuje, i poznáním, že jeho téma je stále nevyčerpané. Svědčí o tom už jen samotný okamžik, když se Frankenstein objevil jako téma v tomto souboru a okamžitě se jej byli schopni všichni chytnout. Jako materiál je to pro mě skvělá věc. Ovšem je zapotřebí vytvořit nové dialogy, protože někdy nelze použít ani jazyk, kterým je tento klasický román napsán. V podstatě vzniká i jeho nový překlad.

Jak a kde vznikala konkrétně vaše adaptace?

Velká část vznikla v červenci, je to téma, které se v létě ne úplně dobře píše, když se v příběhu odehrává pořádná zima. Mně ale stačí se večer kamkoliv zavřít a píšu. Mám rád parky, kavárny, šrumec kolem sebe. V tomto případě vznikal Frankestein v Praze, ve Vsetíně a v jihočeské Volyni. Vsetín byl zásadní, dodělávky vznikaly v Ostravě, kde jsem od srpna. Na začátku byl spíše divadelní scénář než pevný text, obrazy, které nebyly ještě přesně naplněny slovem. S herci jsme si tak mohli dovolit zkoušet ještě ve fázi, aniž bychom měli hotový text. Ten jsme hledali dodatečně a teprve pak vznikl jeho zápis. Pracovat tímto způsobem mě baví, protože pak k vám i herec cítí důvěru. Kostru ale musíte mít už dopředu pevnou, abyste věděl, odkud kam můžete jít.

A vy a horory, to asi nejde úplně dohromady? Patříte k jejím příznivcům?

Spíše sporadicky, většinou se jim vyhýbám. Na základě profesní deformace mám od nich přirozený odstup. Sleduji spíše další složky, které jsou pak bariérou k samotné atmosféře hororu.

K Frankensteinovi ale přistupujete jako k adaptaci hororu?

Ano, je to pro mě adaptace klasického hororu, i když ten horor spočívá v tom, co v tomto příběhu prožívají jeho postavy.