Lidé od kultury si zaslouží důstojnější ohodnocení, říká prezident Unie orchestrálních hudebníků Jiří Dokoupil

Před dvěma lety jste v jednom rozhovoru doslova bil na poplach větou „kultura umírá“. Jaká je situace dnes?

Na poplach se snažím bít pořád. Ona kultura samozřejmě nikdy úplně „neumře“. Kulturou můžeme nazvat skoro jakoukoliv lidskou činnost směřující k nějakému osobitému vyjádření nebo sdělení. Ale u kultury řekněme klasické, odborné a historicky významné, je situace opravdu nedobrá. Musím se přiznat, že oslovit společnost s problémy lidí, kteří dnes pracují v kultuře, je tak trochu frustrující.

Jak se ta frustrace projevuje?

Pořád cítím v naší zemi určitý despekt většinové společnosti ve chvíli, kdy se začne hovořit například o podmínkách práce hudebníků v orchestrech a divadlech, ale třeba i o lidech v muzeích, galeriích a knihovnách. Když občas čtu pod články diskuze k těmto tématům, je mi z toho opravdu nanic. Někdy tyto skupinové diskuze už raději ani neotevírám, protože se snažím si chránit duševní zdraví.  Bohužel ale právě tyto příspěvky „z lidu“ jsou poměrně solidním lakmusovým papírkem indikujícím přístup společnosti. Názory typu ať si na sebe „umělci“ vydělají sami, kultura je černá díra na peníze, k čemu „je“ potřebujeme a všechny podobné projevy jsou zhoubná nemoc metastázující do všech částí a činností společnosti. A tady máme stále, na rozdíl třeba od Německa nebo i Polska, obrovské rezervy.

Čím myslíte, že jsou podobné výlevy na internetu vyvolány?

Nevím, jestli je to dáno čtyřiceti lety totality. Já moc nevěřím na černobílé vidění světa, stejně jako bych nevinil z tohoto stavu divoká devadesátá léta, která se nesla ve filozofii vyhoďte kulturu na balkon, ona si už nějak poradí. Mám obavu, že je to v nás. Chybí nám národní hrdost, vztah k něčemu svébytnému. Až neuvěřitelně často se setkávám u našich odpovědných politiků, ale i u běžných lidí s tím, že místo snahy a pozitivní motivace vynakládají obrovskou energii a čas jen k tomu, aby hledali způsoby, proč něco neudělat, proč něco nejde. To je ten hlavní rozdíl, který vidíte a cítíte, když přejedete hranice do Polska. Proč v Polsku za poslední roky vznikly úžasné koncertní sály a jiná kulturní infrastruktura, notabene s významnou podporou evropských peněz? Proč naopak dnes hrají symfonické orchestry v České republice v podivných, nevhodných, provizorních prostorách nebo tzv. multifunkčních halách? Proč nám knížky hnijí v suterénech starých knihoven mezi odpadními stupačkami? To vše nesouvisí jen s nějakou danou národní hrdostí, ale také se schopností společnosti uznat práci a umění lidí. I k tomu jsme z nějakého důvodu poměrně lhostejní. A jaká je společnost, takové si volí své zástupce. Mám opravdu vážnou obavu, abychom nesklouzli do jakéhosi měřítka, které bude určeno „popcornovou“ kulturou neosobního prostředí multikin v nákupních centrech. Ale přece jen zůstávám trochu optimistou.

V čem tedy vidíte záblesky pozitivity?

Pořád zde máme velké množství lidí, kteří jsou nadaní, schopní, inspirativní a především jsou ochotni svůj život směřovat k nějaké vyšší hodnotě. Vidím kolem sebe stále velký lidský potenciál, který má obrovskou chuť se realizovat, a pozor, snad i přibývá politiků, kteří si uvědomují, že bez podpory kultury, tedy především té „klasické“, směřujeme ke ztrátě historického a kulturního odkazu. A třeba v Moravskoslezském kraji cítím, a nejen zde, že se věci v dobré obrací. Bohužel ze strany státu je přístup stále tristní. Vždy jsem schopnost společnosti zacházet se svou tradiční kulturou a historickým odkazem přirovnával k imunitnímu systému člověka. Ten, když je zdravý, ani netuší, že nějaká imunita jej udržuje každou minutu při životě. Teprve až ji ztratí a onemocní, zjistí, že se musí o svou obranyschopnost nějak více starat. A někdy bývá i pozdě, prostě dochází k trvalému poškození zdraví. Takže snad můžeme v této analogii říci, že kultura v naší zemi možná není úplně na umření, řada lidí jí pomáhá, ale přestože vidíme zlepšení, stále jde o pacienta, který má daleko k tomu, aby byl propuštěn do domácího ošetřování nebo dokonce k absolvování nějaké atletické disciplíny.

Co jako prezident orchestrální unie můžete na mnohdy nelichotivém stavu české kultury změnit či ovlivnit?

Myslím si, že hodně. Vždy záleží na vaší aktivitě a určité schopnosti komunikace. A jak se říká, „vyřídilku“ mám myslím dobrou. Ale není to jen o mě. Zkusím na tuto otázku odpovědět spíše tím, že shrnu, čím se jako profesní a odborový svaz zabýváme a co řešíme. Jsme členem Českomoravské konfederace odborových svazů. Toto členství nám dává mnoho možností realizovat naše záměry. Účastníme se tzv. vládní tripartity, já sám jsem členem jak Rady ČMKOS, tak i pracovní skupiny tripartity pro kulturní otázky při Ministerstvu kultury ČR. To samo o sobě nám umožňuje nejen oficiálně vstupovat do připomínkového řízení s výhradami k legislativním návrhům zákonů, ale umožňuje nám to i do tohoto procesu přímo zasahovat. V rámci našeho oboru se například přímo podílíme na tvorbě zásadních zákonů, předpisů a nařízení vlády, ať jde o obecné zákony jako je zákoník práce nebo nařízení vlády týkající se platů a mezd, katalog prací apod., až po ty vysloveně „odborné“. Takže máme velký vliv například na autorský zákon, mediální zákony, zákony týkající se fungování kulturních organizací, státní kulturní politiku apod. Krom této činnosti musíme samozřejmě neustále jednat s politiky, Poslaneckou sněmovnou počínaje a radnicemi konče. Komunikujeme s ministry, snažíme se provádět určitou formu lobbingu, ale tohle není to ideální slovo. Já nikomu za své požadavky a žádosti nic nenabízím jako protislužbu. K tomu si přičtěme další činnost, spoluzřizujeme kolektivního správce Intergram, který zastupuje výkonné umělce a výrobce ve věcech výkonu práv spojených s autorským zákonem, dále také spoluzřizujeme Nadaci Život umělce, kde se snažíme krom kulturních projektů podporovat i členy, kteří mají vážné životní a sociální problémy. Řešíme i evropskou legislativu, snažíme se postupně upozorňovat na problematiku nemoci z povolání hudebníků. Vydáváme odborné příručky, vedeme některé projekty spojené s ČMKOS. Je toho opravdu hodně. Samozřejmě řešíme i konflikty a spory uvnitř některých organizací. Bohužel musím přiznat, že bych rád řešil jen ty vzletné, konstruktivní a příjemné věci, ale spíše je má práce hodně o udržování určitého statusu quo.

Jaká je vlastně struktura orchestrální unie? Z nastíněných aktivit to vypadá, že musí zaměstnávat velký tým lidí…

Jsme spíše menší svaz, přece jen asi nikdy nebudeme mít třeba 120 tisíc členů jako některé průmyslové svazy. Základní struktura se dá popsat tak, že Unie OH ČR je svaz, který sdružuje tzv. základní odborové organizace a vytváří jim podporu a servis. U nás je dáno stanovami, že tyto základní organizace jsou poměrně autonomní. Přiznejme si ale, že i když jsme menší odborový svaz, agendu máme velice podobnou i s těmi svazy velkými. Takže tak lehké a snadné to také není. Já jako prezident Unie mám k sobě další spolupracovníky, konkrétně Janu Horákovou z Filharmonie Brno a nově Gabrielu Kummerovou z Moravské filharmonie Olomouc. To jsou členky užšího vedení Unie a výrazně přispívají k „politické“ práci, která je krom přítomnosti na jednáních tvořena i pomocí při připomínkování návrhů zákonů, dokumentů, rozhodnutí apod. Dříve byla Unie vedena tak trochu „jednohlavě“. Já jsem se po svém nástupu odhodlal „moc“ rozložit na více lidí, ale tak, aby vedení svazu zůstalo efektivní a funkční. Naopak „úřednickou“ práci zastává náš úžasný tajemník Karel Urban, ještě nějakou dobu violoncellista orchestru ND Praha. K tomu připočítejme poměrně kvalitní právní služby JUDr. Jaroslava Stránského a další podpůrné externí služby.

Dost dobře nerozumím tomu, jak můžete z Ostravy, navíc jako člen Janáčkovy filharmonie a pedagog ZUŠ, řídit a řešit problémy několika desítek orchestrů a filharmonií?

Zapomněl jste na trenéra fotbalového mladšího dorostu TJ Unie Hlubina Ostrava (úsměv). Abych řekl pravdu, dá se to, ale… To „ale“ bych rozdělil na tři části. Čas, zdraví a podpora okolí. U času je to věc vaší ochoty si jej vyhradit a něčemu se prostě věnovat. Je pravda, že můj kalendář je plný barev a bílé místo v něm už prakticky neexistuje, to včetně sobot a nedělí. Den mám rozdělený často na minuty. Pokud jde o mé učení na ZUŠ, tak bohužel tam jsem musel poměrně zvolnit. Má činnost se v zásadě omezuje na výuku, která souvisí s vedením školní kapely. A musím říci, že celkem dobré kapely. To samé se týká i mého trénování. To je ten čas, který vnímám jako svůj oddechový. Stejně jako práci s dětmi v ZUŠ, mám to prostě rád. Možná bych to dělal i zadarmo. Koneckonců k tomu trénování mě přivedl syn, který je brankářem, a dokonce i dcera hraje fotbal. Takže to tak nějak přirozeně vyplynulo jako ideální způsob trávení času při společné zábavě. A manželka? Ta většinou sedí u hřiště ve svém skládacím křesílku, popíjí pivo (jen jedno) a večer spolu probíráme co trénink nebo zápas.

Takže vás někdy neodkladný hovor přinutí zvednout telefon i v práci?

No, když volá ministr nebo jeho náměstek, tak ano. To odkládám kontrabas a letím ze zkoušky na chodbu řešit většinou nějaké trable. Ano, i o pauzách při zkouškách se naše pánská šatna mění v mou kancelář. Asi tím lidem lezu i na nervy, ale na druhou stranu ví, že to nedělám jen pro sebe. Asi by vám řada kolegů potvrdila, že mě pořád vidí s notebookem nebo s telefonem u ucha, na chodbách, v autobuse na zájezdu, v šatně. Mimochodem jsou to moje dvě základní „zbraně“, které využívám. To je výhoda dnešní doby, neumím si představit řídit odborový svaz z Ostravy před třeba 30 lety.

Musíte být ve stoprocentní kondici i fyzicky…

Ano, s tím vším souvisí i ono zdraví. Musel jsem poměrně radikálně změnit životosprávu. Žádné kafe a alkohol, nic smaženého a pohyb. Zaplaťpánbůh, dostal jsem se z nemilé zdravotní situace, ale pokud bych něco nezměnil, tak v původním režimu bych to asi už moc dlouho nedával. Poslední podstatnou částí je podpora okolí. Bez té by to také nešlo. V Unii je to práce dalších lidí, které jsem zmínil dříve. Ve filharmonii je to přístup vedení a samotného ředitele Jana Žemly, který mě v rámci možností uvolňuje k výkonu činnosti odborového předáka. Myslím, že ale velice dobře ví, že pokud sedím každý týden ve vlaku do Prahy, popřípadě i jinam po republice, je to pro dobro nejen celého oboru, ale je to podstatné i pro budoucnost fungování Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ovšem bez koho bych to nebyl schopen zvládat, to je manželka. Ona je ta, která se učí s dětmi, pere, uklízí (někdy až moc, já dělám jen ten nepořádek), vaří, poslouchá mé stížnosti, telefonáty, úvahy, někdy i dost nadávek. Prostě vytváří „servis“ v dobrém slova smyslu, díky kterému můžu fungovat. Je tudíž takovým důležitým článkem, bez kterého by Unie orchestrálních hudebníků ČR asi fungovala jinak. Ale pozor, košile si žehlím sám (úsměv).

V jaké finanční situaci se nyní české orchestry nacházejí? Dochází k pozitivním změnám k lepšímu, nebo je situace spíše více problematická?

Jsou zde obrovské rozdíly dané tím, kdo jakou instituci zřizuje. Takže kromě velice dobře zajištěné České filharmonie zde máme i některé další celkem stabilizované a zafinancované velké instituce, ale vedle nich je velké množství doslova sotva přežívajících organizací. Mezi ně můžeme zařadit třeba nejstarší symfonické orchestry v naší zemi, konkrétně Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně nebo Karlovarský symfonický orchestr. Vznikají nám zde až bizarní srovnání, kdy například 50tisícová Opava zřizuje úžasné Slezské divadlo, zatímco hlavnímu městu Praha zřizuje dvě obrovská vícesouborová divadla stát. Takže někde se situace celkem zlepšuje, ve většině je to nedobré až vážné, v některých případech je to kritické.

Takže pořád trvá jakési vágní škatulkování na kulturu centrální a regionální?

Víte, když jezdím do Prahy, slyším tam často něco o „regionální“ kultuře. Ale to přece není regionální kultura, taková neexistuje. Jde o kulturu národní. A tak jsem ještě v roce 2014 slyšel na ministerstvu kultury při svém požadavku na navýšení podpory této národní kultury, že to jsou regiony a tím se nehodlají zabývat. Ať si jdeme na kraje a města. Tenkrát jsem docela natvrdo dotyčné osobě při jednání na ministerstvu doporučil, ať si jde přečíst desku na průčelí ministerstva. Že je tam uvedeno, Ministerstvo kultury České republiky, nikoliv Ministerstvo svých příspěvkových organizací. V tomto smyslu se rétorika na ministerstvu trochu změnila, ale absence podpory státu vůči celonárodní kultuře je stále extrémní. Tedy pokud se bavíme o podpoře „lidí“. Současná vláda má filozofii, že důležité jsou investice. Jenže pouhá zvýšená a izolovaná podpora „betonu“ není správnou cestou.

Co je tedy zapotřebí v přístupu ke kultuře změnit?

Kultura potřebuje pro výkon své veřejné služby investovat i do lidských zdrojů. Památky si myslím u nás mají dlouhodobou podporu, je to vidět a je to dobře. Snad se v tomto smyslu zdárně rozjedou i stavby koncertních sálů, třeba v Brně a Ostravě. Ale když nebudete investovat také do „lidí“, kdo v těchto nových koncertních sálech bude hrát? Do toho musíme uvést, že přichází paradox, kdy se nám sice daří zvyšovat platy v kultuře, za poslední roky jistě poměrně úspěšně, ale zároveň to zvyšuje zátěž pro zřizovatele a především pro samotné organizace, které se musí neustále vyrovnávat s logickým nárůstem mandatorních výdajů. A jsme zase na začátku, pokud se k situaci nepostaví odpovědně především stát, bude to jen těžší. Jak jsem již říkal, za určitou dobu, přesněji za poslední roky, mám pocit, že se obecně situace trochu zlepšuje. Je to dáno jistě i naší snahou s ostatními zástupci odborné veřejnosti upozorňovat na problémy. Nepopiratelný je již zmíněný nárůst platů v kultuře, kdy na začátku roku dojde opět k posunutí zaměstnanců kultury do vyšší platové tarifní tabulky. K tomu připočítejme i náš úspěch s nedávným vyšším zařazením výkonných umělců v katalogu prací. Ale pokud jde o samotné orchestry, jsou zde stále velké rozdíly. Celý problém stojí na tom, že stát zřizuje přes Ministerstvo kultury ČR pouze asi jen deset procent kultury v zemi. To navíc povětšinou v Praze. Další zřizování si rozdělují kraje, města a obce. Kraje z většiny zřizují muzea, knihovny a galerie. Města naproti tomu zřizují často ty nejnákladnější instituce tzv. „živé“ kultury. Těmi jsou vícesouborová divadla a symfonické orchestry. I samotný podíl podpory je značně diferenciovaný. Pokud tedy města přispívají někdy až 11procentním podílem svých rozpočtů, kraje v rozptylu čtyř až sedmi procent, stát se podílí na podpoře kultury jen asi 0,7 procenta výdajů. To je otřesné a ostudné. Pokud to řeknu jinak, jsou to především města a také kraje, které dlouhodobě přebírají odpovědnost za národní kulturu. A to je špatně.

Zmínil jste výstavbu nové koncertní haly… Jste zastáncem vítězného projektu na realizaci koncertní haly v Ostravě?

Začnu tím, že přiznám svou nechuť k architektuře socialistického realismu. To je ovšem subjektivní. Jen upozorňuji, že to není a priori tím, že jde o architekturu období socialismu. Já rozhodně nejsem nadšený z podoby současného Domu kultury města Ostravy, ale zase musím uznat a dokázat respektovat, že i tento objekt je nějakým historickým a kulturním otiskem doby, v níž vznikal. A v tomto smyslu si jej i vážím. Nejsem tedy tím jednoznačným zastáncem, který by vyzýval k jeho úplnému odstranění a nahrazení. Minimálně jsem k takovým výzvám trochu opatrný. Také si dokážu představit, že na místě Domu kultury mohla v minulosti vzniknout stavba jiná, nadčasovější. Tou myslím dnešní Dům kultury opravdu není. Ale budiž. A v tomto smyslu se mi myšlenka využití současné budovy a moderní přístavby docela zamlouvá. Notabene, když se podíváte na půdorys Domu kultury, jako by ono boční křídlo budovy přímo vybízelo k nějakému „pokračování“. A zde si myslím, že je vítězný návrh ideální. Už jen svou schopností propojit minulost a současnost. Právě boční křídlo Domu kultury tuto možnost přináší.

Návrh na novou ostravskou koncertní halu. (Foto: Město Ostrava)

Takže vám imponuje, že nový projekt chce propojit minulost s architektonickou vizí budoucnosti?

Průčelí Domu kultury si ponechá svou osobitost, byť v duchu své socialistické „novorenesance“, ale zároveň je zde něco, co tomu celému prostoru dá nový rozměr, filozofii. Přestavme si celou zdejší plochu a oblast. Nová budova knihovny, tzv. Černá kostka, vedle ní pro mě trochu podivná funkcionalistická kancelářská budova, nové kaskádové a nápadité terasovité parkoviště a krajský úřad. Naproti kontrastní, ale funkční a přímé propojení dvou architektur. Viděl jsem ostatní návrhy, a přestože bych možná upřednostnil jeden konkurenční návrh, musím uznat, že se těším, až uvidím výsledek. K tomu přidejme velkou přidanou hodnotu v tom, že by se přístavbou sálu směrem do parku měla zkultivovat i dnes zcela nevzhledná a až odpudivá část tvořená chátrajícím a nevyužívaným amfiteátrem. Věřím, že i dojde k jakémusi urbanistickému a společenskému propojení oblasti parku, Domu kultury a Varenské ulice. I samotný park by se mohl stát reprezentativnějším prostorem, který bude přitahovat více lidí a nebude jen průchozím koridorem lidí na Fifejdy a lidí směřujících z ulice 28. října do Futura. No a samotný sál? Pokud bude realizován v navrhované podobě, může si každý občan Ostravy a Moravskoslezského kraje gratulovat. Budeme mít v tomto smyslu evropsky srovnatelný standard s vyspělými městy a metropolemi. A má zkušenost je jasná. Nabídněte lidem hezčí a kulturnější prostředí a i lidé, kteří váhají, si cestu do takového společenského prostředí najdou snáz. To platí všude. I ve sportu.

Máte srovnání v celorepublikovém kontextu. Je Moravskoslezský kraj spíše vstřícný k vašim požadavkům? Vnímá kulturu jako podstatný sociologický fenomén pro dobrý život obyvatel?

Už v předchozí odpovědi jsem naznačil, že Moravskoslezský kraj a Ostrava jdou správným směrem a je to znát. Dokonce se o Ostravě začíná hovořit jako o kulturním centru. Vždyť tu máme festivaly, na které se sjíždí půlka Evropy. Colours of Ostrava, Svatováclavský hudební festival, Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, dříve známý jako Janáčkův máj, máme zde úžasná divadla, filharmonii, poměrně solidní podporu výtvarné tvorby, intenzivněji se zde řeší otázka veřejného prostoru. Můžeme se pochlubit poměrně velkou základnou uznávaných umělců. Jsem rád, že lidé rozhodující o podobě a fungování města a kraje pochopili, že pokud chtějí, aby zde lidé nejen zůstávali, ale aby Moravskoslezský kraj se svými problémy naopak dokázal přilákat lidi nové, je nabídka a kvalita kulturního vyžití nejlepší investicí. A v tomto smyslu jsme na dobré cestě. Navíc schopnost místních lidí propojit i industriální charakter a historii města s kulturou, je unikátní. Já jsem dříve Ostravu moc nemusel, koneckonců, jsem z Olomouce, historického, krásného města. Ale dnes, přestože se za Ostraváka nepovažuji, neměnil bych a jsem rád, že zde vychovávám děti.

O čem momentálně vyjednáváte a co je vaším největším cílem?

To jsou dvě otázky. V současné době řešíme například útoky některých skupin na autorský zákon. Naopak po letech dlouhých a separátních jednání se schyluje k seriózní debatě o spolufinancování kultury ve formátu stát – kraje – města. Zde nás čeká těžké jednání, na němž se sejdeme s vedením Ministerstva kultury ČR, zástupci Asociace krajů a s vedením Sdružení měst a obcí, kde budeme diskutovat již snad nad konkrétními možnostmi řešení, jak přinést do „národní“ kultury více prostředků. Názory jsou různé, buď zasáhnout do rozpočtového určení daní v podobném duchu jak to má školství, nebo je zde požadavek na vytvoření obecného zákona o kultuře, který by definoval určitou odpovědnost státu, krajů a měst za kulturní instituce a garantoval by dostupnost kulturní služby v České republice. Paradoxně se ale ukazuje, že by prostě stačilo, kdyby stát na kulturu dal víc peněz. Nástroje, jak takové prostředky distribuovat dále, jsou, případně je umíme vytvořit. Jenže ono to dost často končí jako před pár týdny, kdy například Státnímu programu na podporu profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů chtěl stát vzít 90 milionů korun, aby se po dlouhých jednáních nového ministra kultury objevily zprávy, že naopak stát navýší prostředky o 150 milionů. No jo, ale nikdo už neřekne lidem, že toto navýšení je počítáno od onoho restriktivního návrhu, nikoliv podle současné výše prostředků. Je to prostě často nechutná politická hra, kterou jsme nuceni podstupovat. Pokud jde o další podstatné záležitosti, dlouhodobě musíme odrážet snahy některých ředitelů divadel, kteří hodlají zavést tzv. zákon o Veřejné kulturní instituci (VKI).

Můžete upřesnit, o co jde?

Má jít o novou právnickou osobu v oblasti kultury nahrazující současnou formu zřízení příspěvkové organizace. Dosavadní návrhy, které jsme mohli prostudovat a připomínkovat, byly vysloveně nevýhodné jak pro zřizovatele, tak pro samotné zaměstnance, paradoxně výrazně posilovaly pozici samotných ředitelů. Tohle je velice kontroverzní myšlenka a my dlouhodobě varujeme před určitými snahami zavádět v kultuře nějakou reformu. Odkazovat přitom na reformu vysokého školství nebo zdravotnictví je vysoce nezodpovědné. Stačí si jen připomenout, že po této „reformě“ je odměna vysokoškolského pedagoga často nižší než u učitele střední nebo základní školy. Objevují se v této souvislosti i názory, že by u výkonných umělců měly existovat jen termínované smlouvy na dobu určitou nebo smluvní platy. No, to si v orchestrech nedovedu představit a podobné návrhy si už dokonce pohrávají s možným ohrožením oboru ve smyslu odlivu zájemců o práci výkonného umělce v souborech.

Co je tedy vaším cílem?

Dělat práci, jak nejlépe dokážu, aby možnosti a podmínky práce lidí v kultuře byly na adekvátní úrovni. I tito lidé si zaslouží za svou celoživotní oddanost oboru často od raného dětství řádné ohodnocení. K tomu by se jim měla navrátit i určitá prestiž. Bohužel to vše je možné uskutečnit formou evoluce, nikoliv revoluce. K cíli jdeme sice pomalu, ale myslím si, že správnou cestou. A tak budu trochu volně parafrázovat Franze Kafku: „Jen moudří kráčení pomalými kroky vpřed, zatímco ti ostatní, aniž to tuší, kolem nich tančí dobové tance.“

Kafka také napsal: „Ten, kdo si zachová schopnost rozpoznat krásu, nikdy nezestárne.“ Tak doufejme, že se v kultuře blýská na lepší časy a držíme vám ve vaší náročné práci palce!