Já chtěl vždycky hrát a rozdávat muzikou radost, říká sedmnáctiletý bubeník Limetallu Vojta Sedlák

Můžeš prozradit, jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, že skupina Limetall má o tebe zájem, a jaká byla tvá první reakce, když se definitivně rozhodlo, že ses stal členem této kapely?

No, bylo to krásné a radostné. (smích) Moc jsem nevěřil, že by se mi to mohlo splnit. Dozvěděl jsem se to týden před prvním koncertem. A když jsem stál na pódiu, tak jsem si to pořád neuvědomoval. Říkal jsem si: „Ty vogo, já teď budu hrát s Limetallem.“ Taky pro mé rodiče a pro mé kamarády to byla moc dobrá zpráva. No, ale hned vzápětí jsem začal řešit bubny, oblečení a takové věci kolem toho. A taky jsem začal ještě více cvičit. A sbírat všechny rozbité paličky, ať je můžu rozhazovat mezi lidi. (smích) Já chtěl vždycky hrát a rozdávat lidem radost muzikou. 

S Limetallem máš za sebou několik koncertů, přičemž jeden z nich se konal ve vyprodaném Lochotíně, kde Limetall vystoupil jako host Kabátu.  Jaké pocity sis z tohoto vystoupení odnesl? Pociťoval jsi spíše nervozitu, nebo jsi před samotným koncertem a  takovým davem cítil hlavně určité odhodlání?

Nedělám rozdíly mezi malým nebo velkým koncertem. V minulosti jsem hrál s kapelou někde v klubu, kde přišlo třeba 50 lidí, a zase jsem to bral jako koncert.  Byl jsem rád, že si můžu zahrát. Když jsem vyšel na podium a viděl tu masu, první, na co jsem myslel, byl respekt a pocit zodpovědnosti. Spolu s Limetallem jsme před tímto velkým koncertem měli asi osm koncertů. Myslím, že to byl od kluků celkem dost velký risk, že mi takhle věřili. Proto bylo třeba tuto šanci využít a ukázat, že je nezklamu a odvedu dobrou práci. Je to pro mě velká a nezapomenutelná zkušenost.

 Jaké vzpomínky se ti nyní na tento koncert vybaví?

Vzpomínám si, že to strašně rychle uteklo a bylo to neuvěřitelné. Všech těch 28 tisíc lidí tě teď právě poslouchá a někteří i vidí. Já si užíval každou minutu koncertu. Hlavně když jsem pak rozhazoval všechny své paličky. Opravdu jsem nevěděl, komu to dříve hodit.

Kapela LImetall s Cojtou Sedlákem. (Foto: archiv kapely)

Jak zatím své angažmá v Limetallu hodnotíš? Proč si myslíš, že angažmá v Limetallu je pro tvou hudební budoucnost to nejlepší řešení? Co všechno se v této kapele můžeš a chceš naučit?

Tak já myslím, že zatím dobrý, ne? (smích) Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout, chtěl jsem hrát. A teď hraju a jsem šťastný. Navíc s takovými legendami, to je zážitek, poslouchat ty příhody, co všechno zažili. Já to vnímám jako školu, která mi dá zkušenosti do dalšího hudebního života. Hrát na velkých pódiích, umět se chovat k lidem. Myslím, že je důležité zůstat skromným a chovat se tak, jak bys chtěl, aby se ostatní chovali k tobě. Mně se líbí, že si Limetall  na nic nehraje. Má rád své fanoušky a nikdy jsem neviděl, že by kdokoli z kapely odmítl udělat si s někým fotku, podepsat se nebo jen tak si popovídat s fanoušky. To je krásné.

V současné době bys také měl jednat s prestižní firmou Paiste, to znamená, že by ses mohl stát firemním hráčem této společnosti. Co to pro tebe znamená? 

Já nevím vůbec, jestli se tak stane. Je dohodnutá schůzka v Praze, kde se bude vše řešit. Neumím si vůbec představit, jaké to má plusy a minusy.  Já si pochopitelně moc vážím toho, že si na mě udělají čas. Uvidíme, jestli to klapne. No a kdyby se tak stalo, tak to bude pro mne samozřejmě velká čest. Paiste je legenda.

Každopádně talentovaných hudebníků je spousta, nicméně mnozí ve svém vývoji ustrnou. Co tedy děláš pro to, aby tvá kariéra měla stále vzestupnou tendenci, aby ses stále zlepšoval? 

Bubeníků je rozhodně spousta. Každou chvíli tě může někdo překvapit a vystřídat. Proto je potřeba na sobě neustále pracovat. Cvičit nové styly, učit se novou techniku a je potřeba ovládat noty. A co se týká třeba mentální stránky? Já nevím. Být pořád svůj. Umět se chovat k muzikantům a jednat s nimi. Důležité je, aby tě muzikanti měli rádi, brali tě jako parťáka a mohli se na tebe spolehnout. Být zodpovědný. Taky si určit cíle, kterých chci dosáhnout a jít si za tím. A angličtina je taky určitě důležitá.

Je určitě potěšující, když kolem sebe slyšíš, jak jsi dobrý bubeník, určitě se to hezky poslouchá. Nicméně jaký máš recept na to, aby ti tato chvála příliš nestoupla do hlavy? Kdo je tím, kdo tě vždy dokáže v dobrém slova smyslu vrátit na zem?

Nečekaná otázka. Když po koncertu někdo přijde, nebo to nemusí být přímo po koncertu, ale kdykoliv, když mi něco takového řekne, tak si toho vážím a poděkuji. Ale já si každopádně o svém výkonu, který jsem podal, a o tom, jak na tom jsem, myslím svoje.

Zkus vysvětlit.

Beru to vždycky s rezervou. Vzpomenu si na ty bubeníky, kteří mě ženou dopředu, jako například Dave Weckl, Vinnie Colaiuta, Steve Gadd, Buddy Rich nebo Patrik Benek. Vím, co všechno dokázali a jak hrají. A nemusí to být jen bubeníci. Nemám důvod být namyšlený. Taky bych se nechtěl chovat tak, abych přicházel o své nejbližší přátele. Sám vím, jaké to je jednat a bavit se s člověkem, kterému stoupla sláva do hlavy. Všechno je to jen v hlavě. Ale myslím si, že mě mí rodiče vychovali dobře a mí velmi blízcí přátelé, které bych chtěl taky pozdravit, Robin a Jonáš, kteří, jak zmiňuješ, mě dokáží vždy vrátit na zem. (smích)

Kapela Limetall s Cojtou Sedlákem. (Foto: archiv kapely)

Vraťme se ještě na začátek tvé hudební kariéry. Co tě přivedlo k bicím? Proč zrovna bicí a ne třeba jiný hudební nástroj? 

K bubnům mě přivedla muzika. A k muzice mě zase přivedli rodiče. Byly mi asi dva roky, když jsem místo kreslených pohádek poslouchal Queen, později Kiss, následně AC/DC. No a tam to začalo. Když mi bylo asi šest, začal jsem otravovat, že chci hrát na bubny. Popravdě nejdřív to byla kytara, asi díky Angusi Youngovi. Ale bubny to vyhrály. Díky Chrisu Sladeovi (mimo jiné bubeník AC/DC – pozn. autora) za to!

Jak tvůj hudební příběh dále pokračoval?

V sedmi jsem začal navštěvovat Základní uměleckou školu v Kravařích, kde si mě vzal pod křídla mistr svého oboru Patrik Benek, se kterým se vídám občas v hodinách, jindy zase v dechovém orchestru v Opavě, který vede. Občas u něj taky zaskakuji ve Slezské dechové kapele na velký buben, kdy hrajeme třeba na různých průvodech městem. Patrik Benek mně také domluvil angažmá ve Slezském divadle v Opavě, kde hrajeme jazzový muzikál. Právě on stojí za tím, kde jsem teď.

Můžeš trochu více konkretizovat?

Naučil mě různé fígle, technické hraní a hlavně stylové. Snažil se ze mě dostat vždy to nejlepší, za což jsem mu nesmírně vděčný. Cítím k němu obrovský respekt a úctu, protože opravdu něco dokázal. Je to jeden z nejlepších muzikantů, které znám, minimálně v České republice. No a proč bubny? Bubny si mě získaly samy. Někdy sice nadávám kvůli táhání spousty věcí, že třeba nezpívám nebo aspoň nehraji na trubku. (smích) Ale já svůj nástroj miluju a dělá mě šťastným.

Nějakou dobu jsi také vypomáhal kapele Kapriola, se kterou jsi mimo jiné hrál už v roce 2017 v Lucerna Music Baru na křtu právě skupiny Limetal. Jak na tuto akci vzpomínáš? Plánuješ s Donou Michelle další projekty, jak jsi dříve avizoval? 

Pro mě byla Lucerna jeden z mých snů. Hrály tam skoro všechny hvězdy, které obdivuji. A pro mě to byla velká pocta. Ale zase koncert jako koncert, vždy je třeba podat ten nejlepší výkon. Taky myslím, že to byl jeden z prvních impulzů s kapelou Limetall. To není možné, že už to jsou dva roky, co jsme tam společně hráli. No a ty projekty s Donou Michelle? Můžu říci, že proběhly úspěšně. Byly to dobré akce, ale už se asi nebudou opakovat. Dona a já jsme šli každý jinou cestou a vypadá to tak, že už se znovu nesetkáme. Můžu jen vzpomínat.

Dále máš za sebou spolupráci s kapelou Helpness. Můžeš prozradit více?

Ano, to je taky pravda. Ale už si moc nevzpomínám, kdy to bylo. Myslím kolem roku 2016. Domluvili jsme se, že bychom mohli společně něco natočit na jejich tehdejší EP. Byly to celkem dva songy, a to Your Soul a Sleeping Hell. Ze skladby Sleeping Hell vzniklo video, které můžete najít na mém YouTube kanále, které mi pomáhal natočit můj dlouholetý kamarád a kytarista z kapely Dušan Čupa. Ten mě vždy podporoval a fandil mi od mých začátků. Spolu s Dušanem u toho byl taky velmi výjimečný zpěvák Pavel Herich, který mi taky pomáhal a měl a doufám, že mě stále má rád. Pro mě to byla zase fajn zkušenost. Dnes se občas potkáváme na jednom pódiu. Klukům to hraje moc dobře. A přál bych jim, aby hráli častěji, protože dělají dobrou muziku, která by si to zasloužila.

Jaká je aktuální situace s tvou kapelou Necessary?

Kapela Necessary již neexistuje. Jak tomu tak občas bývá, každý šel jinou cestou. Já si však z toho vzal další zkušenosti, které se mi určitě budou ještě hodit. Představit ale můžu další kapelu, ve které působím asi už dva roky. Je z Bučovic a jmenuje se Šašci v manéži. Je to poněkud tvrdší styl hudby než třeba Limetall. V listopadu jsme pustili ven videoklip k písničce Threshing. Na podzim se chystáme do studia, kde budeme nahrávat další album.

Jakým směrem chceš, aby se ubírala tvá bubenická budoucnost? Preferuješ cestu, kterou se vydal třeba Martin Marthus Škaroupka, jenž je nyní členem Cradle of Filth? To znamená, že se hodláš zúčastňovat konkurzů různých zahraničních kapel, nebo jsou ti bližší například sólové aktivity Dalibora Mráze, který ve svých písních hraje tak, že de facto supluje celou kapelu či rovnou celý orchestr?

Mně se asi líbí více hrát v kapele a sloužit jí. Nechtěl bych však zůstat jen u jednoho žánru. Rád bych měl více kapel a projektů. Pokud samozřejmě bude možnost. Momentálně je pro mne ale nejpřednější kapela Limetall.

Jaký je hudební sen Vojty Sedláka?

Sen? Hrát, vystupovat, díky koncertům cestovat a rozdávat lidem radost, ať to bude s kýmkoli a jakkoli. Pokud mi to zdraví dovolí samozřejmě. Já bych bez hraní moc dlouho asi nevydržel, ale zase se to nesmí přehánět. (smích)