Koncert Oslava svobody se stal nezapomenutelnou přehlídkou nadčasové hudby a skvělých muzikantů

Svoboda patří k základním pilířům každého lidského života. Jenom svobodným rozhodováním můžeme růst. A rozhodujeme-li se pro dobro, rosteme ke svobodě. Patří ke svobodě i možnost dělat zlo? Konáme-li zlo, užíváme také „svobody“, ale k dalšímu ničení a omezení svobody. Podobné myšlenky se mi honily hlavou před začátkem koncertu, který svobodu chtěl důstojným způsobem připomenout. Iniciátorem bylo Centrum Pant a hlavní organizátor večera Petr Pánek, který ještě před začátkem pozdravil diváky a pozval ty, sedící v horních patrech, aby si klidně našli místa blíž. Příjemné a vstřícné gesto.

Ester Janečková a Petr Rajchert. (Foto Iva Juráková)

Večer uváděla dvojice Ester Janečková a Petr Rajchert, která své svižné průvodní slovo kořenila vlastními zážitky, zkušenostmi a vzpomínkami na dobu komunistického režimu. Tím se moderátoři zdařile vyhnuli mentorování a dokumentární funkci vhodně splnila videoprojekce, která postupovala chronologicky od konce II. světové války až k listopadu roku 1989. Z dnešního pohledu bizarní, až vtipné byly některé záběry z budovatelských 50. let, krásnou atmosféru souznění pak navodily ukázky z let šedesátých. Při jiných sekvencích z komunistických lágrů, táborů nucených prací či popravy Milady Horákové však mrzly úsměvy a stydl dech.

Honza Křížek. (Foto Iva Juráková)

Dokumentární záběry i sloužily k plynulému střídání účinkujících, takže večer, který s pauzou trval rovné tři hodiny, nepůsobil rozvlekle.  Naopak, měl znamenitý spád a příjemně gradovanou dramaturgii. Hudební set zahájil Honza Křížek se svou kapelou. Ten se v počátku svého vystoupení trochu příkře ohradil, že „už nejsou Blue Effect“, nicméně zahrál a zazpíval právě písně Slunečný hrob a Ej, padá, padá rosenka, zásadní perly z repertoáru kultovní české bigbeatové kapely. Vystoupení Honzy Křížka mne příliš nepřesvědčilo. Drsnější zvuk kytar písním moc neslušel, stejně tak afektovaný pěvecký projev se s hudební podstatou trochu míjel, byť je zřejmé, že Křížek je zpěvák velkého formátu.

Markéta Konvičková. (Foto Iva Juráková)

Markéta Konvičková mne naopak poté, co jsem si před pár lety poslechl a rychle opustil její poslední sólové album, příjemně překvapila. Zpěvačka, která v nedávné době prodělala závažné zdravotní potíže, působila odpočatě a přirozeně. Konvičková zazpívala za doprovodu jazzového komba (klavír, basa, bicí) jednu swingovou a jednu rokenrolovou píseň: stylově, energicky a vkusně.  Kdyby se věnovala podobnému repertoáru soustavněji, myslím, že by to přineslo velmi zajímavé výsledky. Hlasový materiál i technické dispozice má dostatečné.

Vladimír Merta. (Foto Iva Juráková)

Po Konvičkové přišel Vladimír Merta, jehož legendární songy (nechyběly mé oblíbené a nadčasově platné Kecy) nestárnou, stejně jako jeho osobitý kytarový styl, který je prostě nenapodobitelný. Mertovy písně melodicky obohatil famózní rockový houslista par excellence Jan Hrubý a doprovodný klávesista v dobré souhře a improvizačně vydatných pasážích.

Dan Bárta. (Foto Iva Juráková)

Zpěvák Dan Bárta zavítal na pódium pouze v doprovodu kytaristy Jaroslava Friedla, přesto to bohatě stačilo k naprosto úchvatnému zážitku. Jak píseň Moje vina z repertoáru Bártovy kapely Alice, tak úryvek písně Jidáše z muzikálu Jesus Christ Superstar a zejména píseň L.A. Jaro Filipa a Richarda Müllera ukázaly, že tento skvělý a jedinečný umělec snad nikdy nezazpíval píseň, která by byla vyloženě hloupá či nevkusná. Bártův zpěv vyjadřuje obrovskou tvůrčí radost a fantazii, volnost a svobodu v rozletu. Chvíli pouze dýchá a medituje, jindy zase vypráví a kreslí pestré asociace. Kytarová práce Jaroslava Friedla mu sekundovala rovněž báječně.

Jakub Zitko a Aneta Langerová. (Foto Iva Juráková)

Další dámou večera byla Aneta Langerová, která se svou suitou skvělých muzikantů (mezi nimi nechyběla aktuální držitelka Ceny Jantar Dorota Barová se svým sametovým hlasem a medovým zvukem violoncella) zazpívala své písně Svatá Kordula, Tráva a na závěr pak ještě populární song Voda živá. Langerová vnesla do programu příjemný rozměr, teplo svého milého úsměvu a opět přesvědčila, že je nekorunovanou současnou první dámou české populární hudby. Její hlas má nezaměnitelný epický dar a sílu, která je předurčena k vyjádření nadčasových výpovědí. A Langerová se k svému talentu chová zodpovědně a produkuje hudbu, která je velkým obohacením žánrů, v kterých se pohybuje.

Zleva L. Andršt, M. Prokop a J. Hrubý. (Foto Iva Juráková)

Zpěvačku vystřídali tři mušketýři Prokop, Hrubý, Andršt. Jak jinak představit tři naprosto kouzelné a nepostradatelné osobnosti české rockové muziky, která má díky jejich přínosu a formátu i světové parametry. Michal Prokop potvrdil, že hlasově je i po sedmdesátce v neuvěřitelné formě, protože jeho projev vůbec nestárne. V nesmrtelném songu Bitva o Karlův most se trio blýsklo ukázkovou, bezprostředně hravou a nespoutanou improvizací, která by se mohla pouštět v hudebních školách jako vzorová lekce, jak se to má dělat. Velký zážitek, drajv a energie, kterou prostě nelze napodobit.

Pavel Bořkovec Quartet (Ondřej Hás) a Monika Načeva. (Foto Iva Juráková)

Následující bod programu patřil Michalu Pavlíčkovi a Monice Načevě. Dvojici doprovodil zpěvem i Vlasta Třešňák a vytříbenou hrou Pavel Bořkovec Quartet v písni Odcházení věnované Václavu Havlovi. Následně zazpívala Načeva sama jen s Pavlíčkovou akustickou kytarou svou kultovní píseň Udržuj svou ledničku plnou. Obě písně měly v podání nezaměnitelné Načevy, která se zpěvačkou stala úplnou náhodou, velké charisma. Instrumentace pro smyčcový kvartet byla originální a využívala témbrové možnosti nástrojů skutečně nevšedním způsobem. Pavlíčkova hra na kytaru je vedle zmíněného Andršta dalším svědectvím, že v kytarové branži máme osobnosti světového významu.

Tomáš Klus se svou Cílovou skupinou následně zahrál na temnější strunu, ale jen proto, aby vyzval k smířlivému „nemiřme, prosím, na sebe, miřme k sobě“. Píseň o bohyni války Anat má mystickou hloubku, která vyvěrá z hlubin času jako odvěké varování nad pomíjivostí času a života v míru a svobodě. Druhou písní, jež potvrdila pravdivost a morální zodpovědnost Klusových písní, byla Tichá voda. Song, který sofistikovaně i osobně vyjadřuje rozčarování, ale nerezignuje do beznaděje.

Tomáš Klus. (Foto: Iva Juráková

Úplný závěr koncertu patřil opět Anetě Langerové, která vyřídila divákům vzkaz od Marty Kubišové a zazpívala s jejím svolením jenom sama se svým hlasem její nesmrtelnou Modlitbu. Působivé a správné zakončení, nic příhodnějšího nemohlo na závěr koncertu s tématem svobody zaznít.

Večer byl ukázkou toho, že v České republice vznikala a stále vzniká nádherná muzika, že naší kultuře nechybí velké osobnosti, na které můžeme být hrdí. Vzhledem k tomu, že celý koncert natáčela Česká televize, můžeme se těšit i na jeho dokumentární zpracování.

To, že kulturní Ostrava na tuto událost tolik neslyšela, protože sál byl zaplněn jen z větší poloviny, vůbec nevadí. Podstatné věci se v kultuře nikdy neodehrávaly za masové účasti veřejnosti, ale vždy vznikaly jako příznačná nit, jako záblesk čehosi netušeně transcendentního. Vlažná účast ostravské veřejnosti je však i ukázkou toho, že se o naši svobodu příliš nebojíme a považujeme ji za samozřejmost. Kéž by tomu tak bylo.

Vrátím se ještě na chvíli k úvodním myšlenkám o svobodě. Krásně je význam slova svoboda vysvětlen ve Voltairově Filozofickém slovníku. Brilantní francouzský myslitel říká, že vůle není svobodná, ale skutky jsou. A ptá se: Je svoboda rozhodování bez důvodu svobodou? Voltaire si sám odpovídá: Nesmysl… není žádného svobodného rozhodnutí bez důvodu; to jsou slova, postrádající rozumného smyslu, vynalezená lidmi, kteří ho nikdy mnoho neměli.

Tak si jeho slova berme k srdci a važme si svobodné hudby, svobody názoru a životu v míru. Nejsou samozřejmostí.