Hana Vaňková před premiérou Dámské šatny: Herecké sny se dají naplnit nejen v Praze

Jak cítíte ve své roli Trudy ve hře Dámská šatna?

Já si to užívám!

Cože? To jde, užívat si roli ženy, kterou opouští muž a která se musí starat o malou dcerku?

Jistě, užívám si svoje životní zkušenosti. To já mám moc ráda, když se v postavě objeví mé vlastní životní zkušenosti. Ale to nemusí být přímo mé osobní zkušenosti, to mohou být události ze životů mých přátel nebo nejbližších lidí. Skutečné životní situace, které znám z reality.

V tom asi je jistá síla hry Arnošta Goldflama Dámská šatna. Byť nepatří úplně k těm nejkvalitnějším dramatickým předlohám, má v sobě jistý odraz reality. Někomu může sice připadat místy banální, ale na druhou stranu se v ní mnoho lidí může najít. Když jste zjistila, že budete hrát postavu herečky Trudy, věděla jste, co vás čeká?

Já jsem tu hru nikdy neviděla. Navíc pan režisér Groszmann text trochu upravil, takže moje Truda je nejstarší z celé čtveřice postav. Ale jinak je její život zachován takový, jak je popsán v původním textu. Jak už jsem řekla, tu postavu si užívám, protože všechno, co prožívá, důvěrně znám. I ty ostatní situace ze šatny, z divadla. Moc se mi také líbí, že můžeme diváky nechat nahlédnout do našeho zákulisí. Do toho, co prožíváme v naší profesi, kdy se nám ne vždy chce hrát komedii, zejména když máme nějaké trápení, nějakou bolest v duši, na což ovšem divák vůbec není zvědavý a naším úkolem je ho pobavit a třeba i rozesmát. Neříkám, že podobné věci se nedějí i v jiných profesích. Ale my herečky v téhle hře teď hrajeme o nás.

Vy máte ve Slezském divadle společnou šatnu s kolegyněmi, nebo máte vlastní osobní jen pro sebe?

My jsme tam čtyři!

Takže jako v té hře! A zcela jistě už byly okamžiky, kdy jste si vzájemně, jak se říká, lezly na nervy…

Určitě. To je přece normální.

Máte nějaký recept na to, když vám něco vadí?

Ano. Soustředím se na vlastní práci.

Ve hře, kterou hrajete, jsou doslova vypjaté situace, kdy jedna druhou doslova štve. Stalo se vám někdy něco podobného? Jak jste to řešila?

Řekla jsem: Já tě asi praštím! No ano.

Alexandra Berková napsala v jedné své knize větu „Základem mezilidské komunikace je pravdivá informace.“

To je přesně ono. Ale to, co se odehraje mezi námi v šatně, se nemůže promítnout do našich postav na jevišti. My se můžeme pohádat, ale na jevišti třeba musíme být v příštím okamžiku schopné zahrát ty nejlepší kamarádky.

Mohla byste představit všechny čtyři postavy?

Truda je poctivá a svědomitá starší paní, která recituje na pohřbech, je velice důkladná a záleží jí na tom, aby všechno bylo přesně takové, jaké to má být. Její soukromý problém ji zasáhne mnohem víc než ta každodenní rutina v herecké šatně. Pak je tam o něco mladší Líza, ta zase řeší vztah k mladší generaci, ale i to, jak se mladší kolegyně chová k ní. Ta je taková akurátní a pedantská. Mary je přelétavá a veselá, jeden večer má Františka a druhý večer Honzíka. A chová se jako že je to úplně v pořádku. Nejmladší Klára bere divadlo smrtelně vážně, chce hrát ty velké role a možná by do té vysněné divadelní Prahy chtěla co nejdříve odejít. Zároveň ale divadlo opravdu miluje a obětuje mu úplně všechno. Navíc nemá rodinu, takže divadlo je pro ni úplně na prvním místě.

Myslíte si, že herecké sny se dají naplňovat jen ve velkých centrech jako jsou Praha, Brno a Ostrava? Co byste vzkázala mladým začínajícím herečkám, které mají zrovna takový sen?

Že mít takový sen dostat se do Prahy a hrát v Národním divadle je úplně v pořádku. Ale divadlo přece nedělám proto, abych šla do Prahy. Dělám to proto, abych přinášela radost divákům. Je úplně jedno kde. Slovy své Trudy: jsem divadelní herečka a jsem jí, i když vystoupím v Praze na hlavním nádraží a jdu po Václaváku a nikdo mne tam nezná. A pak pokračuje: Když jdu tady u nás po ulici a lidé mne poznávají a usmívají se na mne, je to pocit krásný.

Tomuhle porozumí každý. Jdete po Václaváku a nikdo si vás nevšímá a pak jdete po chodníku v Opavě a nejeden člověk vás zdraví a říká: Dobrý den, paní Vaňková, ta vaše babička drsňačka (hlavní role Hany Vaňkové ve výborné komedii na jevišti opavského divadla, pozn. red.) je fantastická!

Ano, herecké sny se dají naplnit téměř kdekoliv …

Co byste vzkázala ženám, které se ocitnou ve stejné životní situaci, do které se dostane Truda, tedy opouští je muž a má malé dítě …

Že život nekončí. Že je nutné se nezhroutit a věřit si. Ztracená sebedůvěra se vrátí. Je třeba jít dál. Neříkat si, že tohle je konec. Naopak, to právě může být začátek nového a krásného úžasného života.

V Dámské šatně se srazí neuctivé mládí s pokročilejším zralejším věkem. To se také stává. Co vzkážete těmhle mladým?

Ať hledají pokoru k povolání, k herecké profesi. Když mám herectví jako takové ve vážnosti, nemohu přece být drzý ke starším kolegům a kolegyním.

A otočme to, jak se nejlépe chovat jako starší k takovým někdy i dost bezohledným mladým možná i kariéristům, kteří nehledí na nic a jdou bezohledně za svým?

Odsud posud. Někdy je třeba se ohradit. Podívejte se, já mám ráda mladé lidi v naší profesi. U nás v divadle teď máme takové tři a já jim říkám naše kuřátka. Je úžasná ta jejich energie. Ti ale jsou uctiví a pokorní, pracovití, mám z nich velikou radost. A ti ostatní? Život je naučí …