Susedia. Elektro-existenciální nářez i poezie, ale hlavně česko-slovenská vzájemnost v klubu Les
26.10.2019 08:59 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Report
Druhý ročník česko-slovenského festivalu Susedia v ostravském Absintovém klubu Les opět propojil verše, muziku, divadlo i vizuální umění. Na sklepním podiu zazářilo třeba slovenské elektro-existenciální duo Burgr & Pjoni. Herec Šimon Krupa připomněl zesnulého geniálního výtvarníka Karla Malicha a básník Pavel Rajchman okořenil autorské čtení kontrabasem Zuzany Dulíčkové. Především se ale slovenština proplétala s češtinou, asi jako za časů společné československé federální televize před rokem 1992.
Přemysl Bureš a Jakub Chrobák běhe festivalu Susedia.
Foto: Ivan Mottýl
Jaký byl v poslední době váš největší zážitek se slovenskou kulturou? V průběhu prvního večera festivalu Susedia jsme zpovídali diváky, abychom zjistili, jak v Ostravě sledujeme současné umění u východního souseda. Mimochodem, ze Střelniční ulice v Ostravě, v níž sídlí klub Les, je to na hranice se Slovenskem v beskydské Bílé (osada Konečná) jen 55,8 kilometru. Po silnici dle vyhledávače Mapy.cz.
Přemysl Bureš (herec, majitel klubu Les a hlavní organizátor festivalu Susedia): „Napadá mě, že už podruhé dělám s mladým scénáristou ze Slovenska. Miro Šifra se jmenuje. Točil jsem s ním miniseriál v režii Jana Hřebejka – Rédl, ten drsně vypráví o divokých ranných devadesátkách v Československu. Šifro je opravdu velký talent, tu dobu nezažil, teď je mu třicet, ale přece napsal výborný scénář. Aktuálně natáčím šestidílný seriál Zrádci, pod kterým je opět podepsán scénárista Šifro. Vypráví třeba o vietnamských mafiích, pervitinu a o podobných záležitostech.“
Jak už bylo řečeno, z Ostravy na Slovensko je to pouhých 55,8 kilometru. To je směšná vzdálenost. Ne festivalovém plakátě tuhle blízkost symbolicky vyjádřil výtvarník Petr Szyroki. Jsme susedia (po slovensky) a vlastně nás dělí jen díra v plotě. Přesto jsme si občas nesmyslně vzdáleni. Loni na tyhle rozpory upozornila v klubu Les úspěšná slovenská prozaička Ivana Gibová, kterou ocelová Ostrava doslova uhranula a několik měsíců se tohoto města nedokázala zbavit. „Ivanka pro festival udělala strašně moc. Loni bylo stoleté výročí Československa, festival jsme vymysleli jen chvíli předtím. Ivanka se v Lese zeptala: – Proč neděláme něco společně? A pak už to šlo strašně rychle,“ líčí vznik nového festivalu básník Jakub Chrobák, další z jeho organizátorů.
Monika Horsáková (vedoucí oddělení audiovizuální tvorby Slezské univerzity v Opavě): „Nejčerstvější zážitek se slovenskou kulturou je pro mě kniha Bordeline Ivany Gibové. Ale trochu jinak. Aktuálně jsme se na oddělení audiovizuální tvorby rozhodli udělat z této knihy audioknihu. A to přímo ve slovenštině, do češtiny ani nebyla přeložena. Myslím si, že Češi sice neradi slovensky čtou, ale rádi slovenštinu poslouchají. Tak jsme se rozhodli, že založíme slovenskou audioknihovničku.“
Monika Horsáková má skvělý nápad. A také na festival doporučila vynikající slovenskou kapelu. „Duo Burgr & Pjoni mě letos nadchlo na Colours of Ostrava, kde kluci hráli. Elektroniku mám ráda. A oni ji dělají v kombinaci s některými harmonickými nástroji, jako třeba s houslemi, a k tomu zní velmi zajímavé existencionální verše. Ze zvuku i z textu občas mrazí,“ uvedla Horsáková kapelu na festivalu Susedia v pátek 25. října.
Anna Bukovinová (Katedra slovenské literatury a literární vědy Univerzity Komenského v Bratislavě): „Líbí se mi, že v Česku žijete více literaturou. A zároveň ji nepředstavujete jako něco výlučného. Nejen tady v Lese, ale i na nejrůznějších dalších literárních akcích. U vás si při autorském čtení mohu vypít sklenici piva nebo vína, a během večera se literatura často propojuje s jinými žánry. Tak jako tady, s hudbou a divadlem. Literární život v Česku je určitě pestřejší než na Slovensku.“
Festival Susedia začal autorským čtením Pavla Rajchmana z nově připravované sbírky. Doprovázela ho mladičká kontrabasistka Zuzana Dulíčková, a ten souzvuk byl výtečný. Jako když se řeka Ostravice přirozeně spojuje s Odrou poblíž mostu mezi ostravským Koblovem a Hrušovem. „Bože můj, kudy vede cesta k pokladnám,“ naslouchá napjaté publikum Rajchmanově básni Ježíš.
Pódium v Lese je na festivalu Susedia otevřeno i okamžitým vnuknutím či komentářům všeho druhu. Herec Komorní scény Aréna Šimon Krupa připomíná smrt vizionářského vizuálního umělce Karla Malicha, který tento svět opustil ve čtvrtek 24. října. „Když se tady bavíme o tak niterné věci, jako je přístup k umění, musím vám říci citát Karla Malicha. Mám ho napsaný na skříni, a když si oblékám jakékoliv hadry, musím si ho pokaždé znova přečíst.“
Karel Malich (citát z roku 1970): „Pán Bůh připoutal člověka k zemi tím, že mu dal schopnost plodit pokračování sebe sama. Těm několika z mnohých ponechal možnost uvidět a pochopit nicotu všeho. Tuto nicotu změnil v energii, která těm, co ji spatřili a uvědomili si ji, dává možnost tvořit. V tvorbě pak na tuto nicotu chvíli zapomenou a vytvářejí svou představu o světě.“
„Pro mě je to nejlepší definice umění, jakou znám,“ říká publiku Šimon Krupa o Malichově citátu. Chvíli poté už v Lese ladí kytaru Jakub Tichý. Tohle je překvapivé setkání, ředitel Komorní scény Aréna se představuje jako svéhlavý písničkář. A herec stejného divadla Šimon Krupa jako milovník mysticky energetických děl Karla Malicha. A to se ještě Jakub Tichý pouští do vyprávění aktuálního „pracovního“ snu:
„Zdál se mi divadelní sen. Přišel jsem do práce a v mé kanceláři ležela nějaká paní na márách, svíčky a tak, a naše produkční mi vysvětlila, že ji neměla kde dát, tak mě museli z kanceláře vystěhovat. Byla to zasloužilá dlouholetá uvaděčka, s divadlem dlouho spjatá. Pak jsem potkal naši piáristku, která mi řekla, že odchází, že to tady všechno stojí za hovno. A tak jsem šel dál a potkal Ivana Krejčího, který mi řekl: – Hele, jak ty to vlastně s těmi penězi zacházíš? Dělám to nerad, ale já tě udám. A pak jsem se probudil.“
Petr Stach (ostravský prozaik): „Zrovna jsme se s kolegyněmi bavili o slovenském autorovi Eriku Jakubovi Grochovi. A to je asi můj největší slovenský zážitek z poslední doby, když jsem ho mohl slyšet na Měsíci autorského čtení.“
Martin Režný (muzikant, organizátor): „Slovenský skladatel Miro Tóth a jeho poslední zastávky v Ostravě. První na Ostravských dnech se skladbou Havířov a pak jeho další koncerty v Plánu B a na Hlubině. Připomněl bych i Jonáše Grusku na Minimaratonu elektronické hudby na Dole Michal. Gruska dělá experimentální věci na jistotu. A Tóth dělá experimentální věci s rizikem.“
Dvoudenní festival Susedia (25. a 26. října) v klubu Les už podruhé ukazuje, jako jsou si tito dva sousedé blízko. Stačí jen prolézt dírou v plotě. A jeden z hlavních strůjců akce, literární vědec a básník Jakub Chrobák, už se těší na knihu slovenské spisovatelky Ivany Gibové, která bude vyprávět též o Ostravě. A třeba takto autorka líčí cestu z centra Ostravy na hlavní nádraží:
„Pekelná cesta pešo na Hlavní nádraží, paranoja a strach z cigánov, v tom tričku s jahodami, v ktorom mi vidno bradavky na kilometre, presne v takom tričku nechce žena sama ísť pomedzi cigánske bytovky, pomedzi nijaké bytovky a kričiacich chlapov s plechovkami. Chodím takto už dva mesiace, ale neviem, či si na toto niekedy zvyknem. Neviem ani, načo takto chodím. Na Hlavní nádraží a späť, pešo a taxíkom.“
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.