Co nalezneme v Šatně na konci chodby? V Ostravě se poprvé představuje vynikající malíř Jiří Marek

Imaginace obrazů Jiřího Marka rozehrává hru mezi čitelným a rozostřeným spektrem znaků. Náměty dětského světa se ztrácející za mlhavou plentou vzpomínek. Malíř dekonstruuje proces vzpomínání a pracuje s ním jako s otevřeným znakem, jako s výchozí substancí. Na ní pak asambluje další vrstvy ve formě emocionality (rozmazané, nekonkrétní tahy), faktografie (školní židle, zábradlí), ale také různé odnože tajemství (rozostřená fyziognomie tváře, fragmenty končetin…).

Právě tajuplnost je jedním ze základních kamenů vizuální výpovědi Markových obrazů. Nevychází ale z nekonkrétního abstrahování, spíše částečně rozpíjí a rozmazává kontury zobrazovaných jevů. Ty následně padají kamsi do neurčita, do interpretačního vakua, z něhož se teprve v pozorovateli subjektivně rodí myšlenky.

Zleva Přívěšek, Wizard, Pokoj, vše 2019.

Malíř provokuje diváka nedokončeností, lépe řečeno záměrnou deformitou a dekonstrukcí obrazové informace. Zdánlivě konkrétní námět se tak často vytrácí do znejišťující pozice. Jako když jemně nadzvedneme špunt vany a voda z ní pomalu, až téměř nepostřehnutelně odtéká. Nemusí to být ale nutně jen rozmazání barev do neurčita, spekulativnosti narace je dosaženo i kombinací abstrahovaného a zobrazivého znaku v jedné často až surreálné kompoziční srostlici nebo užitím černého pozadí. Temné pozadí je obecněji malířovým frekventovaným nástrojem, jak vyprávěnou situaci posunout do psychologicky hlubinné pozice.

Jedním z námětových epicenter je dětství, zranitelné, bezelstné, ale i ovládané. V obrazech je často doprovázeno notoricky známou školní židlí, kterou čtu jako symbol jednoho z nejsilnějších nástrojů civilizační manipulace, tedy školního systému. Na těchto normalizačních židlích byl proměňován svět miliónů československých dětí. Svět her, spontánní kreativity, pohybu, otevřenosti a propojenosti s veškerenstvem byl náhle ve škole kontaminován racionalitou a strnulostí. Židle jako znak je obecně silným atributem domestikačního společenského procesu, je paradoxním symbolem současné přepracované postfordistické společnosti a manifestací nesmyslnosti lidského života svazovaného konvenčními sociálními schématy. Otisk toho všeho je obzvláště patrný u obrazu s názvem Dump, kde se sám malíř stylizuje jako zajatec do středu celé hordy židlí. Ty je možné číst jako jistou vrstevnatou topografii jeho osobní manipulace.

Dump, 2019

Obloukem bych se ale vrátil k hodnocení obecnějších rovin Markova malířského rukopisu. Znejišťování informace, těkavé šmouhy a ikonografické nejistoty jeho obrazů trefně manifestují zprávu o lidském myšlení, vzpomínání a konstrukci takzvané životní reality. Je totiž s podivem, s jakou jistotou lidé důvěřují obrazu o vlastním životě a minulosti na základě v paměti utkvělých události. Je ovšem nadmíru jasné, že vzpomínky, které vnímáme jako pevné body vlastního osudu, tvoří jen zlomek výpovědi o nás samých. Většina prožitků se ukládá spíše do podvědomí, z něhož nekontrolovatelně vyvěrají. Naše životy tak obsahují mnoho zdánlivě prázdných a vědomě neregistrovaných pasáží. Ty se ale zákonitě mísí se zvědomělými fenomény. A tady vidím symbolickou analogii s vizualitou Jiřího Marka. Jeho obrazy také mísí projevené a skryté narace v podobě prázdných míst, rozmazaných ploch nebo abstrahovaných tvarových konglomerátů, které lze jen těžko jednoznačně interpretovat.

Stavebnice, 2019

Obrazy Jiřího Marka tedy méně zobrazují a více zpřítomňují samotné procesy myšlení, vzpomínání a konstruování identity. Nesou v sobě i hlubinné ponory do podvědomí. Jakákoliv snaha o jednoznačnou výpověď o životě je skrze malbu Jiřího Marka usvědčena jako sporadická, chcete-li spekulativní.

Výstava Šatna na konci chodby představuje ostravskému publiku skvělou současnou malbu, která svou dekonstruktivní vizualitou provokuje divákovu pozornost v tom nejlepším slova smyslu.