Hudbu se snažím dělit na dobrou a špatnou, říká dirigent projektu Symphonic Dance Music Stanislav Vavřínek

Taneční hudba je fenomén, který nelze pominout. Jaký je váš vztah k tomuto žánru? Určitě nejste od dětství odkojen jenom klasickou hudbou…

Musím říct, že ač to možná nezní přirozeně, tak jsem byl od dětství odkojen nejvíce právě klasickou hudbou, a to díky rodičům, kteří měli doma spoustu LP desek s díly hlavně Dvořáka, Smetany, Beethovena a Brahmse. Pocházím z moravského Slovácka a aktivně jsem hrával v dechovce, kterou vedl můj táta. Tento žánr spolu s cimbálovkou je v tomto regionu stále nejrozšířenější. Doma se ale poslouchala hlavně klasická hudba, dále Karel Gott a Václav Hybš. Já jsem byl v dětství zamilovaný nejvíce do Antonína Dvořáka a díky němu jsem se začal seznamovat i s ostatními mistry hlavně symfonické hudby.

To tedy smekám. Chodíval jste jako mladý kluk třeba na diskotéky?

Představte si, že na diskotéce jsem nikdy nebyl. Jiné žánry jsem začal aktivněji poslouchat až po třicítce. Takže to mám dost obráceně, než je běžné. Většinou lidi začínají poslechem písniček a někteří se možná v dospělosti nebo v ještě pozdějším věku dostanou k vážné hudbě. Já jsem to měl opravdu naopak.

Máte tedy v tomto hudebním žánru své oblíbené kapely, umělce či interprety?

V žánru taneční hudby nemám konkrétní oblíbené kapely, spíš mi v paměti utkvěly jednotlivé písně, které jsou vynikající. Ono je vcelku přirozené, že jakákoliv kapela jakéhokoliv žánru nebude mít ve své tvorbě jeden hit za druhým, samozřejmě až na pár výjimek, jakými byli například Beatles apod. U takovýchto kapel je to až neskutečné a nadlidské, jak dokázaly sázet jednu perlu za druhou. Ale jako mnohem přirozenější vnímám cestu, kdy při tvorbě jednotlivých kapel dochází k určitému procesu i vývoji, kdy nějaké písně musí vytvořit jakési místo a prostor té budoucí jediné, která pak rozechvěje svět. Pak zase může přijít období klidu a možná i průměrnějších písní, aby posléze zase přišla ta další jedinečná. Myslím, že podobně to funguje i v přírodě. Nemůže se rodit jeden génius za druhým.

Z premiéry projektu na festivalu v Hlučíně. (Foto: Vojtěch Kryška)

Projekt Symphonic Dance Music přináší propojení klasického orchestru a taneční hudby. Taková fúze funguje dobře za předpokladu souhry mnoha faktorů. Jedním z nich je kvalitní hudební aranžmá. Dostály tomuto požadavku aranže Jana Lstibůrka?

Zcela jistě ano! Jan Lstibůrek udělal jedinečné a vynikající aranže. Při všech pracovních setkáních s ním jsem si navíc uvědomoval, že to u něj není pouze otázka talentu, ale i obrovské detailní připravenosti, píle a skutečného hloubání o tom, jaké kombinace by vyzněly nejlépe. Má obrovský smysl pro detail a je to velice poctivý muzikant a profesionál.

Druhým klíčovým bodem je orchestr, který má zkušenosti s podobnými crossoverovými projekty a dokáže přizpůsobit svou hru specifickému stylovému rámci. Je Janáčkova filharmonie takovýmto orchestrem?

Ano, Janáčkova filharmonie Ostrava je právě jedním z orchestrů v naší republice, která se mimo svůj hlavní repertoár vážné hudby věnuje i žánrovým přesahům. Takže jsou v tomto směru „ostřílení“, mohu-li to takhle nazvat. Jde o vynikající orchestr s obrovskou flexibilitou a rychlostí přijímání nových hudebních informací, což v tomto konkrétním případě jsou nové informace. Také jsou výborně disciplinovaní a je vždy radost s nimi spolupracovat.

DJ Lowa je jednou z hlavních tváří projektu. (Foto: Vojtěch Kryška)

V taneční hudbě je podstatná většina hudebního průběhu otázkou programování. Rytmus určují vedle živé kapely a orchestru také elektronické beaty a samply. Jaká je v takovém multižánrovém projektu funkce dirigenta? Co je zde vaším posláním?

I když to možná není na první pohled zcela zřejmé, tak jde skutečně o živý koncert s živými lidmi, kteří hrají skutečné noty včetně rytmické složky. V několika částech se samozřejmě spouští do živé hudby také samply, ale ty musí vstoupit také v přesný čas, spouští je taktéž živý člověk přesně v předepsaném taktu partitury a přesně v předepsaném taktu partitury také svou pasáž ukončuje. Koncertem neprobíhá žádná elektronická nahrávka ani žádný automatický bubeník od začátku do konce, kterého by se mohl orchestr lidově řečeno držet. Čili role dirigenta je zde zcela stejná jako při jakýchkoliv jiných koncertech. Musíte ukazovat nástupy jednotlivým skupinám, musíte držet správný a vzájemný rytmus s ostatními rytmickými složkami, musíte orchestr motivovat, vyvažovat zvuky, barvy a dynamiku sekcí a hlavně to celé musíte nazkoušet. To znamená, že paradoxně největší přínos dirigenta se odehrává právě na zkouškách, kde se vše připravuje zcela od nuly. Koncert už pak spíše běží a je výsledkem právě předchozích zkoušek a přípravy. Dirigentské gesto navíc obsahuje konkrétní předem určená pravidla, kterými se odlišují mezi sebou jednotlivé takty a jednotlivé doby. Může se stát, že během hry nějaký hudebník znejistí a přesně neví, kde se nachází. Vezměte si, že je součástí celku sedmdesáti lidí a všechny kolem sebe ani nemůže mnohdy slyšet. Podle gesta by mohl v tom lepším případě poznat, zda je dobře. Tady bych rád upřesnil, že nejde o písničku, která má tři minuty a kde každý ví, kde je sloka a refrén. Zde jde o směs, která probíhá v kuse bez jediného zastavení asi 85 minut. A pokud si vezmete, že má nějaký hráč například 139 taktů pauzu a pak musí spolehlivě nastoupit, tak není mnohdy snadné se správně dopočítat. Stačí, když místo 139 taktů spočítáte 138, tak jste pak prostě špatně. Navíc pokud má takt 4 doby, tak počítáte vlastně 138 krát čtyři. Gestové potvrzení dirigenta, že je právě ten jeho čas, kdy má opravdu nastoupit, mu uleví a dodá jistoty, pokud se tohoto gesta samozřejmě od dirigenta dočká (úsměv).

Spojení symfonického orchestru s jakýmkoli populárním hudebním žánrem je velká výzva, která přináší oboustranné obohacení a zkušenosti. Myslíte, že Symphonic Dance Music je vhodný pro všechny věkové kategorie?

Toto je těžká otázka, opravdu nevím. Myslím si ale, že pro všechny lidi v produktivním věku je tento koncert zcela vhodný. Určitě může být taktéž vhodný i pro duševně mladého staršího seniora. Univerzální odpověď samozřejmě neexistuje, někdo je konzervativní ve třiceti a někdo není konzervativní ani v důchodu.

Zkusil byste si někdy rád práci za dýdžejským pultem?  Je to přece jen značně odlehlé vaší profesi. Přitom se jedná metaforicky vzato o podobnou věc: o snahu stmelit a propojit variabilní hudební obsah do jednoho smysluplného celku…

Ne, to bych si opravdu nezkusil, protože tomu vůbec nerozumím a určitě to vyžaduje i vynikající znalost technických záležitostí. Nic z toho bych nezvládl.

Z premiéry projektu v Hlučíně. (Foto: Vojtěch Kryška)

Celý projekt je provázen působivou audiovizuální show. Líbí se vám představa, že by se i klasická hudba mohla v budoucnu propojit více s vizuálním uměním?

Mluvíte zde o propojení klasické hudby s vizuálním uměním v budoucnu? Já bych se naopak podíval už do minulosti, a to do Ruska, kde žil v letech 1871 – 1915 slavný skladatel Alexandr Nikolajevič Skrjabin, který už tenkrát s touto myšlenkou přišel a dokonce ji realizoval tuším při uvedení své 5. symfonie, kdy propojil svou hudbu se světelnými efekty. A představte si, že šel dokonce ve svých úvahách ještě dál a hodlal při poslechu jeho skladeb zapojit i čich různým parfémováním koncertního sálu. K tomu ale myslím už nedošlo. To jen tak pro zajímavost. Já osobně mám ale nejraději absolutní hudbu bez jakýchkoliv vedlejších programů včetně popisného nebo dějového. Absolutní hudba je nejvíce zastoupena v symfoniích a dalších instrumentálních dílech. Při jejím poslechu mám totiž nejvíce svobodnou fantazii, která není svazována žádnou dějovou linkou ani textem. Ale ostatní formy mám samozřejmě také velmi rád.

Co osobně od projektu Symphonic Dance Music očekáváte a v čem vidíte jeho hlavní přínos?

Očekávám a spíš si přeji, aby koncert dopadl z naší strany (tím myslím všechny hudebníky) výborně. To znamená, abychom odvedli skvělou a poctivou práci a dokázali přenést na posluchače tu nejlepší energii. Hlavní přínos koncertu pak vidím v potírání hranic mezi žánry. Je mi jasné, že tato nebo podobná propojení mohou brát ortodoxní zastánci určitého hudebního stylu možná jako nepřístojná, já osobně to takto ale nevnímám. Hudbu se snažím dělit na dobrou a špatnou. A přesně jako existuje špatný rocker, tak existuje špatný houslista v klasické hudbě. Oba se snaží na pódiu oklamat posluchačstvo, že tak, jak to přednášejí, je právě to jejich jedinečné umění… Nemyslím si tedy, že kvalita je o žánru, ale o samotném hudebníkovi. I když samozřejmě každý žánr přináší svá specifická poslání. Zatímco jeden svou tvorbou může směřovat až k filozofickému pohledu na duši člověka, tak druhý se snaží svou živou energií duši člověka rozjasnit, a to bez jakéhokoliv filozofického podtextu. Myslím si, že pro člověka jsou přínosné oba póly. Toto tedy vnímám jako hlavní přínos koncertu.