Druhá premiéra ostravské Rusalky: Kateřina Kněžíková v titulní roli vytváří novou kvalitu interpretace

Jaký byl fin de siècle v životě a díle nejslavnějšího českého skladatele Antonína Dvořáka? Ve znamení práce, rodinného štěstí, úspěchů, ale i smutných událostí. Kromě cyklu symfonických básní s erbenovskou tematikou (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek) se Dvořák věnoval revizi starších skladeb, do konečné podoby přepracoval operu Jakobín. Poslední symfonickou skladbu Píseň bohatýrská ve Vídni provedl mladý Gustav Mahler a svou operní tvorbu šťastně rozšířil o pohádkové téma dílem Čert a Káča.

Mezitím z jeho života postupně odešli blízcí přátelé a kolegové: umírají Karel Bendl, Johannes Brahms a přesně v roce 1900 Zdeněk Fibich. Dvořák se ještě víc upíná k rodinnému štěstí a prožívá nejkrásnější chvíle oslavou vlastní stříbrné svatby, která je spojena se svatbou jeho dcery Otýlie s mladým Josefem Sukem. Premiéra Rusalky 31. března 1901 v Národním divadle měla úspěch jako dosud žádné jiné Dvořákovo jevištní dílo. Hudba, kterou zde skladatel vytvořil, se vymyká všemu, co do té doby napsal. Její lyričnost, expresivita, zvukomalebnost a hřejivá lidskost mistrně charakterizují jednotlivé osoby a vystihují rozmanité situace a dějové peripetie.

Princ Luciano Mastro a Rusalka Kateřina Kněžíková. (Foto: M. Popelář)

Jak jsme již nastínili před dvěma dny v prvním ohlédnutí za novým nastudováním Dvořákovy opery, režie Radovana Lipuse se neomezila na kanonickou „službu“ tomuto dílu, ale pokusila se vnést do Rusalky nové distinktivní rysy, aktuální tendence a progresivní pojetí. Sympatické je, že se Lipus dívá na klasické téma optikou současnosti. Symboly šípu, měsíce, vějíře či neúprosně běžícího času (nádherné hodinové soukolí), který neguje pocit chvilkového štěstí, jsou zakomponovány citlivě a elegantně.

Na první dojem méně organicky jsou do děje začleněny další elementy, jako jsou bílá kancelářská židle, obleky sboristů, reklamní billboard či nouzové východy v závěru. Lipusovy inovativní postupy však rozhodně nikde nedevalvují základní naraci příběhu a mají svou logiku a sémantiku. Scéna s proměnou Rusalky z vodní víly v ženu z masa a krve reflektuje typickou lidskou vlastnost líbit se a zaujmout. Rusalčiny venkovské, prosté růžové šaty vyjadřují její bezelstnost, důvěřivost a upřímnost. Odcizené, křiklavé a chladně lesklé obleky sboristů vytvářejí výstižný kontrast lidského světa plného přetvářky, klamu a falše. Odhalená nadživotní fotografie nesourodého páru vytváří nečekaně odlehčený impuls, který dovede pobavit.

Na Lipusově režii je sympatické, že s jednotlivými motivy dále pracuje, rozvádí je a domýšlí. Hodinové soukolí, které se ve druhém dějství dynamicky otáčí, najde divák v závěrečném dějství rozbité, fotografie je zborcená a visí na půl žerdi, postava Rusalky je zahalená. Hudebně i metaforicky vnímáme pronikavou a palčivou pravdu: svět pohádkových bytostí, které nemají duši, prostupuje více lásky a empatie než kruté, iracionální a pudové lidské chování. Zvláštní, mystickou funkci má postava malé dívenky – vodní víly, jíž vodník v úvodu opery přináší živou v náručí a v závěru ji odnáší z pódia mrtvou. Dívenka je personifikací jeho dcery Rusalky, provléká se dějem jako přízračná nit a výstižně symbolizuje nenahraditelnou ztrátu. Krásně to ilustruje Dvořákova hudba, která vodníkovi v závěru přiřkla part dýchající něžnými pastorálními tóny a barvami. Scénograf David Bazika vytvořil nádhernou výpravu, ostravskému nastudování vévodí luminiscenční měsíc, který je zdařile barevně modifikován a vystihuje i dějové zvraty.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Martin Popelář)

V sobotním nastudování se sešly pozoruhodné výkony. Extraordinární, do morku kostí elektrizující výkon představila sopranistka Kateřina Kněžíková, která Rusalku nastudovala v životní formě. Její zpěv je zbaven jakékoli tíhy, není v něm žádná nadbytečná póza a deformace, září podmanivým kouzlem, krásou, lehkostí, zvukovou dokonalostí a naprostou jistotou. U Kateřiny Kněžíkové jsem si uvědomil, že její pěvecké i herecké umění překračuje hranice oboru. V její Rusalce už nejde jen o bravurní výraz a přednes, o skvělou techniku tónu, o dokonale srozumitelnou artikulaci a průzračnost i v subtilních pianissimech.

Princ Luciano Mastro a Rusalka Kateřina Kněžíková. (Foto: M. Popelář)

Jde o to, jak se Kateřina Kněžíková do role položila, jak tvořivě a nekonvenčně vyjadřovala gestem, pohybem i pouhým záškubem obličeje své prožívání a vnitřní intenzitu své osobnosti. Její Rusalka nebyla pouhou iluzí a touženým stínem lásky, ale spojila v sobě mytickou krásu ženského projevu s plamennou touhou po naplnění a štěstí. Slavnou árii Měsíčku na nebi hlubokém zazpívala sopranistka s tak osobní a oduševnělou něhou, až se tajil dech, ale její dramaticky exponovaná kreace gradovala až do úplného závěru. Kněžíková posunula a překonala hranice této postavy i své vlastní limity. Na její Rusalku se bude jednou pohlížet i přes síto času jako na jednu z nejúžasnějších, které se kdy objevily.

V kontextu dechberoucího a naprosto výjimečného výkonu Kateřiny Kněžíkové se poněkud obtížně hodnotí výkony dalších protagonistů. Brilantně sehrál úlohu vodníka František Zahradníček, jehož mohutný, rozklenutý bas ve srovnání s interpretem čtvrtečního obsazení nepostrádal velký hlasový fond, průraznou dramatičnost a jistější techniku. Však také jeho zarmoucená a teskná árie ve druhém dějství vyvolala spontánní ovace publika.

František Zahradníček mezi vodníi žínkami. (Foto: Milan Bátor)

Princ Luciana Mastra mne sice z počátku potěšil suverénní a pěknou češtinou, ale co naplat, když byl jeho projev herecky bezradný a toporný, v závěru zmatený a pěvecky nepřesvědčivý. S otazníky se představila i ježibaba Anny Thun, jejíž mezzosoprán sice disponuje slušným hlasovým fondem, jenže marná sláva, když nedokáže dodržet slabičné délky. Přesvědčivý a souměrný výkon představila mezzosopranistka Zuzana Šveda, která cizí kněžnu sehrála s rozkoší a vychutnala si dynamicky exponované partie s pěveckou jistotou a hereckým šarmem. Sympatickou dvojici vytvořili Denisa Bílá a David Nykl v komických úlohách hajného a kuchtičky, ačkoli pěvecký projev Nykla nepatřil k světlým momentům inscenace. Ze sobotního obsazení se vedle Kněžíkové a Zahradníčka dobře vyjímal lovec barytonisty Jakuba Kettnera, který dokázal i na útlé časové ploše zaujmout svým seriózním pěveckým projevem.

Anna Thun jako Ježibaba. (Foto: Martin Popelář)

Sluší se pochválit také sbor a orchestr, který v mnoha aspektech v sobotu podal výrazově koncentrovanější a jistější výkon s nádhernými sólovými kreacemi a jednotnou synergií. Zdá se, že se sbormistru Juriji Galatenkovi i dirigentu Jakubu Kleckerovi podařilo najít originální recept na to, jak interpretovat Dvořákovu hudbu bez přílišného patosu, civilně, zato však s promyšlenou psychologií.

Ostravská Rusalka se neztratí. Stala se důkazem, že do klasického námětu lze vstoupit invenčně, nekonvenčně, ale s citem a pochopením. Režiséru Radovanu Lipusovi se to podařilo a má navíc velké štěstí na vynikající interprety. Nebojme si připustit, že pohádky jsou nejstarším, nejvěrnějším a nejhlubším zrcadlem lidských archetypů. V příběhu Rusalky se dá nalézt poučení, které má nadčasovou platnost. Když se navíc objeví v inscenaci, která má ambice a schopnost je předat i mladším generacím, je to vždy důvod k radosti.

Čtěte také: Recenze první premiéry ostravské Rusalky, v hlavní roli Veronika Holbová