Divoká Ennoia vyznávající metalcore s deathmetalovým vokálem si na debutu pošmákla i na Shakespearově sonetu 

Kořeny kapely sahají do roku 2007, přičemž Ennoia na nahrávce zúročila tříleté snažení, protože skladby pro tuto devítipísňovou kolekci vznikaly v letech 2016 až 2019. O tom, že tato parta nechce být jen jednou v řadě, svědčí už úvod nahrávky, který je zasvěcen posvátné mantře, jež má transformovat negativní energii v pozitivní. Nečekaný a svým způsobem překvapivý start vzbuzuje očekávání, ale nutno zdůraznit, že oněch pozitivních momentů, respektive lákadel má tento počin vícero.

Je patrné, že se v Soul Sculptors střetávají dva světy, které jsou utkány z metalcoru a deathmetalových vláken. Na jedné straně je to pro dané žánry nezbytná místy až brutální intenzita, kterou však doplňuje určitá hudební vznešenost, přičemž tato symbióza funguje hlavně díky vyváženosti prezentovaných elementů. Určitě je přínosné, že se v jednotlivých písních umně snoubí řada detailů. Z toho vyplývá, že Ennoiu můžeme do jisté míry vnímat i jako učitele, jejž se vyplatí dobrovolně následovat. Vzhledem k tomu, že se aktuálně stále více razí strategie „mít všechno hned“, zatímco tato nahrávka vyžaduje soustředěnost a učí nás tomu, že se vyplatí čekat. Není to zkrátka album jednoduché na poslech. Chce to mít otevřenou mysl.

Přispívají k tomu různé kytarové vychytávky a kudrlinky pro fajnšmekry. A přestože celkově převládá metal-coreová urputnost, tak nelze tvrdit, že by skladby byly ochuzeny o melodické pasáže. S těmi se však zbytečně neplýtvá a jsou zakomponovány tam, kde jsou účelné. Navíc Ennoia sází na působivé a efektivní refrény (za všechny jmenujme doslova nakopávající refrén v Battlefield), což jí zajišťuje další plusové body a zároveň to svědčí o muzikantské vyspělosti členů. V konečném důsledku to znamená, že kapela z hudebního hlediska neopouští mantinely preferovaných žánrů, přesto s nevelkým počtem výrazových prostředků dokáže vytvarovat pestrobarevný materiál.

Jako jasný koncertní tip se jeví druhá Feeding the Blackholes, kterou zpestřuje rovněž čistý vokál. A pokud máme souhlasit s tím, že na závěr každého komunikačního procesu (tedy i toho mezi kapelou a posluchačem) by mělo zaznít něco zapamatovatelného, aby to vyvolalo efekt jisté žádostivosti pro příště, tak v tomto případě odvedla moravskoslezská pětice příkladnou práci. Poslední song Fire of Inner God se dá označit za skutečnou třešničku na dortu, přičemž jeho chytlavost a přesvědčivost v tom nejlepším slova smyslu evokují göteborský melodický death metal z 90. let 20. století. Ostatně v některých momentech ke stejnému inspiračnímu zdroji odkazuje díky přítomné melodické lince i pátá v pořadí New Era. Jistý údiv může vyvolat také skladba číslo šest nazvaná Sonet One, jejíž text našel inspiraci v Shakespearově prvním sonetu. V podání Ennoii je to řádně vznětlivý a úderný song.

Zmiňme rovněž fakt, že lákavě vypadá tak trochu do světa fantasy zahalený obal, včetně bookletu, o který se pod dohledem svých kumpánů postarala zpěvačka Terry, jež je také autorkou textů.

Soul Sculptors je vyrovnané album, které na stejnou úroveň staví hudební zuřivost i vzrušení. Ennoia rozhodně nenabízí hudbu, jež má světu ulevit, přesto nahrála přitažlivý debut, který nevyšumí do ztracena. Album má všechny předpoklady k tomu, aby přilákalo pozornost metaluchtivých příznivců, a není to pouze z toho důvodu, že se tato kapela opírá o deathmetalový vokál zpěvačky.

Závěrem se dá uvést, že nejtěžší úkol má Ennoia teprve před sebou. Laťku si nastavila hodně vysoko a záleží jen na ní, zda v budoucnu dokáže, že Soul Sculptors je pouze první krok na cestě k výšinám, a nikoliv její maximum.