Rusalka Veroniky Holbové ve Dvořákově tragické pohádce oslňuje a dojímá

Kouzelná říše pohádek…kdo by jí neměl rád? Antonín Dvořák pohádkové příběhy doslova zbožňoval, starodávné pověsti a romantické balady vzrušovaly a jitřily jeho hudební fantazii a přivedly na svět řadu pozoruhodných skladeb. Jen několik měsíců po úspěšné premiéře opery Čert a Káča začal Dvořák pracovat na novém jevištím díle. Libreto napsal Jaroslav Kvapil, který ve své lyrické pohádce o vodní víle spojil Fouquetovu Undine s prvky Andersenovy pohádky Malá mořská víla a s motivy pohádkového dramatu Gerharta Hauptmanna Potopený zvon.

Kvapilovo libreto prozrazuje lyrický pesimismus konce století. Příběh vodní víly, která se zamiluje do člověka a chce se kvůli němu stát smrtelnou bytostí, je šťastný jen malou chvíli. Opětovaný cit, po němž Rusalka tolik touží, uvadne příliš rychle a její osud je zpečetěn. Princ ji sice znovu najde a snaží se svou chybu napravit, ale její polibek mu podle věštby přinese smrt. Dvořák zhudebnil Kvapilovo libreto s osobní citovou účastí a vložil do něj své celoživotní mistrovství. K vykreslení atmosféry světa kouzel použil impresionisticky barevnou orchestraci a moderní harmonii, jednotlivé postavy charakterizoval psychologicky pronikavými příznačnými motivy. Jeho hudba dýchá opojným kouzlem, dojemnou melancholií a snovou poezií, ale i dramatickou exaltovaností a expresivitou.

Veronika Holbová a Martin Gurbaľ. (Foto: Martin Popelář)

Ostravskou inscenaci režíroval Radovan Lipus, který se na této operní scéně úspěšně představil v roce 2015 režií Hamleta Ambroise Thomase. Jeho režie by se dala charakterizovat jako syntéza klasického a postmoderní pojetí. Postavy na jevišti nejednají mechanicky jako tradiční pohádkové bytosti, ale reflektují svá rozhodnutí, jednání a počínání. Rusalka je Lipusem akcentována jako bezelstně milující a doufající žena, jejíž neposkvrněnost a důvěra v lásku a pozitivní lidské vlastnosti jsou podrobeny těžké zkoušce. Klasické dějové schéma režisér ponechal spíše v tradičním duchu, Vodník má onu tradiční hakenovskou familiárnost, princ neprojde žádným vnitřním bojem a bez skrupulí podléhá cizí kněžně. Režisér však oživil některé dějové peripetie o nečekaně humorné prvky.

Martin Gurbaľ jako Vodník. (Foto: Martin Popelář)

Scénu připravil David Bazika. Les a jeho tajemný šerosvit je v prvním dějství evokován videoprojekcí po stranách jeviště, gigantický měsíc v různých odstínech a barvách představuje centrální symbol. Vodní dimenze je od lidského světa oddělena průzračnou stěnou. Scénografie využívá širokou paletu prostředků a má svou explicitní dynamiku. Mírný úsměv vyvolá scéna, v níž Rusalka hledá Ježibabu a spustí se dolů její budka jako deus ex machina.

Stříhání a úprava outfitu Rusalky se odehrávají na bílém kancelářském křesle. S nadsázkou a originálním přístupem vyřešili inscenátoři také některé sekvence druhého dějství. Ve správném momentě je odhalen velký billboard, na kterém vidíme fotografii prince a Rusalky v nadživotní velikosti uprostřed předsvatebního mumraje. Třetí dějství je zahaleno do ponurých a šedých barev. V jejím počátku v pozornějších divácích prudce zatrnulo, když se zasekla v půli rolování opona a následovaly údery, po kterých se málem zhroutil levý portál. Naštěstí se opona „rozjela“ a mohlo se pokračovat. Rusalka samozřejmě odmítne nabídnutou cestu ke své záchraně (vražda prince) a je odsouzena do bizarního bezčasí, který není světem živých ani pohádkových bytostí. Tato vykořeněnost a vyhoštěnost jí však nezbavuje až konfuciánského smíření se svým údělem a osudem.

Z inscenace Rusalky. (Foto: Martin Popelář)

Kostýmy připravila Ha Thanh Špetlíková ve snaze odlišit jednotlivé dějové proměny. Výsledkem je podivná všehochuť – od tradičních pohádkových kostýmů vodních žínek, Ježibaby a Vodníka se dress code přehoupne do jakési matrixovské postmoderny (v lesklých oblecích sboru s černými brýlemi) a nejméně zdařile pak do beztvarých, zamlžených šatů Rusalky ve třetím dějství, jíž byly ještě k tomu na hlavu umístěny světélka a cosi, co až příliš připomíná parohy.

Vkusnější výsledek připravila choreografka Jana Hanušová, videoprojekce Otakara Mlčocha byla decentní a možná příliš minimalistická, mohla být pro vystižení kontrastů a dějových peripetií využita s větším důrazem a invencí.

Veronika Holbová a Jana Sýkorová. (Foto: Martin Popelář)

Zpěváků je v opeře hodně, dramatických umělců už méně, zní stará, ale neměnná moudrost. Od prvního vstupu na scénu ale sopranistka Veronika Holbová přesvědčila, že patří k onomu vzácnému typu, který dokáže přesvědčivě propojit obojí. Její kreace byla psychologicky znamenitá. I přesto, že role Rusalky disponuje zvlášť ve druhém dějství minimem výrazových možností, byla Holbová osobitá v pohybu, výmluvných gestech i přetlaku dramatického fondu, který byl veden jejím citlivým jevištním projevem. Skvělé byly její první neohrabané krůčky v lidském těle, dramatické momenty intuitivně odtušila s ideálními výrazovými prostředky.

Martin Gurbaľ a Veronika Holbová. (Foto: Martin Popelář)

Holbová také podala nejsugestivnější pěvecký výkon a dokázala své jemnější hlasové zabarvení vygradovat o drsnější, dramaticky procítěné a intonačně precizní vrcholy. Sopranistka zpívala Rusalku s podmaňující kantilénou, perfektními výškami a úchvatným dynamickým rozpětím. Rád bych upozornil rovněž na její vynikající pěveckou artikulaci, která byla o několik pater výš než většina představitelů. Do své postavy Veronika Holbová vložila osobní životní filozofii a názor, nemusela se stylizovat do žádné pózy, ale ukázala, že to, po čem Rusalka tolik touží, tedy život v láskyplném souznění s milovaným člověkem, je i pro ni alfou a omegou života.

Veronika Holbová a Richard Samek na konci 1. dějství. (Foto: Martin Popelář)

Princ Richarda Samka potěšil obdobnou pěveckou kulturou. V jeho výstupech ožil lahodně šťavnatý, ohebný a mužný tenor, který měl velké smyslové kouzlo, elektrizující emotivnost, ale i dramatickou nosnost. Samek skvěle vyhovuje postavě prince, nechyběla mu živelnost, vnitřní temperament ani zvuk v exaltovaných vrcholech druhého dějství.

Vodník Martina Gurbaľa je impozantní už svými fyzickými dispozicemi. Roli má známý a zkušený ostravský sólista dobře zažitou naposledy z inscenace Slezského divadla v Opavě. Rovněž Gurbaľ představil solidní představitelský výkon, v němž se slučovala jistota, přirozenost a lidový typ s jadrnou deklamací.

Veronika Holbová a Jana Sýkorová. (Foto: Martin Popelář)

Vynikající byla i Ježibaba Jany Sýkorové, které skvěle padl nejen kostým, ale rovněž propůjčila obskurní pohádkové bytosti svou osobitost, vyzařovala z ní jakási skrytá hrozba i karikovaná nadsázka. Její pěvecký výkon byl projevem inteligentní muzikálnosti, dokonalého frázování a zdařilého odstínění hebkých i drsných hlasových odstínů.

Richard Samek a Lucie Silkenová. (Foto: Martin Popelář)

Impozantní femme fatale připravila Lucie Silkenová jako cizí kněžna, jejíž vzrušující zpěv i jevištní projev strhly dramatickým nadáním, erotickou intenzitou i suverénním vladařským formátem. Vynikající „figurku“ vytvořil barytonista Jakub Kettner, jehož půvabný hajný se stal miláčkem publika nejen pro své výtečné herecké vyjádření opilecké kreace, ale zejména pro svou bezpříkladně výraznou deklamaci a krásně znělý hlas.

Jeho jevištní partnerka a kuchtík Ivany Ambrúsové s Kettnerem táhl za jeden provaz, byť po stránce pěvecké zřetelnosti ještě musí leccos dopilovat. Dobře se uvedl lovec Petra Urbánka, zpívající z galerie v hledišti, a příjemné výkony a vhodně vybrané hlasy se sešly v lesních žínkách Markéty Böhmové, Ivany Pavlů a Stanislavy Jirků.

Ivana Ambrúsová a Jakub Kettner. (Foto: Martin Popelář)

Podstatnou úlohu má zejména ve druhém dějství sbor opery Národního divadla moravskoslezského, jejž tradičně připravil sbormistr Jurij Galatenko. Slavný sbor Květiny bílé po cestě měl velké kouzlo, také po herecké stránce byl sbor zdařile zakomponován jak svým chladným opovržením vůči Rusalce, tak ve scéně, v níž je jí schválně přišlápnuta bílá vlečka.

Hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera je značně osobité a navazuje na linii legendárních (vzpomínám rád zejména na to Chalabalovo) nastudování, které vnesly do této opery nějaké inovativní prvky. V Kleckerově pojetí se především projevila výborná charakteristika pohádkové a lidské říše s akcentem na kulminující dramatičnost. Orchestr se v celém nástrojovém spektru představil seriózními a kultivovanými výkony. Za všechny zmíním klarinet doprovázející Vodníka, trubky a trombony ve scéně s Ježibabou a vyváženou zvukovou kombinaci fléten, klarinetů a hobojů se sordinovanými smyčci, jež senzitivně provázely Rusalku. Neodmyslitelnou atmosféru navodila také harfa četnými akordickými rozklady. Dirigent Klecker zdůraznil především dramatičnost díla, orchestr se vyznačoval širokým a hutným proudem, jednotlivé nástroje v sólových úlohách naopak krásně „zpívaly“ s pěvci.

Veronika Holbová a Jana Sýkorová. (Foto: Martin Popelář)

Nová inscenace Dvořákovy Rusalky je rozhodně záležitostí, která stojí za konfrontaci. Režijní pojetí Lipuse sice na první zhlédnutí nepůsobí vždy stejně dramaticky přesvědčivě, jakoby místy tápalo v poměru a vyváženosti jednotlivých dramatických i kontrastně odlehčených prvků. Někdy chybí racionální zdůvodnění (svítící tabulky s exity v závěrečném dějství), jiné komponenty naopak vyzněly poněkud prvoplánově.

Nejvíce se režisérův přínos projevil v dobrém hereckém vedení a nadsázce, s níž dokázal v některých momentech vnést do tradičně pesimistické a lyrické pohádky humorné podtóny. I přes značnou délku představení, které i se dvěma přestávkami trvá tři a půl hodiny, se – až na místy poněkud utahané třetí dějství – dařilo udržet diváka v napětí a pozornosti.

Čtvrteční premiéře vévodil úchvatný, po všech stránkách bravurní výkon ostravské sopranistky Veroniky Holbové, kterou v závěru diváci ocenili spolu s dalšími protagonisty bouřlivými ovacemi.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry ostravské Rusalky, v hlavní roli Kateřina Kněžíková