Struska je totální kniha o Ostravě, bolesti, beznaději, chlastu i lásce

V doslovu, který sám je malou uměleckou etudou, Petr Čichoň píše: „To hlavní vzalo na sebe tajuplnou podobu toho vedlejšího. / Struska je vedlejší produkt. / Plevel života. / Odpad, který zbyl. / Něco, co přežilo vulkán a musí se zakrýt, zakopat a nějak využít, ale jsou s tím problémy. / Kov už dávno odtekl a zůstává / struska, která je tu stejně hrozivě / jako / hroby padlých / rudoarmějců, / oběti důlních neštěstí, / ostravské pivnice, / brněnský pajzly / na otočku z Ostravy.“ Základem veršů Strusky (ještě o nich bude řeč) je situace obnažení. Uvidění a přiznání temných stran života a člověka, které zůstávají nehybné a odsouzené k zapomínání pod nánosem barevného lesku každodenního přežívání.

Verše mají pobuřující, mimo literárnost mířící zaměření, kterým se do jisté míry vymykají všemu, co v české poezii známe. I proto je Ivan Motýl velmi dlouho představoval jedinou smysluplnou komunikační polohou  ̶  razantním deklamováním. Či rovnou, v nejlepším slova smyslu, řvaním. Verše se nesly autorskými čteními, byly k zaslechnutí neočekávaně na vernisážích, oslavách, demonstracích a různých možných i nemožných veřejných místech. Jindy se uzamkly do sevřeného hospodského světa. Tam všude intenzivně byly, nemyslíc přitom na literární dějiny a kritiku.

Nakonec si našly souputníka a spolutvůrce, který jim dokázal propůjčit hlas i v rámci stránky. Petr Szyroki, sochař a výtvarník, který je sám autorem básnických pokusů, knížku opatřil svými kresbami. Je v nich stejná řvavost, stejná intenzita a naléhavost. Z těžkých ploch hnědi pomalu roste intenzita melancholie a smutku za nezdařenými rány či kradmými kocovinami, v prudkých liniích kresby vylézají všechny ty figury a figurky světa tohoto, vezdejšího.

Pevná, až geometrická ryska zase obtahuje, ořezává a sešívá část básně Ostravské ulice, takže drobný až jeseninovský pokus vykročit ze změřeného a spočteného, střiženého hávu života jednání, je už od počátku uzávorkován jako nemožnost: „ne jen roztahovat / křídla a plašit noc / vybitou baterií“. Jinde je stejný motiv střihu a šicího stroje propojen s obrazem tíhy závislosti: „stažené žaluzie, / šicí stroj v žíle“. Ale především všude lidé zastavení ve svých pohybech, lidé-postavy, uprostřed života, po cestě pro rakev, usínající s flaškou v náručí jak s novorozencem, sedící u prázdného půllitru stejně jako nešťastně nakukující do hledaného přítmí blízkosti. A také prudký, divoký tah připomínající dětské razantní kmitání fixem po papíru, to vše jako by mělo potřebu a ambici hovořit stejně tak za sebe jako společně se všemi těmi obrazy a vizemi ukrytými v básnických slovech.

Tuto dvojici v jejím rauši doplňuje Jan Čumlivski, který dal knize velký, vzdušný a drzý prostor. Slyšel jsem už některé čtenáře zamýšlet se nad tím, nakolik jsou ještě písmena uprostřed kresby dobře a pohodlně čitelná. Podle mého ale je to také jeden z požadavků knihy, nároků, které má na svého čtenáře. Je to totiž připomínka, že i četba básní je činnost nebezpečná a krutá, bolestná, vždycky nehotová a neúplná, podobná malbě či psaní. A i to činí z knihy Struska jedinečný artefakt.

Zleva Jan Čumlivski, I. Motýl a P. Szyroki při uvedení knihy. (Foto: MAČ)

Vraťme se teď k textové složce Strusky. Má tři části a Doslov, z nějž tu bylo citováno. V prvním oddíle (Kuře na ingotu) jako by se ohledával svět z pohledu bilancujícího subjektu. Nejde ale pouze o klidnou reflexi lidského životaběhu, je to prudké nabíhání na ostny obrazů, které nás v životě potkávají, jako třeba báseň Hledání Bohumila Hrabala v Ostravě: „ani smetana, ani parádní gól / kyselá břečka, ze které natahuje // žádný Bogan / jen Bango, Terkelt / a Koky // zorničky / ve střehu // a přece střelba / z pravoboku výčepu // – Co čumiš, buzerante!“

Zároveň je ale, kromě jistoty obrazu a všudypřítomnosti principu poezie, ještě jedna setrvalá hodnota, ke které se básně Strusky dokážou přesně a odzbrojivě přimknout; hodnota spolu-bytí, lásky. Třeba v samostatné básni, ztišené do černého tisku uprostřed hnědé stránky: „žena nůše píseň kost / láska, o které jsem snil / už nad slabikářem“. Jindy je to jen letmo zahlédnutá a doprostřed obrazu vržená vize: „celý život hledám / můstek přes leknínové / jezero“.

Motýlova poezie se ve své obraznosti hlásí k odkazu avantgard, její verš má intonaci křičivou a zpěvnou, metaforika se řídí asociativností, která se ale zase velice rychle navrací k reálu. Básnickým východiskem, ale nakonec i samým směřováním je zase znova život a svět kolem nás. Asi nejsilněji to lze zakoušet v oddíle Ostravské ulice, který představuje jakýsi svérázný ostravský místopis: „krabatý asfalt / zrezivělé kolejnice // piškvorky / na kanálové mřížce // kolečko / křížek // ostravské ulice / od narození až k smrti // adresář / katastr // tohle město / kašle / na revoluce // a pořád pije s hrdiny / socialistické práce v ulici // Doktora / Šmerala // Petra / Cingra / Gustava / Klimenta / Aloise Galvase (…)“ Takto se rozvíjí dlouhá báseň plná reálných názvů ostravských ulic, která nás provází nejen Ostravou, ale i výseky jejího dne a noci, stejně jako jejích dějin. Tady je také řada kresebných obrazů postav v nejrůznějším stádiu, pracujících, hrajících si, stejně jako obtištěných na novinovém papíře. Toto je Ostrava, dunivé město plné nevyjasněných otázek. Za touto básní následuje série ztišených, ale ne proto krotkých básní mapujících tentokrát v detailním výseku jednotlivá ostravská místa a celý oddíl je uzavřen reflexí celého žánru, k němuž se kniha svým podtitulem Básně v komiksu vztahuje: „malířská štětka nabitá / v hlavni tanku / a nápis vystřelený / do bubliny na obloze: / kostní čerň“.

Poslední oddíl se jmenuje Takhle se ohlašuje smrt. Na jedné straně je vstupem do současnosti, či do posledních let. Výherní automaty, pijáci, všudypřítomné exekuce, všecko jako by bylo podivně na dluh. Poezie tu je najednou spíše trváním. Něčím, co je potřeba vyvzdorovat nikoli už na společnosti kolem, ale na sobě samém. Subjekt si uvědomuje, jak sám občas propadá skepsím. O to intenzivnější obrazy a definice básnictví ale nabízí: „báseň je jak plechová / zátka snu // kterou musí vytlačit / oxidy zpoceného rána // a přitom se pořád ujišťovat / že ještě stojí za to vyměnit / pyžamo za zápalnou šňůru / a spustit další detonaci slov“.

Vrcholem tohoto oddílu a vlastně i celé knihy je pak báseň V devatenácti. Je tím nejtemnějším, co jsem v poslední době četl. Ale zároveň též tím nejsilnějším. Tady už najednou báseň nestačí na hrůzu osobní a lidskou a nemá už sílu unést a básnicky přetavit hrůzu trčící na nás. Tady jsme svědky jakési neukojené, svou nedostatečnost si uvědomující registrace aspektů a dopadů smrti, případně jejích příčin. Je to čirá hrůza a také čirá krása. Přesně ten typ textu, u kterého trneme krásou a zároveň si kdesi v duchu přejeme, aby nikdy nemusel být napsán, jenže on být musel: „půlnoc, policie, / zpráva hořká jak pelyněk // napřed zvonek, / pak občanka / takhle se oznamuje smrt // kdo byl, není, nebude // dvě uniformy, majáček / v ruce telefonní číslo / na vyšetřovatele // nevěřím a nechci / mozek / jako bych vypral v Savu // mlčím / mlčím / mlčím // oči se lámou / o první slzy / mé ženy…“

A tak dál a tak pořád. Strašlivě důsledná sonda do beznaděje a zoufalství, včetně gradujícího výčtu zastřelených mladých vojáků, je nakonec zakončena důvěrně přesným a najednou známým obrazem. Vykoupaní v hrůze, byli jsme u toho, jsme u toho: „žádný výčet mrtvých / neuhasí svícny kaštanů / ani polední pokušení // červené dveře ubytovny / a na terase pivnice / v Čujkovově ulici / pátá runda panáků // žízeň po životě se topí tak náhle / že si nikdo ani nevšimne / zčeřené hladiny“.

Ivan Motýl a Petr Szyroki: Struska. Poezie v komiksu. Grafická úprava Jan Čumlivski. Vydalo nakladatelství Větrné mlýny, 2019