Dvě Rusalky Veronika Holbová a Kateřina Kněžíková před premiérou: Je to obrovský závazek a zodpovědnost

Máte rády pohádky? Respektive najdete si někdy čas na jejich četbu nebo zhlédnutí? 

Veronika Holbová: Miluju pohádky! Potřebuji je. Potřebuji vidět a utvrdit se, že zlo prohraje a pravda a láska zvítězí. Kéž by tomu tak bylo i v dnešním opravdovém světě.

Kateřina Kněžíková: Pohádky jsou již pět let každodenní nedílnou součástí mého života a já jsem za tuto skutečnost neskonale vděčná. Pohádky doma nejen sledujeme a čteme, ale také vymýšlíme. Obohacují náš život, který se častokrát stává ve své podstatně snazším.

Postavy vodních víl nejsou v hudbě romantismu nijak ojedinělé. Vzpomeňme na Lorztingovu Undinu, vodní vílu Vltavku v Rozkošného opeře Svatojánské proudy nebo stejnojmennou operu Rusalka Alexandra Dargomyžského. Většinu z nich již odvál čas. Dvořákova Rusalka však vůbec nestárne. Čím je to podle vás způsobeno?

Kateřina Kněžíková: Rozhodně je to způsobeno genialitou obou autorů, tedy Dvořáka a Kvapila. Navzájem se doplňují a výsledkem je dílo, které nese hloubku, sílu a poselství už po generace. Častokrát jsem se setkala s tím, že hudba je geniální, ale libreto už ne tolik, nebo naopak. Zde vzniklo něco, na co můžeme a musíme být právem hrdí.

Veronika Holbová: Dvořákova Rusalka je nadčasová. Byla, je a vždy bude! Aktuální je i příběh. Je to nikdy nekončící kolotoč životních proměn, okamžiků a pocitů. Jak řekl na jedné ze zkoušek pan režisér Lipus: „Kdyby opera Rusalka skončila po prvním jednání, byl by to happy end. Krásná pohádka. Ale ona nekončí …“ Vnímám to stejně. Můžeme vykreslit Rusalku jako pohádku a ona to pro mnohé pohádka je se svými vílami, žínkami, vodníkem, ježibabou apod. Ale pravdivost příběhu je v každém z nás. Určitě si každý prošel štěstím, touhou potkat pravou lásku, zklamáním, zradou, odpuštěním, zmítáním se nad propastí rozhodnutí… Je v ní zahrnuta i bezpodmínečná otcova láska ke své dceři. Radosti i strasti tak aktuální pro jakoukoliv dobu… a vše slyšíte ve Dvořákově nádherné hudbě. Vše, co jsem výše popsala, dokázal vykreslit. Nemusíte slyšet slova. Jen se ponoříte do jeho hudby a ono se vám to začne vyjevovat před očima. Vodník, Rusalka, Lovec… strach, štěstí, láska, smutek… Každá postava i pocit mají svůj hudební motiv, procházejí a prolínají se celou operou. Zavřete oči a nechte Dvořáka malovat. Jako když mráz maluje na okna…

S Rusalkou Antonína Dvořáka jste se již obě setkaly v rolích jedné ze tří lesních žínek. Jaká to byla zkušenost?

Kateřina Kněžíková: Byla to jedna z prvních zkušeností s dílem Antonína Dvořáka v kontextu celé role. Inscenaci Národního divadla v Praze dirigoval Jakub Hrůša a režíroval Jiří Heřman a pro mě to bylo zcela zásadní. Obdivovala jsem všechny mé kolegyně, které dokázaly vtisknout roli Rusalky tu niternou vřelost a odhodlání a v duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych snad někdy také mohla pomýšlet na tuto přenádhernou roli. Toto bylo před deseti lety a zdaleka jsem netušila, jakou rychlostí se můj hlas promění.

Veronika Holbová: Byla to skvělá zkušenost k nezaplacení, a to hned třikrát. Za prvé jsem se poprvé seznámila s Rusalkou jako interpret, za druhé jsem ji zpívala v operním studiu v Lyonu v operním domě Opéra de Lyon a za třetí jsem se musela ztotožnit s tím, že Rusalka nemusí mít ryze pohádkovou podobu. A vzpomínám si na pocit, který jsem měla při lyonské premiéře. Byla jsem hrdá a pyšná. Na naši operu, na pana Dvořáka, na Čechy…

Od lesní žínky k víle Rusalce jste musely urazit dlouhý kus cesty. Jaký je to pocit, být blízko okamžiku, kdy se poprvé objevíte v jedné z klíčových rolí českého i světového operního repertoáru? 

Kateřina Kněžíková: Je to obrovský závazek vůči těm, kteří tuto roli interpretovali přede mnou. Slyším výkony paní Šubrtové, paní Beňačkové či paní Evy Dřízgové-Jirušové. A myslím, že nejen já. To vše ve mně vyvolává respekt, ale na druhou stranu se tím nechci a nemohu svazovat a pevně doufám, že se mi podaří vtisknou Rusalce i svůj interpretační pohled.

Veronika Holbová: Zatím se bojím (smích). Je to velká zodpovědnost. Ale mám i to šimrání, takové ty motýlky a těším se na každý moment na jevišti s Rusalkou.

Jaká je role Rusalky z hlediska pěveckého a představitelského? Co je pro vás osobně větší výzvou?

Kateřina Kněžíková: Rusalka je výzvou po všech stránkách. Jak se říká, árie ve druhém jednání (Ó marno, ó marno to je) je moment, kdy se takzvaně láme chleba. Tam si musíte dávat obzvlášť pozor, aby člověk nezačal forzírovat a stále si uchoval lehkost v hlase, která je tolik potřebná do třetího jednání. Také se člověk nesmí nechat strhnout emocemi. Dvořák pro pěvce nepsal příliš snadno, ne v duchu intonačním či rytmickém, ale v duchu toho, že primárně pracoval s náladou, s barvou jednotlivých nástrojů, a úplně nepřemýšlel nad tím, zda to je v daný moment komfortní pro zpěváka. Ve výsledku to pak působí ohromně, ale cesta k nalezení ideálního zvuku, srozumitelnosti textu a komfortnosti není snadná. Je výhoda, když si člověk je této skutečnosti vědom. Osobně mám ráda, když se postava skrz děj vyvíjí a na příkladu Rusalky sledujeme, že se tak děje zcela zásadně.

Veronika Holbová: Všechno, co se s touto rolí pojí je výzva! Je těžce vystavěna po stránce pěvecké, protože se v ní stále střídá part lyrického sopránu s dramatickým. Nemá pro mě úplně pomalý pěvecký nájezd. Možná začátek prvního jednání, ale potom je to stálé střídání těchto poloh a vy si musíte dávat pozor, ať vaše emoce, kterých je mnoho a které zaplní celé vaše srdce, nepřebijí kvalitu zpěvu. Je to asi otázka rozvržení sil, ale úžasně se zpívá. A co je skvělé, je Kvapilovo libreto. Je to čeština, o které pěvec řekne, že „jde dobře do pusy“. A po stránce herecké je to psychologický proces, kterým Rusalka projde. V prvním jednání ji vnímám jako nevinnou holčičku, která chce upřímně poznat opravdovou lásku a lidský svět. V druhé části zažije šok z toho, jak to v tom světě může vypadat, setká se nepřijetím i odmítnutím. A možná právě proto, čím si prošla, ji v posledním jednání vidím jako zralou ženu. I když se z ní stane bludička, která láká poutníky do bažin. Rusalka nedokáže být zlá, miluje do úplného konce. Já osobně bych ji nazvala čistým světlem.

Určitě máte svou oblíbenou inscenaci této opery. Které umělkyně jsou vám v roli Rusalky trvalou a živou inspirací?

Veronika Holbová: Mnoho inscenací i Rusalek mi utkvělo v paměti, i těch zahraničních, ale mě to stejně táhne k českým interpretkám a nejvíce s nimi souzním. Pro mě jsou to paní Milada Šubrtová a Eva Dřízgová. Paní Šubrtovou jsem neměla možnost na jevišti vidět, ale její nahrávky mi mluví z duše. A paní Dřízgová je pro mě vzorem Rusalky. Její nádherný křišťálový soprán, interpretační, herecké a především vřelé uchopení této role, uchvátilo mnoho diváckých srdcí.

Kateřina Kněžíková: Inspirací je mi výše zmiňovaná Gabriela Beňačková. Ale je „jen“ tou inspirací. Rozdíl je zásadní v tom, že má cesta k Rusalce vedla přes mnohé role až koloraturního charakteru a musela jsem tzv. hlasově dozrát, k čemuž rozhodně přispěla má dvě těhotenství. Myslím, že kdybych ten proces uspěchala, mohla bych si ublížit a připravit se o přirozené probarvení a ukotvení hlasu v těle.

Jaká jsou vaše očekávání a přání před ostravskou premiérou?

Kateřina Kněžíková: Mé přání není vůbec skromné, i když tak možná vyzní. Radost a vnitřní naplnění, které zažívám s Rusalkou, bych chtěla v co největší a nejhlubší míře předat divákům natolik, aby domů odcházeli maximálně obohaceni a zasaženi jak krásou textu, tak hloubkou hudby.

Veronika Holbová: Nerada mívám předem nějaká očekávání. V tom jsem trochu pověrčivá. Užívám si toho, co je teď. Snažím se nyní naplnit Rusalčin příběh. Pracovat na všech jeho fázích. A mé přání? Přeji nám všem, ať s láskou a pokorou dotáhneme Rusalku k premiéře. A divákům přeji krásný umělecký zážitek.