Pomozme Africe, volá z Domu umění Rudolf Sikora. A Otto Gutfreund ukazuje Ostravě, co je to socha 

Kustodi v Domě umění posílají návštěvníky výstavy Otty Gutfreunda nejprve do pravé části expozice, v níž jsou představeny jeho kubistické skulptury, včetně slavné sochy Úzkost. Navrhuji napřed pokradmo mrknout i do levé části výstavy (obě rozděluje plenta), kde se podíváme Gutfreundovi přímo do tváře. Sochařův Autoportrét z pálené hlíny, který vytvořil v roce 1919, působí na první pohled optimisticky. Jako bychom potkali prvorepublikového lázeňského šviháka, s pečlivě uvázanou kravatou a elegantním kloboučkem. Pak ale divákovi leccos dojde.

Busta Otty Gutfreunda. (Foto: Ivan Mottýl

Co ta udiveně pootevřená ústa? A co ty předimenzované uši? A ten obrovský nos či ten nepoměr mezi velkou hlavou a směšně malým tělem? Uplácalo snad polychromovanou bustu nějaké dítě? Proč se Gutfreund zrovna takto stylizoval, může mít různé výklady. Záměr dětského vidění a určité naivnosti je v každém případě spojen s profesionální sochařskou machou. Nemohu si pomoci, něčím je tahle postava blízká figurám ostravské malířky Hany Puchové. A osobně u díla pociťuji, že vypráví o úzkosti, byť s jakýmsi naordinovaným poválečným optimismem.

Busta Otty Gutfreunda. (Foto: Ivan Mottýl

Válečná zkušenost je vždycky strašná. A předem nepředstavitelná. Talentovaný mladý český sochař Otto Gutfreund měl pětadvacet let, když ho v Paříži zastihlo v roce 1914 vyhlášení světové války. A coby občan Rakousko-Uherska se rázem ocitl na horké půdě, neváhal však ani chvílí a odhodlaně se přihlásil k obraně Francie.  Jakožto nepřítel ale mohl sloužit jen v cizinecké legii, a záhy také s českou rotou „Nazdar“ zažil v zákopech u Arrasu krvavá jatka. Třeba 9. května 1915 padlo z této nevelké jednotky hned dvaačtyřicet mužů a další stovku proměnily německé granáty v doživotní invalidy.

U Arrasu byl Gutfreund také svědkem smrti nejlepšího kamaráda ze zákopů Václava Dostala, s nímž se přátelil již z předválečných časech. V roce 1916 byl „naštěstí“ stažen z fronty a internován ve francouzském zázemí, když po zdecimování a rozpuštění roty Nazdar odmítl bojovat v jiné jednotce. Kdo ví, zda by přežil i další dva roky v plné polní, internační tábor byl štěstím v neštěstí. A v omezené míře dokonce mohl Gutfreund v lágru i umělecky tvořit.

Socha Vzhlížející. (Foto: Ivan Mottýl)

Strašlivé zkušenosti z bojiště se samozřejmě odrazily i v díle. Expresivnost, s jakou přistupoval k soše ve svém předválečném kubistickém období, se po válečné anabázi přetavila v civilismus čapkovského ražení. „Gutfreunda v podstatě můžeme považovat za vynálezce kubistické sochy. Tuhle formu ale s válečnou zkušeností úplně opustil a dostal se k úplně jiné výrazové poloze,“ vypráví kurátor výstavy Jaroslav Michna, když mě provádí výstavou. „Proto se také výstava jmenuje Bod zlomu. A proto jsem tato jeho dvě tvůrčí období oddělil průhlednou mušelínovou stěnou,“ dodává Michna. Mlhavým průhledem skrz mušelín lze jen tušit, jak se změnila Gutfreundova tvorba po první světové válce, plně si to návštěvník uvědomí až právě v druhé části skvěle nainstalované expozice.

Socha Sedící žena. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava představuje nejen jednu z prvních evropských kubistických soch, tedy Gutfreundovu skulpturu Úzkost, ale i jednu válečnou práci na pomezí geometrické abstrakce. „Tou je dřevěná socha Sedící žena z roku 1916. Jedná se o krajní polohu, v níž Gutfreund opravdu dospěl až ke geometrické abstrakci. Socha vznikla v internačním táboře, a tak je výjimečná nejen z pohledu formální analýzy, ale i díky doslova polním podmínkám, za kterých byla stvořena,“ vysvětluje kurátor Jaroslav Michna.

Z výstavy Otty Gutfreunda. (Foto: Ivan Mottýl)

„Gutfreund je pořád obrovskou inspirací i pro současné sochaře. Byl to pracant, který svým dílem žil takříkajíc od a do zet,“ míní Michna. Výstava plastik Otty Gutfreunda je ale nejen pohlazením od klasika českého moderního sochařství. Ve městě, které je zaplavováno skulpturami všelijakých kvalit, je to expozice s didaktickými prvky. Takto prostě vypadají dobré sochy. Škoda jen, že Gutfreund zesnul předčasně v pouhých sedmatřiceti letech. Na druhé straně, jakožto českého Žida by ho po roce 1939 čekaly zlé časy, nejspíše i Osvětim či jiný lágr.

Maljavinovo Ohrožení Európy. (Foto: Ivan Mottýl)

O dalších třech výstavách, které budou od středy 16. října otevřeny veřejnosti, podávám jen telegrafické informace. S příslibem, že se k nim kulturní deník Ostravan.cz možná ještě vrátí. Vypíchnul bych takzvanou Výstavu jednoho díla ze sbírek GVUO, která aktuálně prezentuje malbu Filipa Andrejeviče Maljavina s názvem Ohrožení Európy. Dílo ruského emigranta utíkajícího před ruskou bolševickou revolucí bylo namalované v roce 1926 v pařížské emigraci. Nahou ženu na plátně, která symbolizuje starou dobrou Evropu, ohrožují rudě zbarvená prasata. „Rozšafná Evropa je na obraze ohrožována rudými sviněmi, tedy ruským bolševismem,“ říká o díle ředitel Domu umění Jiří Jůza.

Paradoxní je, že Maljavinovo plátno bylo v Domě umění vystaveno již loni v rámci expozice Píseň duše (Ruské umění ze sbírek GVUO). A to zrovna v době, kdy se stal premiérem české vlády Andrej Babiš, který zemi vládne s oficiální podporou komunistů (dohodu o toleranci podepsal Babiš s KSČM 10. července 2018). Dnes už však nejde jen o strach z bolševiků, větším nebezpečím pro demokratickou Evropu je spojenectví postkomunistů, oligarchů a populistů všeho druhu, kterým voliči sedají na lep, jak konečně ukázaly víkendové volby v Polsku.

Komiks Rudolfa Sikory. (Foto: Ivan Mottýl)

A zatímco evropská demokracie ochabuje, do ekologické katastrofy se řítí celá planeta, na což velmi nahlas upozorňuje dílo slovenského umělce Rudolfa Sikory (*1946) ve dvou horních sálech Domu umění. Výstava se věnuje problematice ekologie v autorově tvorbě od sedmdesátých let minulého století až do současnosti. A jsou to chmurné vize. Bohužel, daň za současný blahobyt euroatlantické civilizace bude zřejmě krutá. „Lidstvo čekají těžké roky. Naše civilizace buď přežije, anebo zanikne,“ čtu si na jednom z políček Sikorova Eko(ko)mixu.

Komiks Rudolfa Sikory. (Foto: Ivan Mottýl)

Aha, až teď mi docvaklo, proč je mezipatro Domu umění věnováno aktuální tematické výstavě s názvem Kříž. Je to i symbolický „kříž nad touhle planetou“. Kříž je ale naštěstí nejen symbolem smrti, nýbrž i naděje. Zmrtvýchvstání. Snad planeta nevstane z mrtvých až po nějaké globální katastrofě, která vyhubí většinu lidstva.

Z výstavy Kříž. (Foto: Ivan Mottýl)

A jak tedy začít se záchranou planety? Při cigaretce s ředitelem galerie Jiřím Jůzou se shodneme, že začít lze třeba v Ostravě. Co kdyby už konečně lokální politici něco udělali pro to, aby byla uzavřena koksovna Svoboda v Přívoze, která fouká jedy včetně rakovinotvorného benzo(a)pyrenu přímo do centra města? „Kolikrát je to fakt strašné,“ zadívá se Jůza směrem k Přívozu. Tož hodně štěstí, nám všem!

*

Rudolf Sikora: KONEC SVĚTA? EKOLOGICKÝ KOMIKS. Kurátor: Katarína Bajcurová. Grafický design: Katarína Jamrišková
*
Otto Gutfreund: BOD ZLOMU. Kurátor: Jaroslav Michna. Grafický design: Robert V. Novák & Zuzana Burgrová.
*
VÝSTAVA JEDNOHO DÍLA ZE SBÍREK GVUO. Filip Andrejevič Maljavin: Ohrožení Európy. Kurátor: Jiří Jůza.
*
KŘÍŽ. Kurátor: Jana Maříková-Kubková. Grafický design: Robert V. Novák & Zuzana Burgrová.

*

Výstavy budou otevřeny do 12. ledna 2020.