Nádražní blues ostravské Bílé holubice rozhodně nehraje jen na melancholickou notu

Atmosféra nádraží přivítala diváky už při vstupu do sálu – program i lístek jim ochotně prodali uniformovaní „průvodčí“, kteří jim také asistovali při usazení v hledišti. Každodenní cvrkot nástupišť se rozběhl s první scénou, kdy se na jevišti objevily nejrůznější typy cestujících – uspěchaní, zamyšlení, nevyspalí i stresovaní. A mezi nimi i takoví, kteří mohli nádražnímu shonu jen přihlížet, protože ve svobodném pohybu jim bránila jedna podstatná věc – invalidní vozík. Na cestě za svými mravenčími úkoly jim kolemjdoucí dávali nemilosrdně najevo, že je třeba nepřekážet, nezdržovat, jednoduše nezastavovat, protože přece mají zpoždění.

Z představení Nádražní blues. (Foto: Petr Grimm)\

Jenomže jak se ukázalo v následujících scénách, život a myšlenky „nechodících“ tanečníků jsou stejně barevné a vzrušující jako těch „chodících“, i když se navenek neprojevují zběsilým tempem, neustálým pohybem nebo výraznými gesty. A o to barevnější je vztah k jejich zdravým protějškům. Dobře míněná starostlivost a denní péče se v očích handicapovaných může změnit v každodenní rutinu a nutné zlo, ze kterého je třeba uniknout do světa plného fantazie. Důsledné sestřičky, rodiče nebo třeba kamarádi jsou v Nádražním blues vyobrazení jako přísné postavy opakující mechanická gesta, objevují se v průběhu večera zas a znova v různých obměnách, i když jejich snaha je dobře míněná a věnovaná s láskou.

Z představení Nádražní blues. (Foto: Petr Grimm)\

V programu uvedený motiv dívky, která touží změnit svůj život a vydat se za dobrodružstvím, se dle mého názoru přenesl na všechny čtyři tanečníky na kolečkách. Jejich touha snít, tančit, vyjádřit se a smát se se na jevišti zhmotnila do představ ideální zábavy – tanečního večírku, závodů superrychlých formulí, tance v dešti a dalších. Scény se střídaly jedna za druhou, od těch hravých až po melancholické. Obzvlášť silně působil obraz, ve kterém všichni účinkující dostali papír a tužku a mohli kreslit, co je napadne. Jejich kresby se pak promítly do projekce, doprovázené namluvenými výpověďmi každého z nich.

Z představení Nádražní blues. (Foto: Petr Grimm)\

Různorodých výjevům se přizpůsobila i hudba. Mohli jsme slyšet dobře známé hity, rytmické skladby ideální pro taneční pasáže, nebo třeba jen hluk nádražní budovy. Hudební podklad tedy rozhodně nezůstal jen u blues, jak by mohl naznačovat název představení, ale přeskakoval od žánru k žánru. Bohužel některé přechody mezi skladbami, potažmo scénami, neproběhly tak hladce, jak zřejmě tvůrci zamýšleli, a určitě by jim slušela lepší propojenost. Zejména proto, že některé dobré nápady si divák ani nestihl vychutnat, protože je rychle vystřídala nová hudba a nová situace.

Z představení Nádražní blues. (Foto: Petr Grimm)\

Velmi mile překvapilo využití scény a rekvizit. Pomocí velmi jednoduchých a důmyslných předmětů docílili autoři představení zajímavých efektů, ať už to byly zmíněné projekce, manipulace s vozíky a jejich využití v pohybu nebo běžné rekvizity jako deštníky, motorkářské helmy či kufry. V tomto ohledu sehrály důležitou roli také kostýmy, které připravila Veronika Hajdyla. Základ kostýmu laděný u všech interpretů do šeda oživily velmi pěkné splývavé sukně (v šedé nebo červené barvě), béžové svrchníky nebo bílé zástěrky pro „ošetřovatele“, které si tanečníci mohli navlékat a sundávat opakovaně v průběhu představení. Pravidlo, že v jednoduchosti je krása, tedy platilo stoprocentně.

Z představení Nádražní blues. (Foto: Petr Grimm)\

Co se týče taneční a pohybové stránky, je samozřejmě vždy oříškem pro choreografa, jak si poradí se skupinou tanečníků s různými možnostmi pohybu. Pro „chodící“ část obsazení vymysleli Tomáš Rychetský a Denisa Musilová choreografii založenou především na technice moderního, současného a improvizovaného tance, která odpovídala jejich individuálním schopnostem, rozhodně je ale nešetřili. Bylo potřeba se soustředit na soulad, přesnost a také výraz, který byl u každého tanečníka jedinečný. „Nechodící“ skupina vynaložila nemálo úsilí při spolupráci s tanečními kolegy, pouštěla se do tance odvážně, s chutí a jak jen jim to okolnosti dovolily. Tedy velký kus práce odvedený na obou stranách.

I když se Nádražní blues snažilo o zasazení příběhu právě do atmosféry nádražních čekáren, železnic, do očekávání dálek a dobrodružství, myslím si, že si s tímto tématem mohlo pohrát ještě o něco víc. Přece jenom tento námět nabízí spoustu variant a inspirace, od kterých jsme se ale vzdálili k jiným nápadům. Minimálně začátek a závěr zůstal nádražní poetice věrný a mezi tím se odehrál skutečný divadelně-pohybový koktejl, který vyvolával smích i vháněl slzy do očí. Takže ačkoli by podle mého názoru Nádražnímu blues slušela přímější a jasnější dějová linka, kreativnost a energie, s jakou celý soubor a realizační tým k nové premiéře přistoupili, si rozhodně zaslouží náš obdiv.

Nejbližší termíny představení Nádražní blues jsou 16. října, 8. a 11. listopadu 2019. Více informací na stránkách bila-holubice.cz.