Smrt na šachtě. Kniha Hornické vdovy je nápad století, tyhle příběhy zatím nikoho nezajímaly

Skoro se nechce věřit, že se nápad na podobnou knihu zrodil až v době, kdy hornictví v Ostravsko-karvinském revíru píše svoji poslední kapitolu. I autor tohoto textu najednou kroutí hlavou, že stejný projekt, s jakým nyní přišla vyškovská rodačka Kamila Hladká (*1981), už nebyl dávno zrealizován. Nabízí se vysvětlení, že havířina byla vždycky světem chlapů. A když se na dole stalo neštěstí, novináři se na jeho důsledky ptali zase jen chlapů. Důlních záchranářů či parťáků, kteří přežili. Na vdovy se zapomnělo.

Hornickým vdovám tak celou věčnost naslouchali jen jejich příbuzní a známí. A případně další hornické vdovy ze Spolku svatá Barbora, který pomáhá pozůstalým po obětech důlních neštěstí. Před dvěma lety ale absolventka české literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci Kamila Hladká začala se sběrem autentických výpovědí žen, kterým uhelné podzemí vzalo muže. Tedy i živitele rodiny a otce společných dětí.

„Při rozhovorech se ženami, které mi svěřily své příběhy, jsem se nedržela žádných předem stanovených kritérií,“ vysvětluje autorka knihy (tedy „nápadu století“, alespoň pokud jde o dějiny revíru) a zároveň nakladatelka. Publikaci vydala ve svém nakladatelství Dcera sestry, které sídlí v Želešicích na Brněnsku. „Čtenář může sledovat příběhy navzájem i zcela rozdílné, propojené jen společnou zkušeností: tragickou smrtí partnera na šachtě. Záměrně jsem zařadila i příběh ženy, která byla v době úmrtí muže již krátce rozvedená,“ dodává Hladká.

Osm příběhů hornických vdov, a zároveň i havířských mamin, autorka zpracovala se zkušeností profesionální dokumentaristky. Výpovědi prošly jen nejnutnější stylistickou úpravou, aby neztrácely na autentičnosti. A i když některé příběhy začínají banální či naivní zpovědí, nevadí to. Čtenář totiž ví, že dříve nebo později dojde i na onen osudový den, kdy se manžel nevrátí ze šichty.

Letos čtyřiačtyřicetiletá Marcela přišla o svého Marka v roce 2015 při výbuchu metanu na Dole ČSM na Karvinsku. Znali se sice už dříve, společný život jim ale začal v roce 1998. „Vdávat jsem se nemusela. Že jsem těhotná, jsem zjistila až v listopadu a první syn Ondra přišel na svět v srpnu 2000. Na miminko jsme se těšili hrozně,“ vypráví v knize paní Marcela. A za dalších patnáct let se to stalo, jednoho dne Marek nepřišel z noční směny. „Říkala jsem, že asi musí dělat přesčas. Nikdy neměl přesčas. Nikdy se nestalo, že by nepřišel domů, jak měl. Zkoušeli jsme mu volat, nic. Byla jsem nervózní a pořád jsem vyhlížela, jestli už nejede.“

V ten den metan zabil tři havíře. „Viděla jsem přijíždět auto, vyšla jsem v noční košili. Myslela jsem si, že se něco stalo, že je v nemocnici. Když mi to řekli, chytla jsem se dveří a začala jsem řvát: – To není možné, to není pravda.“ Zůstala sama se dvěma polosirotky. Co k tomu dodat? Nic, můžeme jen ukápnout slzu.

Publikaci Hornické vdovy doplňuje zasvěceným úvodem historik revíru Martin Jemelka. Člověk na pravém místě, jen si přečtěte, jak svůj text začíná: „Mé mámě bylo deset let, a její mladší sestře dokonce jen pět let, když se v uzavřeném ostravském kamenouhelném dole Jindřich v Ostravě, který sloužil jako výdušná jáma sousedního velkodolu Vítězný únor (František, Generál Svoboda), utrhl špatně bedněný strop vytěžené uhelné sloje. Pod masivem zbylého uhlí a kamení čekala smrt na mého třicetiletého dědečka Adolfa.“

Takže místo tečky přidávám za referát jen kousek básně z dějin ostravské literatury:

FRÁŇA RICHTER: HŘBITOVY POD ZEMÍ

Na černém Ostravsku třicet šest dolů
v ostravském podzemí hřbitovy bolu,
celým když ostravským krajem jdeš,
jediné jámy tam nenajdeš,
krev lidská kde se s prachem
v každém je někdo pochovaný,
v každém se mísil s krví prach
a všude zněly na poplach
zoufalé rány.

(text z roku 1936)

*

Křest knihy Hornické vdovy proběhne 22. října 2019 v 17 hodin v Domě knihy na Smetanově náměstí v Ostravě.