Matiční dům v Opavě hostil přehlídku uměleckých experimentů Pohyb – zvuk – prostor

Program odstartoval nedlouho po šestnácté hodině norský hudebník Gaute Granli v místnosti evokující letecký hangár. Denní světlo dopadalo velkými okny plnou vahou na linoleum a prázdné stěny, což ještě podtrhovalo podivnou (v nejlepším slova smyslu) atmosféru písní na pomezí Captaina Beefhearta, eskymáckého šamanismu a modulárního dýchánku. Granli střídal kytaru, analogový sampler a práci s krabičkami a hlasem, a to velmi nepravidelně. Vyzvedl bych také jeho způsob zpěvu, který nenápadně, ale vynalézavě využíval různých vzdáleností a směrů od mikrofonu, což spolu s využitím stereo efektů vytvářelo velmi diferencovanou a pestrou zvukovou krajinu.

Po něm si ve stejné místnosti zjednal pozornost návštěvníků velmi razantním způsobem Adam Gołebiewski, a stejně razantně též zahrál. Jeho akustické vystoupení sestávalo z několika částí, které na sebe plynule navazovaly a během kterých předvedl pestrou škálu rozšířených technik hry na klasickou bicí sestavu. Vše začalo úvodní několikaminutovou pasáží, kdy cirkulovaným dýcháním profukoval tenkou hadičku, pomocí které rozvibrovával snare bubínek a dosahoval tím efektu evokujícího zpětnou vazbu kytarového zesilovače. Není samozřejmé, aby bubeník tak suverénně zvládl techniku cirkulačního dýchání, Gołebiewski jí navíc využil k vytváření sonické plochy s absencí rytmu. Poté předvedl hru žebrovím počítačových chladičů na plechové činely, pozoruhodné také bylo hraní na struny citery hranou roztočeného rotujícího činelu. Ve chvíli, kdy tuto hranu přiložil k vlastnímu tělu citery, zvuky evokovaly praskání vinylové desky. Vše gradovalo v energické finále, kdy došlo i na klasickou hru bubenickými paličkami. I bez nazvučení šlo o jeden nejhlasitějších okamžiků festivalu, vzduch proudil sálem v přívalových vlnách.

Následovala performance Jany Orlové, z níž za nejpozoruhodnější moment považuju volbu místa – odehrávala se totiž na tzv. vnitřní střeše Matičního domu, prostoru tři krát čtyři metry, navíc se dvěma prosklenými hrby světlíků. Pár návštěvníků za performerkou sestoupilo po kovovém žebříků, část akci sledovala z malého balkonku.

Američan Mark Morgan byl poté prvním vystupujícím v další části Matičního domu – tentokrát to byla místnost patřící spolku Za Opavu. Jeho set začal vrstvením loopovaných útržků skandovaných slov a slabik, zpočátku vyvolávajících dojem neuspořádanosti a fragmentárnosti. Zvuk jeho kytary byl zkreslován a vrstven, až vlastně nepřipomínal kytaru, ale nějaké analogově hnané soustrojí. Jeho hlasový a pohybový projev měl až punkovou estetiku a připomínal tak Morganovu minulost jako člena chicagské noise-postpunkové úderky Sightings. Opět šlo o hodně podivný, pokroucený, psychedelický set, ovšem zkušené převážně opavské publikum si získal.

Mark Charles Morgan. (Foto: Nela Bártová)

Opět čistě akusticky vystoupilo následující francouzsko-švýcarské trio Bludust. Kytarista Guillaume Gargaud, jehož jsme měli možnost už několikrát na akcích Bludného kamene vidět, tentokrát v Čechách premiérově představil sestavu s kornetistou Guyem Bettinim a s hlasovou umělkyní Natalií Peters. Díky kornetistově rozevlátému naturelu bylo jejich vystoupení značně teatrální a díky zpěvačce plné operně stylizovaného zajíkání, zalykání, přidušeného přizvukování a podobných nesmírně rozmanitých projevů.

Bludust. (Foto: Nela Bártová)

Performance Lenky Klodové pak opět rozehrála zajímavé prostorové souvislosti, neboť se odehrávala v otevřeném okně v prvním patře Matičního domu pro diváky seřazené pod oknem na Rybím trhu.

Závěrečnými dvěma body programu se festival vrátil do místnosti Bludného kamene, kde začal. Nejdříve Milan Knížák přednesl svůj manifest Aktuální univerzita z roku 1967 za doprovodu Opening Performance Orchestra a skvělé projekce. Knížák už s tímto souborem jednou na festivalu hrál, tentokrát tedy přečetl svůj možná dodnes stále provokativní text, velebící např. konflikt jako počátek řešení apod. Byť anarchistická teze, že vrcholem umění je jeho zánik, zůstala pro Knížáka i po více než padesáti letech stále v rovině teoretické.

Kapela Kukangendai. (Foto: Nela Bártová)

A pak přišlo velkolepé finále, koncert japonských Kukangendai. Přijeli v rámci turné propagujícím jejich druhé album Palm a naživo se jednalo o transcendentní zážitek. Klasické rockové trio bicí – basa – kytara připomínalo rockovou hudbu pouze svým obsazením a částečně zvukem. Jinak se jednalo o vysoce strukturovanou, repetitivní a polyrytmickou produkci, kdy se jednotlivé party nástrojů velice originálně proplétaly ve stále pulsujícím proudu hudby. Kapela se údajně dala dohromady, aby tvořila hudbu, jakou zatím nikdo neslyšel, a myslím, že se jim tato meta daří zdolávat. Ovace publika byly jako na správném rockovém koncertě, přesto i jejich produkce snesla označení experimentální v tom nejpřísnějším slova smyslu.

Bludnému kameni se dramaturgie letošního ročníku festivalu povedla, nabídla rozmanité pohyby, zvuky i prostory.