Chirurgie a poezie? Společná je ta nekompromisní intimnost, říká Radovan Jursa nad třetí sbírkou

Inspiraci k otázkám pro básníka Radovanu Jursu jsme hledali v prvním textu jeho nové sbírky. Není to podmínka, zkuste si ale báseň přečíst ještě před samotným rozhovorem. A kdo se chce s literátem setkat osobně a zaposlouchat se do veršů z jeho sbírky Mezzovoce, kterou vydává nakladatelství Dauphin, má šanci na křtu sbírky. Ten proběhne 2. prosince v ostravské Fiducii.

RADOVAN JURSA: PROLOG

Píši ve spěchu
mám strach že se mi vytrácejí slova
mizí a nejsou k nalezení
jako jehla na operačním sále
všichni ji hledají
prohrabují teplé vnitřnosti
mezi prsty mnou chuchvalce krve
vytřásají roušky a vyhlazují záhyby
vzájemně si prohlížejí podrážky bot
nakonec si kleknou a lezou po čtyřech
běhají jako prasátka hledající ponravu
nepomáhá to
vyběhnou na chodbu vysypávají pytle s odpadem
nestačí to
jdou ven běhají po ulicích
kopou do popelnic a pronásledují popeláře
je to promarněný čas
startují auta a hledají ve svých domovech
náhle se zastaví a vracejí se zpět
znovu prohrabávají pytle s odpadem
přijde noc
a oni ji dál hledají ve svých snech

„Píši ve spěchu / mám strach že se mi vytrácejí slova / mizí a nejsou k nalezení.“ Někteří básníci mají pocit, že jejich řeč s věkem dozrává. A jiní cítí, že stále hůř hledají ta pravá slova. U vás mám ten první pocit, verše z připravované sbírky Mezzovoce považuji za mnohem silnější, než jaké jsem četl v sedm let staré knize Mezi žebry déšť. Proč tedy ten strach?

Mohl bych říct, že žiji ve spěchu, že nápady vznikají za pochodu, v autě cestou do práce, při práci na zahradě, cestou na sál nebo na Lysou. Když je nezachytím, obvykle zmizí a těžko se dohledávají. Ale můj strach je obecnější, je to obava, že než slovo ulovím, ztratí svůj obsah, vyprázdní se. Souhlasím, že nová sbírka je kvalitou básní vyváženější než předchozí. Básně v Mezzovoce pocházejí z posledních pěti let a za takovou dobu se dá vybrat pár dobrých textů, takže pozitivní roli kromě času sehrál i redaktor.

„Jako jehla na operačním sále / všichni ji hledají / prohrabují teplé vnitřnosti / mezi prsty mnou chuchvalce krve.“ To už se do básně promítlo vaše povolání kardiochirurga ve Fakultní nemocnici Ostrava. Najít slova pro dobrou báseň, která by nesplynula s průměrem, to chce občas i nějakou vnitřní oběť, prostě „krev na prstech“. Čím jsou vaše básně vykoupeny?

Jsou vykoupeny časem, který jim věnuji.

„Vytřásají roušky a vyhlazují záhyby / vzájemně si prohlížejí podrážky bot / nakonec si kleknou a lezou po čtyřech.“ Chápu ty verše jako mrazivě ironický povzdech nad povoláním chirurga. Úspěšné operaci je třeba obětovat veškerý um a síly, tam jde o život, na sále asi nelze nic zfušovat. A přesně tohle cítím i z vašich básní, poctivost až do konce. Co má podobného proces literární tvorby s chirurgií?

Ano, ironii nelze popřít, ale to totální nasazení všech, kteří se strašně snaží, aby pacient přežil, by tu ironii mělo převálcovat. Co má společného chirurgie a poezie? To že si před psaním i operací musíte důkladně umýt ruce, na sál vstupujete s prázdnýma rukama. Společná je ta nekompromisní intimnost. Ale jinak najdeme mnoho rozdílů. Chirurg musí být v pohodě, básník právě naopak, chirurgie je naprosto týmová práce, básník je sám. Ale báseň se taky nemusí podařit, klidně ji můžu odložit a nechat zajít.

„Běhají jako prasátka hledající ponravu / nepomáhá to / vyběhnou na chodbu / vysypávají pytle s odpadem / nestačí to.“ Ironie se mění v absurditu, až v surrealistickou poezii. Dost absurdní je často i literární provoz. Původně se říkalo, že vaše nová sbírka vyjde v ostravském Protimluvu, nakonec ji vydává prestižní a nadregionální nakladatelství Dauphin, co bylo příčinou změny nakladatele?

Na to se mi odpovídá těžko. Bohužel, ne každá volba je mezi dobrým a zlým. Odejít od Protimluvu pro mne znamenalo volit mezi špatným a ještě horším. V únoru jsem podepsal smlouvu, která obsahovala i název knihy, nebyl jsem s názvem spokojený, ale nebral jsem to vážně. V květnu jsem dospěl k názvu, o kterém jsem si řekl, jo to je ono. Bohužel změna nebyla možná. Pokud jsem celou sbírku vnímal jako trpělivé hledání toho nejvhodnějšího slova, mohl jsem na takový přístup rezignovat v názvu? Na konci srpna jsem oslovil Dauphin a vydavatel Dan Podhradský rukopis laskavě a bez okolků přijal. Ale ztráta Protimluvu mě mrzí. Přišel jsem o honorář z grantu. O účast na letošním Protimluvfestu. Měl jsem si knihu ilustrovat, ale to už v novém nakladatelství nebylo z časových důvodů možné. Navíc taková pružná změna nakladatele si žádá i finanční spoluúčast. Jinými slovy, je těžké si představit, jakou má to podivné slovo Mezzovoce vlastně cenu.

„Jdou ven běhají po ulicích.“ Aby se sbírka dostala co nejdříve ven pod názvem Mezzovoce, jste teda i trochu pykal. Proč je ten název důležitý, a co vlastně znamená? Každého asi napřed napadne rozložit si ho na „mez z ovoce“, ale to je možná špatná interpretace…

Pykat je silné slovo. Jediné, co mě mrzí, je disharmonie, kterou jsem tím způsobil.  Mezzovoce vzniklo spojením dvou slov, mezzo voce, což v hudební terminologii znamená polohlasem. Proč je to dohromady, ponechám entre quatre. Schopenhauer někde napsal, že správný název je pro literární dílo stejně důležitý jako správná adresa pro dopis. Bez správné adresy se může dopis úplně ztratit. Mezzovoce pro mě znamená správnou adresu. A taky svobodnou volbu slova.

„Jdou ven běhají po ulicích / kopou do popelnic a pronásledují popeláře.“ A sakra, v hudební terminologii jsem nevzdělán. A u popelnic už lékaři doslova blázní, toť skoro dadaismus. Někdy je každý z nás trochu dada, když se prostě šílené emoce nějak namíchají s humorem, a nakonec nás právě tenhle bláznivý koktejl občas dostane z té nejhorší krize. Existuje nějaký podobný ventil i na operačním sále?

Ty bláznící lékaře bych rozporoval, protože báseň už dávno opustila operační sál. Ale ventily existují, operační sál a lidi v něm jsou svět jako kterýkoliv jiný, jen trochu umocněný. Na práci potřebujeme klid a pohodu, i když netvrdím, že ji dokážu vždycky udržet.

„Je to promarněný čas.“ Otázka jako intermezzo. Není psaní poezie jen promarněný čas? Zvláště v době, kdy literární kritika už nemá sílu, aby oddělila zrno od plev? Vychází množství sbírek, které s poezií nemají mnoho společného. Grafomani mají rej na Písmáku či Poetizeru, a protože jsem snad také básník, někdy mě napadá, že v tomhle cirkuse je lepší přestat psát. Jak to vidíte?

V tom by se dalo dlouze patlat, takže stručně. Není to promarněný čas! Báseň je monitor, kde se můžu kouknout, jak na tom jsem. Možnost vidět svět a sebe z podivných úhlů. A taky čelit něčemu co je nemožné.

„Startují auta a hledají ve svých domovech / náhle se zastaví a vracejí se zpět / znovu prohrabávají pytle s odpadem / přijde noc / a oni ji dál hledají ve svých snech.“ Ano, slova na nejlepší báseň někteří autoři hledají celý život. Čekáte také na svoji nejlepší báseň?

Ne. Čekal bych nemožné.

*

Radovan Jursa (*1970). Povoláním lékař. Od ukončení studia pracuje ve Fakultní nemocnici Ostrava. Vydal básnické sbírky Pianissimo (1999) a Mezi žebry déšť (2012). Uveden Divadlem hudby a poezie Agadir pod názvem Pot v ústech (CD, 2012). Zařazen do antologií Briketa (2013) a Korene/Kořeny (2018).