Spectaculo Interesse, den druhý a třetí: Přehlídka vrcholného zvládnutí loutkářského řemesla

V debatách o jednotlivých projektech v kavárně Divadla loutek zaznívají i stesky po loutkách jako takových, neboť byly již k vidění inscenace, kde loutka chyběla úplně. Přesto je třeba říci, že všechna předváděná podívaná (to slovo je zcela namístě) je skutečně podívanou par excellence, I když se stává, že tvůrci jsou technickými schopnostmi často unešení natolik, že se v jejich prezentaci ztratí původní obsah i samotná výpověď.

La Baracca – Testoni Ragazzi.. (Foto: Roman Polášek)

Pondělní soutěžní program zahájilo představení italského souboru La Baracca – Testoni Ragazzi. Dva protagonisté, herec a herečka, předvedli život lidí, kteří vidí stejné věci každý jinak. I když jsou uzavřeni do svého životního mikroprostoru, přesto nakonec zvědavost zvítězí a životy se protnou v novém společně sdíleném prostoru. Velkou roli v tomto představení dostaly kreslené objekty. V debatě se však objevila pochybnost, nakolik je celek srozumitelný divákům, pro které se hraje, tedy publiku od jednoho roku věku výše.

Z představení Yana and the Yeti. (Foto: Roman Polášek)

Pickled Image & Nordland Visual Theatre přijeli z Velké Británie. Přivezli příběh Yana and the Yeti o dívence Yaně, která přijíždí do zasněžené vesničky někde na konci světa odněkud z ciziny a z úplně jiné kultury (vzdálený odkaz na migraci). Nerozumí řeči a místní děti zase nerozumí jí. Nakonec ji zavedou do lesa, ve kterém se ztratí a bloudí, dokud nenarazí na obydlí Yetiho. Všechno nakonec skončí dobře. Inscenace otevírá otázky o vnímání jinakosti, o odpovědnosti za své činy, ale také o významu vlastního domova. Je určena divákům od pěti let výše a lze říci, že pětileté a starší děti ji zcela jistě přečtou a rozumí. Ani jazyková bariéra nehrála v sále Divadla loutek roli.

Z představení Bílý tesák. (Foto: Roman Polášek)

Očekávané Divadlo Drak z Hradce Králové přivezlo Bílého tesáka Jacka Londona. Pro mnohé bylo toto představení překvapením, neboť patřilo k těm, ve kterých se loutka neobjevila. Příběh Bílého tesáka byl vyprávěn skrze filmové záběry obličejů představitelů jednotlivých postav. Tvůrcům šlo především o to ukázat, jak asi vnímal malý a posléze velký vlk cvičený pro psí zápasy svět lidí. Autoři textu Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček vybrali ze světoznámé knížky stěžejní situace. Ty byly zobrazeny naturalistickým způsobem, nechyběly ani detailní záběry zkrvavených obličejů představitelů zápasících psů. Přístup inscenátorů k předloze i k výpovědi inscenaci je svým způsobem diskutabilní: vede cesta k upozornění na nežádoucí násilí přes jeho zobrazování? Jsou cestou k dosažení lepšího světa obrazy negativní, nebo pozitivní skutečnosti? Ale jak silněji vyjádřit utrpení zvířete, než jeho zobrazení skrze lidského představitele a skrze zkrvavený lidský obličej? Použitá projekční technika velice napomohla ve vytváření kýžené atmosféry. Navzdory všem otázkám se jednalo o jednu z nejsilnějších výpovědí mezi zúčastněnými inscenacemi.

Ludovno gledališče. (Foto: Roman Polášek)

Ludovno gledališče Ljublana ze Slovinska otevřelo debatu o válečných hrůzách. V představení Nekje drugje jde hlavně o zdůraznění absurdity válek skrze válečné zážitky dětí. V působivém celku se opět využívaly nemodernější technologie i celá magie loutkového divadla.

Goon: Krvavá pomsta. (Foto: Roman Polášek

Posledním pondělním představením byla inscenace Goon: Krvavá pomsta. Toto představení vzniklo jako magisterský projekt na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Scénář volně inspirovaný komiksem Goon Eriva Powella obsahuje řadu odkazů na další televizní seriály. Velmi důležitou složkou je hudba Ivo Sedláčka. Celek rozhodně není pro nejmenší diváky, některé scény skutečně obsahují obrazy pro publikum starší osmnácti let. Nicméně tomuto spektáklu nelze upřít velkou zábavnost i působivost. A to hlavně díky hravosti inscenátorů i díky jejich interpretačním schopnostem v oblasti vedení loutky i v oblasti mluveného projevu.

*

Úterní ráno patřilo domácímu souboru Divadla loutek s jejich představením Plasťáci útočí. O inscenaci jako takové již přinesl Ostravan.cz recenzi po její premiéře. Festivalové publikum v tomto případě tvořily děti ve věku kolem deseti let a odborná veřejnost. Oceněno bylo ekologické téma, s velkými rozpaky byla však přijata míra ideologické plakátovosti a svým způsobem i nedbalost při vedení loutek či sdělování textu.

Teater Lichtbende. (Foto: Roman Polášek)

Z Holandska přijel Teater Lichtbende. Projekt Me and the Flea zobrazuje příběh pouličního psíka, který našel nový domov. Úsměvný pohled na to, co se stane, když na děti v rodině přeskočí z psího tělíčka blechy, byl zobrazen skrze techniku laterny magiky. I když v tomto případě se tvůrci skutečně hodně vzdálili od loutkářského řemesla, nelze jejich umění neocenit zejména pro skvělou hudební složku inscenace, ale také pro technické nápady a jejich využití.

Une Tribu Collectif. (Foto: Roman Polášek¨)

Belgický soubor Une Tribu Collectif zpracoval severskou báji o lidském předku Nanookovi. Tři dělníci pracující v pískovém lomu vyprávějí bájný příběh. Pracují v pískovém lomu a za pomoci strojů a stavebních materiálů postaví na pískovou pláň kostku ledu, kterou rozbijí a z které se vyloupne jejich předek Nanook. Inscenace je o hledání rovnováhy mezi lidmi, zvířaty a přírodou. Nanook symbolizuje člověka, obrovský medvěd se zuby mrože jménem Kimik je symbolem přírody. Padesátiminutové představení vypráví inuitskou báji téměř beze slov, ale naprosto srozumitelně.

Livsmedlet Theatre. (Foto: Roman Polášek)

Z Finska přijela dvojice loutkoherců Livsmedlet Theatre, která zahrála představení s názvem Invisible Lands (Neviditelná země). Do detailu dotažená produkce pracuje s lidským tělem jako s krajinou. Na svá těla si dvojice (muž a žena) umisťují miniaturní figurky lidí, které posléze snímají kamerou a promítají na projekční plochu v pozadí hracího prostoru. Tématem je migrace, obsahem jsou tragédie lidí, kteří jsou nuceni opustit svoje domovy a které lidé v jiných zemích nepřijímají s radostí, ale s odporem. Použitá projekční technika podtrhuje sdělení, o které jde.  Velmi silný apel vyzývající k lidskosti a solidaritě s potřebnými je výpovědí této inscenace.

Zero en conducto Co. (Foto: Roman Polášek)

Jsou divadelní představení, která mnozí chtějí vidět opakovaně. Jsou dokonce taková, která by se mohla opakovat okamžitě po jejich ukončení a moc diváků by neodešlo. Právě k takovým patří inscenace španělského souboru Zero en conducto Co. s názvem Trashhhhh! Or LA Poubelle Plus Belle. Muž a žena, jejich ruce a plastový sáček na potraviny (chcete-li i na odpadky). To je základ třicetiminutové úžasné podívané na to, co dokáží lidské ruce a prsty, jsou-li vedeny oduševnělými a talentovanými loutkáři s poetickou a úsměvnou duší. Plastový sáček se během okamžiku promění v živou bytost, prožívající nejrůznější pocity. Vše doprovází humorný nadhled. Toto představení rozhodně patří k vrcholům celého festivalu.