Nová posila Komorní scény Aréna Adam Langer: Divadlo by se mělo vyjadřovat k současnosti

Adame, vy jste absolvent pražské DAMU. Kdy jste dokončil studia?

Zatím jsem je ještě úplně nedokončil. Abych byl úplně přesný, ještě nemám titul a pracuji na magisterské práci. Tu bych měl odevzdat příští rok v červnu.

Takže jste absolvent oboru herectví zatím bez titulu?

Ano.

Jaké je téma magisterské práce?

Zatím pracovní název zní Milovat obtíže. Překážky. Snažím se zpracovat téma překážek, na které herec ve své praxi naráží. A jak ho dokážou posunout, donutit, aby opustil svoji komfortní zónu, tedy co je bezpečné, co znám, co jsem já, a obul se do postavy, které tím pádem propůjčuje nějakou věrohodnost.

Mohl byste pojmenovat některé z hlavních překážek, které musí herec překonat, aby podal věrohodný výkon?

Je to velice individuální. Já vycházím ze sebe. Zpracovávám překážky, na které jsem sám narazil nebo na které narážím při mé herecké práci. Je jich hodně. Konkrétně třeba já sám musím strašně pracovat se svým tělem. Musím pracovat se svým specifickým zevnějškem a soustředit se na to, aby moje postava chodila jinak než já, mluvila jinak než já, aby to nebyl Adam na jevišti, ale ta ztvárňovaná postava.

Kdo vás na DAMU učil herectví?

Měl jsem dva profesory: vedla nás paní Jaroslava Šiktancová a asistentem režie byl pan Lukáš Hlavica.

A na co kladli důraz?

Pan Hlavica mne obohatil, co se rétorických schopností týká. Dohodil mi i nějakou práci pro rozhlas. Moc mne bavilo pracovat s ním nad herectvím před mikrofonem. Technika řeči byla jeho doména. Zajímavé bylo poslouchat jeho vyprávění o jeho zkušenostech, o tom, jak motivovat jednání na jevišti, aby bylo uvěřitelné i v rámci stylizované postavy. Paní Šiktancová mne naučila strategicky uvažovat o postavách. O tom, že každá postava má vždycky nějaký cíl, ke kterému směřuje. A zkouší k němu dojít různými cestami, když to nejde jednou cestou, zkusí jinou a tak dále. A funguje v čase, objevuje věci postupně. To všechno pak souvisí s tím, jak lze dát postavě její život.

Měl jste nějakou hereckou průpravu už před nástupem na DAMU? Třeba konzervatoř?

Ne. Šel jsem z gymnázia. Ve volném čase jsem se věnoval přednesu poezie, jezdil jsem po soutěžích a dělal jsem amatérsky divadlo v Olomouci. Věděl jsem, že to určitě budu chtít zkusit na DAMU nebo na JAMU. Docházel jsem do dramaťáku, kde nás učila skvělá Ivana Němečková, která mne připravovala i na přijímačky. Šel jsem do toho víceméně naslepo. Bylo mi devatenáct a šel jsem to zkusit na obě školy, na JAMU jsem pohořel, na DAMU to vyšlo.

Jste z Olomouce, tam je Moravské divadlo Olomouc. Sedíme ale teď spolu v ostravské Komorní scéně Aréna. Jak to, že nejste třeba zrovna v Olomouci?

Popravdě jsem na studia do Prahy nešel s tím, že když to tam nevyjde, tak to zkusím v Olomouci. Možnost že skončím někde úplně jinde mi prostě přišla možná, pravděpodobná. V kterémkoliv divadle v České republice.

A jak se stalo, že jste teď v Ostravě?

Ne že by to od začátku byla moje vysněná možnost, to úplně ne. Ale prostě jsem v absolventském ročníku začal uvažovat, kam bych se rád podíval, vybral jsem si pár divadel, kam jsem napsal, mezi nimi i panu Krejčímu, uměleckému šéfovi Komorní scény Aréna. A on mi odpověděl.

Takže jste prostě nabídl své schopnosti …

Ano, tak to dělá převážná většina budoucích absolventů herectví už ve čtvrťáku. Málokdo to má tak, že si je někdo vyhmátl už během studií.

Nikdo nečeká v koutě, až si ho někdo všimne, chcete říct …

Jistě.

Tohle je dobrá rada pro všechny.

Ano, musí se to zkoušet, musíte pro to něco udělat.

Nastoupil jste tedy do svého prvního stálého angažmá v životě v Komorní scéně Aréna, kde v tuto chvíli zkoušíte s kolegy hru Zlatý osel. Kterou postavu budete hrát?

Luciuse, posléze Zlatého osla.

Můžete tu postavu blíže představit?

Je to mladý nadějný kluk s velkým osobním kouzlem a s velkou chutí do života. Ačkoliv je z dobře situované rodiny, přitahuje ho, dá se říci, rizikové chování. Zajímá ho společenská špína, jinakost, nebezpečí …

Touží po dobrodružství?

To také, ale má sklony až ke kriminálnímu chování.

Takže neváhá zajít jak se říká, za hranu?

Ano, to je docela přesné. On za tu hranu skutečně dojde. Jenže jsme na divadle, kde je všechno možné, stane se zvířetem, a jako zvíře se hodně naučí o lidech. I o sobě, o tom, jak byl. Víc bych asi nechtěl a snad ani neměl prozrazovat. Jak to všechno skončí, uvidí diváci.

Touhle odpovědí nabízíte možnost zeptat se, co vás hlavně formovalo v dětství. Rodiče? Kdo vám vštěpoval to, co ještě lze a co už je za hranou?

Souhlasím s tím, že by tohle měli dělat rodiče. Já osobně jsem si ty mantinely hledal především sám. Jako hodně lidí jsem prostě mantinely hledal tak, že jsem na ně narážel. To je metoda, při které občas padnete na držku, a i to jsem zažil. Ale na druhou stranu to byla velice dobrá zkušenost. Co jsou zkušenosti? To je přece série chyb. Ano, všechno, co člověk zažije v dětství, je velmi zásadní. Do těch šesti let, kdy se nastavují pravidla chování. Tam by měli fungovat rodiče. Zároveň si nemyslím, že když rodina úplně nefunguje, tak z toho dítěte nemůže vyrůst funkční člen společnosti. Nevím, do jaké míry se projeví vrozené předpoklady, ale nemyslím si, že když někdo doma zrovna ty pozitivní vzory neměl, nemůže si najít to, čím má být ostatním lidem prospěšný. O tom totiž život je. Interakce s ostatními. Když žijete jen pro sebe, je to holá existence. Ale to je nic.

Rodiče vás v cestě za hereckou kariérou podporovali? A vůbec, máte v rodině někoho od divadla?

Ne, v tohle jsem černá ovce rodiny (úsměv). Dědeček byl houslista ve filharmonii. Bohužel jsem ho nezažil. Jinak nikdo z rodiny nemá ani vzdáleně umělecké zaměření. Já jsem ani nevím proč, ale skoro od malička jsem věděl, že chci být hercem. Byl jsem třídní šašek, když byly nějaké scénky ve škole, pokaždé jsem v tom byl namočený. Moje matka mne vždycky podporovala, chodila se mnou do kroužků, pomohla mi najít dramaťák, chodila na moje recitace. A když jsem už na gymplu řekl, co chci dělat, řekla jasně, zkus to.

Máte nějaký herecký sen? Postavu, kterou byste si rád zahrál?

Ano. Z literárních postav je to Winston Smith z Orwellova románu 1984.

Teď jste mne zaskočil. Čekal jsem velké romantické postavy, Hamleta a podobně, a vy přijdete s postavou z politického divadla…

Protože je to tak. Nějaké společensko-politické mínění se prostě snažím mít. Dávám tomu ve svém životě poměrně velký prostor. Snažím se být informovaný. Do jisté míry je to součást mé životní filozofie. Divadlo by podle mne mělo být apelativní, mělo by se vyjadřovat k současnému dění i k politice. Je to jedna z úloh divadla. Já prostě nechci být na diváky měkkej. Nemusí to přece vždycky být tak, že jdete večer do divadla jen na něco příjemného, oddechového a lehkého…