OKO do pekla: Jedinečný festival nahlédl do experimentální současnosti a přinesl sugestivní atmosférické vize

Vrcholem festivalu bylo třeba setkání s belgickou experimentátorkou Shazzulou hledají inspiraci v poetice černé mše či v sebevymítání. OKO tak vlastně překročilo svůj stín a sáhlo si i na dno ostravských projekčních možností.

OKO není pro tuctového diváka a kdo je zvyklý na běžný sortiment běžných artově zaměřených kin, jako je třeba Minikino, může s úděsem prchnout, podobný typ snímků jako je třeba černá mše Rhizom se hodí spíše do nějakého půlnočního klubu, do předpeklí  s velkým tanečním sálem. Ani snímky francouzského provokatéra Gaspara Noé se neblíží této temné pekelné produkci a vystavit takovýto experiment v kině, kde se leží na podlaze, jak je tomu v PLATO, je spíš kontraproduktivní. Ovšem kde jinde? Kostel už byl v tuto chvíli uzavřen, Shazzula mohla jenom litovat, že se páteční černé mše v Opavě neúčastnila.

Přesto projekce v PLATO patřila k těm nezapomenutelným, zvláště díky kurátorovi výběru Viktoru Palákovi, jenž tuto hvězdu z festivalu v Karlových Varech pro Ostravu získal, a tak se diváci mohli seznámit s její nejaktuálnější tvorbou s autorčiným komentářem. Vedle tak intenzivního ponoru, černého jako ten nejtemnější ostravský mazut, vypadá pak i nejnovější dílo Quentina Tarrantina Tenkrát v Hollywoodu jako nevinná reklama na cigarety.

Nejrozsáhlejším letošním experimentem OKO byla událost v Opavě, kde se v jeden nekonečný páteční večer prodloužený až do ranních hodin setkalo pod jednou střechou hned několik osobností s live produkcí. Například berlínský DJ Phillip Otterbach, jeden z prvních rezidentů legendárního Salon des Amateurs v Düsseldorfu, následovali Antwood, tedy kanadský producent Tristan Douglas se svou novou deskou, Pedro Maia, portugalský experimentální filmař pracující především s 16mm a 8mm filmovým materiálem, Reba Fay, básnířka, producentka a DJ z Chicaga, nebo Nazar z Angoly žijící ve Velké Británii.

Brněnské uskupení MAESS nasvítilo bodovými a pohyblivými reflektory jinak oprýskané barokní fresky a strop s náboženskými výjevy, takže se ze tmy vynořovaly sugestivní obrazce, mnohdy i zajímavější než samotné videoprojekce. Začalo se po deváté večer elektronickou jemnou náladovou hudbou Otterbacha a amébními pohyblivými tvary na vertikálním plátně místo obrazu Zavraždění svatého Václava. Na místy uspávající produkci navázali svižnější Antwood, kteří si přinesli razantnější elektroniku, nicméně jejich projekce, nepřizpůsobená na vertikální plátno, vyznívala spíše jako jedna z mnoha počítačových her než samostatné vizuální dílo. Tyto rozpaky, kdy v kostele sice tančily desítky návštěvníků, pak jednoznačně rozptýlil nezvykle konzistentní set Portugalce Pedra Maia, hutné, masivně dunící kakofonické smyčky dokázaly rozvibrovat kostel i jeho okolí natolik, že pořadatelé zažili i drobnou policejní intervenci a museli mírně ubrat na hlasitosti.

Přesto právě dokonale propracovaná vizualita ve spojitosti s hlukovou performancí vytvořila jednu z vrcholných výpovědí celého festivalu. Jak prorokoval režisér Peter Greenaway, klasický film je mrtvý a nahrazují jej živé animace v tanečních klubech. OKO tuto budoucnost klasického média transformovalo do jedinečného prostoru na svůj způsob. Ano, ani peklo nemusí mít nutně podobu propasti, v níž zuří ohnivá apokalypsa.

Výrazný interiér kostela se stal součástí samotné produkce a ředitelka festivalu Gabriela Knýblová záměrně spojila pozůstatky této sakrální stavby s mnohdy až infernální produkcí dnešní audiovizuální tvorby klubové scény z celého světa.

Hodinová cesta retroautobusem z ostravského centra festivalu do opavského Domu umění pod křídly organizace se stejnou zkratkou OKO vytvořila odpovídající atmosféru a příhodnou expanzi do atmosféricky silného místa. Každoroční specialita ostravského festivalu spočívající ve vyhledávání a objevování neobvyklých míst tak získala tak po bývalých továrnách nebo zdecimovaných vilách další klenot. Možná je jen škoda, že OKO opavský kostel objevilo až po deseti letech, kdy do něj už předtím vstoupily jiné místní festivaly a vždy s velkým ohlasem.

OKO, jak již bylo řečeno, není pro tuctového diváka a mezi jeho publikum míří spíše studenti vysokých škol, budoucí profesionálové, fajnšmekři, kteří chtějí zažít něco jiného. Jedenáctý ročník ukázal, že se mu to daří více než dobře, spojuje umělce z celého světa a umožňuje získat jedinečné kontakty v provázaní s tradiční i vizionářskou kulturou.