Publikum Svatováclavského festivalu si nemohlo přát důstojnější a rozmanitější zakončení

Závěrečný koncert měl výtečnou koncepci: jako první zazněla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcový orchestr, op. 35a. Její autor Josef Suk byl mimořádnou osobností české hudby. Jeho obrovský talent rozpoznal Antonín Dvořák, který ho učil skladbě. Od senzitivního lyrismu dospěl Suk k vlastní osobité syntéze, jeho velkolepé orchestrální kompozice představují syntetizující protipól k symfoniím Gustava Mahlera, udivují mírou filozofické abstrakce, bohatou polyfonní fakturou a hlubokou kontemplací. Meditace na staročeský chorál Svatý Václave je výrazem Sukova upřímného patriotismu. Na koncertech Českého kvarteta, jehož byl Suk členem, se v době 1. světové války měla hrávat rakouská státní hymna. Aby se tomu čeští hráči vyhnuli, požádali Suka, ať napíše skladbu, která by mohla zaznívat místo hymny.

Zhruba desetiminutovou kompozici zahájila smyčcová sekce Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Roberta Kružíka s přesvědčivou souhrou a plastickou výstavbou. Variační princip měl smysluplné prokreslení, střední díl nepostrádal dynamickou gradaci, kulminaci napětí a příjemné kontrasty. Souhra filharmoniků potěšila přesností, s níž se ozvaly simultánní osminy a trioly violoncell a kontrabasů v závěru. Dobrý začátek, ale dobrého nebylo na závěrečném koncertu opravdu pomálu.

Janáčkova fillharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Miloslava Kabeláče zná dnes opravdu jen hrstka zasvěcených, laická veřejnost s jeho hudbou přijde do styku zřejmě jen čirou náhodou. Je to neradostný úděl, když hudbu člověka, který patřil během svého života  nejen k české, nýbrž i evropské skladatelské špičce, téměř nezaslechnete ani na koncertech filharmonií, ani na festivalech explicitně zacílených na soudobou hudbu. Proto velmi oceňuji dramaturgii festivalu SHF, že zařadila na program duchovního festivalu jeho filozofickou kompozici Mystérium času, op. 31. Orchestrální jednovětá skladba patří k dílům, jež vyrůstají z jednobuněčného motivu, jehož orientální nádech dokládá Kabeláčovu fascinaci východní hudbou, jejím melodickým koloritem a specifickou rytmikou.

Janáčkova filharmonie zahrála skladbu s mimořádnou péčí a pozorností k souhře, dramatické výstavbě a hudební barvě. Vynikající výkony zazněly v celém orchestrálním spektru, přesto bych vyzdvihnul příčnou flétnu a hráče na bicí nástroje, kteří Mystérium času rytmicky úžasně vygradovali. Skladba v sobě slučuje mystiku, fenomén plynutí času je zde geniálně kompozičně pojednán v chronologické i metafyzické rovině. V závěru, než se hudba pohrouží opět do stejného motivu jako na začátku, zazněla hudba absolutně nadčasová a fascinující. Kabeláčovu skladbu jsem dosud znal pouze zprostředkovaně, její živý poslech na koncertě byl jedním z největších hudebních zážitků, který jsem dosud měl.

Ze závěrečného koncert. (Foto: Ivan Korč)

Hudba skladatele Antonína Dvořáka je dobrým lakmusovým papírkem dnes tolik častého a zneužívaného termínu vlastenectví. Pokud někdo tuto malou, hašteřivou a malichernou Českou republiku proslavil způsobem povýtce astronomickým, byl to právě tento génius, který svou hudbou vyvolává úžas a bezmezný obdiv. Dvořák měl mimořádný hudební instinkt a intuici. Jeho Žalm č. 149 vznikl na podnět pěveckého spolku Hlahol v roce 1879. Původní verze počítala pouze s mužským sborem a doprovodem orchestru. Po osmi letech skladatel dílo revidoval a rozhodl se kromě drobných úprav v orchestrální složce se změnou pro sbor smíšený. Kratičké dílo se nese v jásavé a slavnostní náladě. Český filharmonický sbor Brno zazpíval tuto kompozici s absolutním přehledem, skvělým dynamickým odstíněním a entuziasmem, v němž vynikla jeho témbrová krása.

Dirigent Robert Kružík. (Foto: Ivan Korč)

Úplně z jiného soudku je Dvořákovo Te Deum. Duchovní kompozice vznikla z podnětu prezidentky newyorské konzervatoře Jeannette Thurberové, která tři měsíce před Dvořákovým odjezdem do Ameriky českého mistra požádala o nové dílo. Mělo jít o kantátu, jež by byla vhodná k oslavám 400. výročí objevení Ameriky. Anglický text však Thurberová neposlala a proto se Dvořák rozhodl napsat kantátu na liturgický chvalozpěv latinského hymnu Te Deum laudamus. Až v době komponování obdržel slibovaný text (báseň Americký prapor), který zhudebnil později.  Kantáta pro smíšený sbor, orchestr a dva sólové hlasy (soprán a bas) má slavnostní, vzletný a jásavý charakter a její čtyři části vycházejí z formálního uspořádání klasické symfonie. Dílo je myšlenkově sjednoceno citacemi některých hlavních témat ve všech čtyřech částech.

Provedení Janáčkovy filharmonie, Českého filharmonického sboru Brno a sólistů Pavly Vykopalové a Roberta Kružíka bylo jedním slovem úchvatné. Dvořákova hudba tryskala s neuvěřitelnou razancí, energií a ryzí hudební krásou, která pronikala do všech pórů. Je až neuvěřitelné, jak duchovní kompozice může implicitně obsahovat tolik upřímné radosti, veselí a nadhledu, který se vymyká běžné religiozitě a typické duchovní hudbě. Dvořák v této kompozici představil svůj vlastní, osobitý a citově bohatý duševní život, který stále dokáže překvapit aktivitou, důvěrou, něhou a hlubokou láskou.

Pavla Vykopalová. (Foto: Ivan Korč)

Sametový, témbrově nádherně zbarvený soprán Pavly Vykopalové byl ideální volbou. Sopranistka zazpívala Dvořáka s citlivou, nádherně vyklenutou, avšak nikdy přehnanou dynamikou. Podobně zdařile si vedl Roman Hoza, jehož zvučný, sošný hlas je výborně artikulačně prokreslený a vyniká dramatickým cítěním a spolehlivou technikou. Nádherný kontrast jsem zaregistroval také v citové rovině: zatímco Pavla Vykopalová bystře a zkušeně šetřila emocemi a soustředila energii na výškově i výrazově obtížný part, Roman Hoza šel do Dvořáka srdcem, vyzpíval jeho roztančenou hudební oslavu s hrdostí a vyloženým potěšením!

Český filharmonický sbor Brno je jako obsáhlá kapitola, jež by stála za celou disertaci, ne-li přímo knihu. To, co zvládne za rok odezpívat tento brněnský sbor, se vymyká běžným standardům, zvláště přihlédneme-li k transparentní kvalitě každé produkce. Sbor pod vedením legendárního Petra Fialy podal tak suverénní, koncentrovaný a zapálený výkon, až si nelze představit, že by někdo Dvořákovy kompozice ztvárnil lépe. Vynikající rytmické cítění, nádherně vyrovnané hlasové sekce, unikátní výslovnost a barevnost jsou atributy, které staví tohle těleso na evropskou, nikoli pouze tuzemskou úroveň.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie jako orchestr zraje jako víno. Je jedním z nemnoha českých těles, které se báječně orientuje (díky dramaturgickému směřování progresivního ředitele Jana Žemly) v široce rozprostraněném repertoáru od baroka až po hudbu 20. století. Své mistrovství filharmonici potvrdili nejvíc v Kabeláčově Mystériu, ale celý koncert se nesl ve vzácně vyrovnané interpretační synergii. Dvořákovu hudbu si hráči vychutnali jako vyloženou delikatesu, bylo zřejmé, že radost, která z jeho skladby prýští, vnímají, osobně prožívají a vkládají do ní své emoce a nasazení. Pochvalu si zaslouží také dirigent Robert Kružík, který takto obtížně koncipovaný program stmelil do koherentního celku.

Svatováclavský hudební festival si nemohl přát důstojnější a rozmanitější zakončení. Kdo si obstaral luxusní a výpravný bulletin s nádhernými fotografiemi Ivana Korče a rozhovory s vybranými umělci (nejkrásnější bulletin, jenž se v Ostravě za dlouhá léta objevil, má na svědomí editorka a manažerka Eva Mikulášková), jistě nabyl dojmu, že tento festival je takovým malým českým zázrakem, který svou kvalitou jednoznačně přesahuje hranice Moravskoslezského kraje.

Kéž to tak zůstane krásným pravidlem a zvyklostí i do dalších let!