Ředitel NDM Jiří Nekvasil: Divadelní Ostrava je evropský fenomén, važme si toho

Jak dlouho už jste ředitelem Národního divadla moravskoslezského?

Ředitelem NDM jsem od 1. ledna 2010, takže pomalu dokončuji desátý rok. A tato sezóna je pro mě desátou, kterou jsem měl možnost se svými uměleckými šéfy jako celek připravit.

Když se ohlédnete za svým desetiletým působením ve funkci, čeho nově vzniklého si za tu dobu ceníte nejvíce?

Z toho, co je vidět na první pohled, je to dokončení první etapy rekonstrukce areálu Divadla Jiřího Myrona. Kromě krásné nové uliční fasády, zdobící náměstí Msgre. Šrámka hned naproti katedrály, zde vznikly i nové divadelní a společenské prostory. Nová kavárna Národní dům se vlastně vrátila, protože v původním Národním domě byla na tomto místě kavárna s restaurací, Nad kavárnou vznikl nový slavnostní sál, další prostor, který oživujeme výstavami a který zároveň rozšiřuje foyer divadla.  A samozřejmě Divadlo 12, třetí scéna. Po dobu celých sta let až na výjimky hrálo Národní divadlo moravskoslezské ve svých dvou budovách, respektive dvou sálech. Teď máme i třetí hrací prostor. Komorní inscenace se sice hrály po dobu sedmnácti let i ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, ale nebyl to regulérní divadelní prostor se zázemím, jakým je třeba přilehlý bar „Ve Dvanáctce“ , sloužící návštěvníkům představení Divadla „12“.  Navíc tento nový komorní jevištní prostor s hledištěm pro 6o diváků umožňuje i prezentaci práce dalších souborů. Vzniklo další malé divadlo pro přesahové žánry, které má svoji vlastní dramaturgii. Navíc bude otevřeno i projektům zvenčí, jako byl třeba Měsíc autorského čtení. Takže, doufám, vytvoří i synergii myšlenkovou. A díky rekonstrukci vzniklo v areálu Divadla Jiřího Myrona i několik prostor, které sice divák nevidí, ale výrazně zlepšily pracovní zázemí našich uměleckých souborů. V prvé řadě je to nová zkušebna orchestru souboru opereta/muzikál a nový baletní sál. Dále vzniklo celé patro 17 pokojů hotelového typu pro ubytování hostujících umělců a nové prostory divadelního archivu.

Mnozí si mysleli, že chcete komorní prostor, abyste mohli ještě více a lépe konkurovat například Komorní scéně Aréna …

Určitě to není hlavní motivace. Pamatujeme si to oba, v době po velkém požáru budovy Divadla Jiřího Myrona v sedmdesátých letech tady byla velká éra komorní scény činohry v tehdejším sále Divadla loutek na Masarykově náměstí. V nadcházející sezóně se ve Dvanáctce odehraje premiéra hry Neila Simona Hodný pan doktor, která měla tehdy před 41 lety premiéru právě v tom někdejším sále Divadla loutek. A bude to návrat bardů: jako tehdy i teď bude režírovat pan režisér Bedřich Jansa, hrát budou pan Stanislav Šárský a paní Alexandra Gasnárková. A ještě jedna věc se váže ke komorní scéně, hercům to přináší nové možnosti, úplně jiný způsob hraní, takřka na dotek s divákem, jedná se o jakousi hereckou hygienu. Tedy pokračování a rozvíjení toho, co nabízelo hraní ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, navíc prostor Divadla „12“ je užší, koncentrovanější, akusticky daleko příznivější. Divadlo “12“ nebude ale výhradně prostor pro činohru, ale místo pro uměleckou práci dalších  souborů – komorní muzikál, komorní operu, a věřím že tuto výzvu příjme časem i soubor baletu. Divadlo „12“ se časem stane i místem pro projekty na hranici žánrů. Je zde i možnost prezentace textů, které se nedostanou do hlavního programu jako regulérní inscenace, ale odehrajeme je ve formě scénického čtení. Například v průběhu oslav třicátého výročí listopadu 1989 proběhne scénické čtení hry Jiřího Dienstbiera staršího, což málokdo ví, že tento disident a politik, přítel Václava Havla, byl i dramatikem. Navíc je tady spojitost s heřmanickou věznicí, kde seděli spolu s Václavem Havlem. Divadlo „12“ dává také možnost představit se našim umělcům v poněkud jiné roli, jako místo jedinečných setkání. Koncem minulé sezóny zde například úspěšně odstartovala talk show hudebního ředitele souboru operety/muzikál dirigenta Jakuba Žídka „Bez taktovky“, která se v několika vydáních objeví i v této sezóně. Široký dramaturgický záběr Divadla „12“ napříč soubory, včetně rezidenčních hostů sezóny, umožní začlenit tento prostor jako další scénu NDM s pravidelným provozem v průběhu celé divadelní sezóny, která díky tomu nabízí i něco jiného než repertoár našich velkých scén.

Co byste chtěl vypíchnout z nadcházející sezóny?

V dramaturgii sezóny 2019/2020 v návaznosti na tu minulou stou sezónu, kde se hrály tituly, které tady dosud nebyly, jde i o návrat k titulům, které byly inscenovány v první sezóně před sto lety. Opera uvede Dvořákovu Rusalku v režii Radovana Lipuse a také Verdiho Maškarní ples, který se v Ostravě také hrál v prvním měsíci existence českého divadla. Zároveň ale uvede i tituly, které tady nikdy nebyly, jako je například Salieriho Škola žárlivých, která je zároveň druhým projektem Operní akademie Ostrava, společného projektu opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity.  Činohra nasadí Gogolova Revizora, ale Vojtěch Štěpánek, šéf činohry, Revizora uvádí v jisté souvislosti v jedné sezóně zároveň s Havlovým Odcházením, které má postavu Kleina podobnou postavě Hejtmana v Revizorovi. Navíc Havlovy hry se tady v Ostravě zatím moc nehrály. Já jsem chtěl už před lety, aby se tady Odcházení hrálo. Vlastně už v roce nedožitých Havlových osmdesátin. A co se mi opravdu moc líbí, že je tady ta spojitost s Revizorem, který se také hrál v Ostravě v úplně první sezóně. A obě jsou to nadčasové komedie.

Baletní soubor v nové sezóně uvede Copélii, opět s italským choreografem, kterým bude Giorgio Madia. Přitom prvním šéfem baletu Národního divadla moravsko-slezského v Ostravě a choreografem první ostravské Copéllie byl také Ital, Achille Viscusi.

A konečně soubor operety/muzikálu také připomene jednu z premiér roku 1919, operetu Jacquese Offenbacha Madame Favart, která se odehrála tehdy v režii Václava Havelky, nyní to bude v režii šéfky souboru Gabriely Petrákové.

Co můžete říci k vývoji všech čtyř souborů za dobu vašeho působení?

Živé divadlo je pořád v pohybu a soubory se nějakým způsobem stále vyvíjejí. Největší konceptuální změnou v těch deseti uplynulých letech prošel soubor operety. Od jara 2010 změnil svůj název na opereta/muzikál, vydali jsem se na náročnou a ve výsledku úspěšnou cestu za současným hudebně zábavným divadlem. Proměna to byla zásadní, v personálním složení, v repertoáru i ve způsobu inscenování došlo v poměrně relativně krátké doby ke zrodu naprosto současného scénického i hudebního projevu.  Dvě Ceny Thálie a několik nominací v poslední době a zejména velký divácký zájem napříč generacemi, to vše jsou důkazy nové a stále se zvyšující kvality souboru opereta/muzikál.  Stali jsme se důležitou adresou v českém muzikálovém životě.

V posledních šesti letech prošel zásadní proměnou i baletní soubor. Jak personální, tak repertoárovou. V ostravském baletu jsou mladí tanečníci ze sedmnácti zemí. A dělají se zde choreografie, o kterých jsme si před lety nemysleli, že na ně dosáhneme.

Potvrzuje to oprávněnost kroků nynější šéfky baletu Lenky Dřímalové, která se zpočátku setkala i s revoltou v souboru, když začala přivádět zahraniční tanečníky a tanečnice. Navíc v jejím případě jde i snad až nežádoucí skromnost a obdivuhodnou schopnost upozadění sebe sama – vždyť ona je také skvělou choreografkou, ale raději přivede do Ostravy skutečně světová jména ze svého oboru, byť by mohla některé inscenace dělat sama…

Už Igor Vejsada, který byl šéfem baletu před Lenkou Dřímalovou ten soubor nějakým způsobem otevřel světu. Už za něho tady byli lidé z ciziny. Ale s Lenkou začala nová éra, která ten soubor posunula vskutku na evropskou úroveň. Já si Lenky velmi cením. Svoje zkušenosti dává souboru, buduje ho, denně je s tanečníky spolu s dalšími baletními mistry a pedagogy, které přivedla ke spolupráci na sále, formuje soubor, motivuje tanečníky a tanečnice. Pak můžeme úspěšně realizovat choreografie takových mistrů a ve světě žádaných choreografů jako například Jiří Kylián, Itzik Galili, Johan Inger, Krzysztof Pastor nebo Mauro Bigonzetti.

Dotkněme se ještě činohry. V posledních letech šéfování Petera Gábora, po kterém přišel nynější šéf Vojtěch Štěpánek, padala na adresu souboru činohry někdy až nezasloužená kritika. Připouštím, že ne všechny inscenace se úplně vydařily, ale na druhé straně jsem viděl řadu velmi vydařených věcí, které režíroval Peter Gábor, a to nejen v Ostravě. S poděkováním Peteru Gáborovi se ptám, v čem vidíte největší přínos příchodu Vojtěcha Štěpánka a také dramaturga Adama Golda?

Doufám v to, že přišla nová energie a nové uvažování o divadle. Vojta má už velkou praxi, má za sebou éru v pražském Divadle komedie, takže doufám, že všechny ty zkušenosti využije u nás. Myslím si, že velká éra ostravské činohry skončila odchodem Juraje Deáka. Na začátku devadesátých let, kdy začínal, tedy v letech, kdy všechno bylo zajímavější než divadlo, protože se odehrávaly skutečně dramatické změny ve společnosti, on soubor činohry de facto znova vybudoval a dal mu novou energii. Ano, přišel Janusz Klimsza, který vlastně zachránil Divadlo Petra Bezruče v době, kdy se kolem tohoto ostravského divadla odehrávaly různé tanečky, dokonce na chvíli bylo sloučeno s námi a hledalo se tam nové vedení a nový statut, Janusz tam odevzdal ohromný kus práce. Teď je Janusz Klimsza u nás jako kmenový režisér a já jsem za to velice rád. I za jeho šéfování tady vznikly krásné inscenace. Příchod Vojty je obrovský příslibem. Uvedení jeho Roku na vsi, ale také uvedení Naší třídy právě v režii Janusze Klimszy, to byly výrazné počiny. A nejen ty.

Mluvím i o Adamu Goldovi, o vašem dramaturgovi. Řada divadel v České republice upouští od zaměstnávání kmenových dramaturgů, a to k velké škodě. Viz například výsledek dlouholetého působení Tomáše Vůjtka v Komorní scéně Aréna, bez kterého by se toto ostravské divadlo asi nedostalo tam, kde je dnes, na samou špičku české divadelní scény posledních deseti let.

Samozřejmě. Toho jsem si vědom.

Už v prvním rozhovoru s Vojtěchem Štěpánkem na Ostravanu jsem se ho ptal, zdali si přivede svého dramaturga. On odpověděl, že doufá, že ho tady najde, a jak se zdá, právě v osobě Adama Golda ho našel.

Ano, myslím si, že naše činohra má v čele s Vojtou Štěpánkem další slibnou éru před sebou. Co si budeme povídat, hlavní zájem v evropském divadelním kontextu má publikum vždy o činohru. Velké dramatické texty jsou pro mnohé tím pravým divadlem. A malé komorní scény zase přitahují diváka svým kouzlem. Nicméně dělat divadlo na velkém jevišti, navíc napříč žánry, tragédie, komedie, které unesou ten velký prostor, to je právě pro Vojtu Štěpánka, jak jsem ho poznal, velká výzva. Vojta oproti trendu například pražského Národního divadla, které jde cestou velmi obrazivých, až opulentních inscenací, směřuje více k hereckému divadlu, a to byla vždy ostravská tradice.

Vždycky je problém udržet v Ostravě kvalitní umělce, a to ve všech žánrech umění jako takového. Nakonec ti nejlepší odcházejí do Prahy nebo dále do světa. Co můžete udělat pro to, aby třeba éra Vojtěcha Štěpánka neskončila příliš brzy, viz například odchod Janky Ryšánek Schmidtové s Kateřinou Menclerovou z Divadla Petra Bezruče na konci uplynulé sezóny?

Záleží to na něm. On sám vidí perspektivu deseti let a já také. Pokud se tato představa naplní, bude to v pořádku. Ale těžko odhadnout, život přináší změny, ale uvažovat v dekádách je vlastně v pořádku.

Nelze se nedotknout festivalu Ost-ra-var…

Názor na Ost-ra-var se u mne proměňuje. Z prvního Ost-ra-varu, který jsem zde zažil v roce 2010, jsem byl trochu rozpačitý. Další jeho cestě velmi pomohla změna termínu konání z jara na podzim přišel výsledek v podobě většího zájmu kritiky a umisťování ostravských divadel a herců v anketách, jako je třeba někdejší Cena Alfréda Radoka, nyní Cena divadelní kritiky. I díky tomu se stala Komorní scéna Aréna několikrát divadlem roku.

Totéž říká dnes už bývalá ředitelka Komorní scény Aréna Renáta Huserová …

Samozřejmě, tak to prostě je! Stále ještě se podle mne hledá ideální forma diskuzí po festivalových představeních. To nechávám na vedení činohry. Myslím si, že Ost-ra-var má svůj smysl. A ještě jeden potenciál, který bych rád využil, a to je přitáhnout sem víc lidí ze zahraničí, nejen ze Slovenska, ale i z Polska a Německa a další. Protože venku se na české divadlo dívají, mnohdy neoprávněně, tak trochu přes prsty, a to se může změnit, třeba právě tím, že sem lidé z ciziny přijedou a opraví si na vlastní oči jeho aktuální obraz tady a teď. Přitom divadelní Ostrava je evropský fenomén – málokde ve stejně velkém městě naleznete tak širokou plně profesionální divadelní infrastrukturu a navíc v takové šíři záběru a kvalitě. Važme si toho a dejme o tom sebevědomě vědět i světu!

Vy sám jste profesí operní režisér. Co vás čeká v příští sezóně?

Teď je pro mne prioritou Národní divadlo moravskoslezské. Udělám si opět výlet do muzikálu a budu režírovat West Side Story, to je má srdcová záležitost. V opeře se těším na režii prvního ostravského uvedení opery Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město z roku 1920 a českou premiéru opery Philipa Glasse Proces podle stejnojmenného románu Franze Kafky.

Na konci této sezóny se uskuteční již 5. bienále mezinárodního festivalu NODO (Dny nové opery Ostrava), který pořádá od roku 2012 společně Národní divadlo moravskoslezské a Ostravské centrum nové hudby. V současné době společně finalizujeme jeho program, můžeme se opět těšit na řadu českých a světových operních premiér, některé produkce vznikají speciálně pro tento festival. Za dobu své existence si NODO získalo velký respekt u odborné veřejnosti, těší nás zvyšující se divácký zájem o tuto jedinečnou přehlídku mapující cesty a možnosti nové opery a nového hudebního divadla.

A také se díváme dopředu. V opeře až k roku 2024, kdy bude velké smetanovské výročí, 200 let od narození Bedřicha Smetany (1824–1884). Chceme v Ostravě udělat během deseti dnů všechny Smetanovy opery. Poslední cyklus všech Smetanových oper byl u nás a také v Ostravě v roce 1984. V roce 2024 budeme s tímto cyklem jediní! A rádi bychom uspořádali i konferenci s tématem Smetanovy tvorby, abychom rovněž narušili to neblahé dědictví po Zdeňku Nejedlém, a hlavně s vědomím, že Bedřich Smetana je zakladatel moderní české hudby, světový tvůrce, jehož operní odkaz jako celek znamená zásadní inspiraci pro celou českou operní tvorbu následujících generací.