Vladimír Mičulka o své básnické prvotině: Za většinou mých veršů stojí osobní zážitek

V tiráži se uvádí, že tvé verše vznikaly už v roce 2015. Proč vycházejí až letos?

Když se z mých zápisků v notesu utvořilo jádro budoucí sbírky, oslovil jsem svou kamarádku z gymnázia Veroniku Jančarovou s tím, zda by ji nechtěla ilustrovat. Ihned souhlasila – velice ráda malovala čínskou tuší. Její práci však zpomalila atestace, lékařská praxe a nakonec bohužel i smrtelná nemoc. Od počátku jsem na ni nechtěl spěchat, vyčkával jsem, bylo to naše společné dílko. Veronika byla vlídným a čistým člověkem a pro svůj přístup k druhým, jak se mohu domnívat, i skvělou lékařkou.

Proč právě haiku?

Kde začít? Máš pocit, obraz, myšlenku a k vyjádření pouze sedmnáct slabik ve třech verších v pořadí 5-7-5. Je to skvělé cvičení jazyka a ukázněnosti – musíš vážit každou slabiku. Dnes většina autorů píše bez formy ve volném verši a mnohdy na to hřeší. Někteří z nich se dokonce haiku vysmívají, přitom by jim taková škola prospěla. Člověk nesmí být užvaněný a najít to, čemu říkám extrakt. S takovou zásadou se pak mohou psát i rozsáhlejší básnické útvary. To si troufám tvrdit coby zmlsaný čtenář, ne jako novopečený autor s narostlým hřebínkem a mlékem na bradě.

Jsi okouzlen asijskou kulturou?

Okouzlen je asi silné slovo, daleko více jsem se zajímal například o staré Řecko, snad i proto, že je nám bližší. Četl jsem však s chutí překlady čínské, japonské, korejské nebo tibetské lyriky. Mám rád její jemnost a rafinovanost. Také se mi líbí mnohé z asijských reálií. Jako kluk jsem obdivoval japonské samuraje, jejich smysl pro čest a rytířství. Chtěl bych být rytířem (úsměv). Ale to už bychom skončili u jiných, evropských hrdinů.

Mezi první básnické sbírky, kdy se v češtině haiku objevily, patří antologie Nipponari z roku 1909 a pak Mléčná dráha (1939). Navazuješ nějak na jejich tradici?

Přiznám se, že jsem měl v ruce několik knih haiku, ale tyto mezi ně nepatřily. První inspirací byla patrně tvorba Kobajašiho Issy. Při křtu sbírky mě přátelé ze studií obdarovali výborem Chrám plný květů, opravdu krásně zpracovaným. Hlavně jsem chtěl splnit formální pravidla haiku a soustředit se na samotnou myšlenku a její vyjádření než navázat na konkrétní tradici.

Samotný název sbírky rozprostřené do ročních období evokuje takřka milostnou poezii, do jaké míry je to autorský záměr?

Milostné motivy mám v lyrice nejraději. Haiku navíc vybízí ke dvojsmyslům, i trojsmyslům. Může být opravdu krásně poťouchlé a nevinné zároveň, což byl i záměr názvu knížky.

Úvodní verše znějí takto: Zelenají se /kaštany za mým oknem / v uvadlém městě. To je nějaká ostravská scenérie?

Je to skutečně pohled z mého okna na dvůr, kde rostou tři kaštany, a také první haiku, které jsem jednoho jarního dne napsal. O možné sbírce jsem tehdy ještě neměl potuchy. Za většinou mých veršů vlastně stojí nějaký osobní zážitek. A když už jsi zmínil ty kaštany, v knížce se objevuje řada stromů a květin, které mám rád.

Pohybuješ se především mezi Ostravou a Havířovem. Je to zároveň osa tvé poetické inspirace?

Náš celý kraj pod Beskydami je taková femme fatale, kterou miluji a která je zároveň prokletím. Pokud budu mít dostatek prostoru psát dál, zvolil bych jinou básnickou formu a byl bych konkrétnější se zaměřením právě na oblast Slezska a severní Moravy. Zatím je to však neurčitá budoucnost, musel bych se stát rentiérem, abych mohl dělat jen to, co mě baví.

Některé verše jako by se hodily na právě dnešní den: Hádej, deštníku / koho z nás radši mají / smál se slunečník.

Toto haiku patří k nejhravějším a je oblíbené u řady mých přátel. Avšak již se dostávají ke slovu další verše: Noci se dlouží / – to vinaři svážejí / slunce do sklepů.

Tvou miniaturu uzavírá haiku: Váhy života / – léta smutku za jeden / okamžik štěstí, je to tvé čistě osobní poznání?

Ano, a nezávisle jistě nejen moje. Na svůj věk mám za sebou příliš mnoho šedivých dní a černých myšlenek, ale ty vzácné šťastné okamžiky, které si často uvědomujeme až zpětně, si nesu jako kouzelný amulet všude s sebou. A některé z těchto chvilek jsem uzamkl do haiku.

Jak jsi spokojen s výslednou formou knihy, na které se podílela i grafička Dorota Lubojacká. V čem vidíš její přínos?

Poté, co mi Karolínka, sestra Veroniky, předala ilustrace a já je přiřadil k jednotlivým oddílům a zvolil menší formát sbírky, má práce téměř skončila. Původně jsem měl nějaké vlastní představy, například o barevném ladění, ale poté, co mi Dorka poslala své první grafické návrhy, pochopil jsem, že se do toho budu plést jen minimálně a nechám pracovat profesionálku. Výsledek mě opravdu nadchl a doufám, že bude dost příležitostí s Dorkou spolupracovat i nadále.

Patří ke tvému stylu také nějaká další prezentace této miniatury, nebo v tichosti připravuješ další sbírku?

To druhé. Zatím jde pouze o myšlenky a náměty, které si zapisuji. Můj kamarád ze studií Michal Místecký mě nalákal k užívání vázaného verše. Slušně ovládnout metrum ale není snadné, moc lidí to neumí a čeká mě ještě hodně práce. K Michalovi se také sluší dodat, že není jen autorem doslovu sbírky, ale de facto byl i editorem. S velikým vděkem vzpomínám na naše noční mailové výměny postřehů k veršům. Mohu říct, že jsem měl štěstí na dobré přátele, a to při vydávání sbírky i v životě.