Snažíme se z narůstající produkce vybírat to podstatné, říká ředitelka Ostrava Kamera Oko Gabriela Knýblová

V nabídce festivalu OKO máte i letos nejžhavější aktuální snímky, které vzbuzují velké očekávání, což je třeba případ Marhoulova Nabarveného ptáčete, zahajovací projekcí ale bude soutěžní snímek rumunského režiséra Cornelia Porumboiu La Gomera. Proč právě on?

Protože je to nejlepší evropský film tohoto roku. Byl uveden v hlavní soutěži na festivalu v Cannes, jeho přípravy trvaly deset let a je v něm obsaženo to nejpodstatnější z vývoje moderního evropského filmu celé dekády. Navíc my tvorbu režiséra Cornelia Porumboiua pečlivě sledujeme a snad až na jednu výjimku, jsme uvedli všechny filmy, které natočil za dobu existence Ostrava Kamera Oko. Porumboiu je výjimečný filmař a je potřeba ho sledovat. Mluví „naším jazykem“, jazykem středo/východoevropana, má osobitý humor, jeho filmy jsou na povrch vždy docela přístupné a jednoduché, ale zároveň se chytře vyslovují k naprosto podstatným problémům společnosti. A vedle toho jsou vždy zručně a originálně realizované.

Letošní ročník OKO je zvláštní tím, že se na jeho dramaturgii podílejí různí kurátoři. Proč tomu tak je a nakolik se na náplni dramaturgie podílíte třeba vy a ostravští kolegové?

Letošní ročník v tomto ohledu zas tak zvláštní není – k tomuto dramaturgickému konceptu festival docela zřetelně spěl. Vyvíjí se nejen audiovize jako taková, ale i způsob jejího vnímání. Ještě před deseti lety byly festivaly zejména platformou, na níž bylo možné vystavit filmová díla, která byla jinak nedostupná. Naopak dnes je audiovizuální obsah všudypřítomný. Dřív šlo o to vůbec dostat filmy k divákům, dnes je důležité z té ohromné a živelně se rozrůstající sumy audiovize vybrat to podstatné. Kurátoři jsou jedním z možných klíčů k pochopení programu a filmů v něm. Jsou to etablované osobnosti a to, co vybrali, vychází z toho, čemu se dlouhodobě věnují. Ale to neznamená, že by se ostravský štáb zbavoval dohledu nad programem: dramaturgové OKO vybírají filmy do soutěží, studentské filmy a nominují školy, které na festivale prezentují svou tvorbu. Program se neodchyluje, neposouvá, ale prohlubuje a zpevňuje.

Bude takový klíč fungovat i do budoucna?

Je povinností festivalu vytrvale se zabývat tím, jak se adaptovat na potřeby svého publika, profesionálního i laického. S tím, jak narůstá množství audiovizuálního obsahu, získává na významu přímo kreativní-umělecká role kurátora coby toho, který z toho obsahu vybírá to podstatné. V tom se neliší od režiséra, který také z celku natočených záběrů vybírá pro výsledné dílo ty podstatné. I v příštích letech bude festival podle možností takový, aby co nejpřesněji odrážel stav filmového světa. Bez aparátu kamery žádná audiovize není. My ji ale chceme ukazovat v celé pestrosti. Od klasického pohledu, jejž zprostředkovávají výběry kameramanských asociací, po hraničně novátorský, což pro nás znamená vytvoření speciálního programu Story, kombinujícího architekturu, obraz, hudbu, zvuk, film.

Kromě tradičních festivalových míst jako jsou Cineport, Minikino, Svět techniky či Galerie PLATO se letos program rozroste také o kostel sv. Václava v Opavě, ve kterém se v pátek 27. září od 20 hodin odehraje ojedinělý audiovizuální večer Story, o kterém jste se právě zmínila. Proč jste se rozhodli právě pro Opavu a pro tento odsvěcený kostel?

Festival má promítání na netradičních místech zakódováno ve své DNA. V prvních letech vlastně mapoval postupný přerod Dolních Vítkovic ze zakázaného města do kulturního konferenčního klastru. Už vloni se testoval koncept pro letošní Story – loňský zakončovací program se odehrál v dole Barbora v Karviné. Opavský kostel sv. Václava je unikát, na který je potřeba upozornit. V letošním roce se festival realizuje také s podporou Moravskoslezského kraje, takže jsme došli ke konsenzu zahrnout do jeho obsahu i jiná místa našeho kraje.

Čí to byl nápad uvést právě tento typ multimediální projekce za multikulturní spolupráce od Chicaga až po Angolu a Německo?

O tomto typu programu přemýšlím již od počátku vedení festivalu. Story lze vnímat jako jedno dílo složené z dílčích, samostatných děl. Jedná se vlastně o intenzivnější verzi dramaturgie festivalu, která celá stojí na dílech (kurátorských výběrech) složených z jednotlivých samostatných děl (filmů). Ale ve Story se právě kombinuje i hudba, architektura a další umění. Představí se zde například hudební umělec Antwood s vizuálním projektem úzce spjatým s jeho novou desku Delphi, na níž se věnuje otázce dopadu moderních technologií na náš osobní život. V unikátní audiovizuální kooperaci vystoupí hudebník Shapednoise s experimentálním filmařem Pedrem Maiou, pracujícím převážně s 8mm a 16mm filmovým materiálem.

Bude na tuto lákavou akci zajištěna festivalová doprava?

Určitě ano, stejně jako minulé roky, kdy se vyjíždělo za projekcemi například do Dolu Barbora v Karviné. Bude zajištěna kyvadlová doprava v daných časech tam i nazpět do Ostravy.

Jak si na tom stojí letošní festivalová soutěž?

Čtyři filmy letošní soutěže byly zařazeny do programu mezinárodního festivalu v Cannes. Dva z nich, La Gomera a Bacurau, dokonce do hlavní soutěže.  Le Daim zahajoval paralelní sekci Quinzaine des réalisateurs a Liberté působil v programu nejspíš největší kontroverze…. Zejména se však ve všech případech jedná o autory, o jejichž kinematografii se dlouhodobě a zevrubně zajímáme. Liberté je poslední snímek „šokujícího španěla“ Alberta Serry, který na Ostrava Kamera Oko už dvakrát vyhrál, respektive jeho spolupracovníci kameramané Jimmy Gimmferrer a Jonathan Ricquebourg. Oba se festivalu nebo akcí Kamera Oko už osobně účastnili.

Film Bacurau je třetím filmem režiséra Klebera Menoncy Filha. Kleber není pouze významným režisérem. Je také novinářem, pořadatelem festivalů – a kurátorem. Díky němu lze mluvit o novém brazilském filmu. Tamní kinematografie si získala na Kamera Oko pozornost už vloni: festival vyhrál právě brazilský snímek Azougue Nazaré, který Kleber spoluprodukoval. Bacurau, který uvádíme v soutěži letos, je politickou metaforou, již lze rozklíčovat podobně jako Miloše Formana slavný film Hoří má panenko nebo film Jana Němce O slavnosti a hostech. Kdo ví, jak dlouho bude Kleber v Brazílii vlastně moci natáčet.

A Le Daim je filmem režiséra a hudebníka Quentina Dupieuxe, který si také říká Mr. Oizo a proslavil se klipy s postavičkou Flat Erica. Quentin Dupieux je samorostem ve francouzské kinematografii; v Česku se do kin dostaly jeho předchozí filmy Fízlové hajzlové a Realita. Le Daim je film který si sám napsal, režíroval, ale také stál za kamerou. Snad každý rok máme v soutěži alespoň jeden film, kde režisér je zároveň i kameramanem snímku. Je to na první pohled typický „midnight film“, vtipný, bizarní zážitek (není divu, že po Kamera Oko ho uvede Festival otrlého diváka). Jenže zároveň je ten film chytrou alegorií: protagonista tu má trhlý koníček, pro jehož naplnění neváhá obětovat všechno ostatní.

Tyto čtyři filmy bezpochyby vstoupí do filmové historie. Přitom jen La Gomera se dostane – díky společnosti Aerofilms – do běžné distribuce. S Ostrava Kamera Oko budeme usilovat o to, aby se snímky zahrály přinejmenším na našich partnerských přehlídkách a aby čeští distributoři reagovali alespoň na následující díla autorů.

Když se ohlédnete za současnými snímky, které mají na festivalech premiéry a z nich některé uvidíme také v Ostravě, můžete říci, jak je vůbec silná současná festivalová tvorba?

Letos bylo, zdá se, více z čeho vybírat. Ale o to bylo zase třeba loňské vybírání dobrodružnější, ve výsledku srovnatelně cenné.