Festival Hluková mystéria i letos nabídl nespočet zvukových vylomenin, převažovala radost a kvalita

Když v noci ze soboty na neděli dohrály poslední zvuky Martinova projektu Säkkikangas, patřil zasloužený potlesk nejen poslednímu skvělému koncertu. Režný v něm opět barevně a zajímavě skládal fragmenty elektronických zvuků, takřka taneční rytmiky, a vše doplňoval i hlukem, jekotem a tepem ze svého hrdla, které znělo z mini mikrofonu, jenž měl po celou dobu polknutý v ústech. Potlesk patřil i obrovskému kusu jeho pořadatelské práce, jejímž výsledkem byl další ojedinělý ročník festivalu, který nabídl okolo třiceti programových bodů z české i mezinárodní scény.

Martin Režný. (Foto: Richard Kutěj)

Dík patří i dalšímu ostravskému pořadatelskému kolektivu Chee Chaak Tips. Ten vypomáhal s technikou a zvukem a jeho ústřední postavy žel ze svého koncertu stačily odehrát jen zvukovou zkoušku. Ale o tom později. Säkkikangas doznívá, zvuk jeho setu se postupně zjemňuje a ztišuje a Hluková mystéria končí. My ale pojďme na úplný začátek.

Ten nastal v pátek 13. září po 18. hodině v Antikvariátu a klubu Fiducia. Čest zahájit festival připadla slovinské hlukové experimentátorce Nině F., která přivezla svůj noise projekt Kikiriki. Základ tvořila práce se zvuky z kazet přehrávaných na klasickém walkmanu, který pak Kikiriki postupně modulovala, měnila a spojovala pomocí elektronických efektů a krabiček. Silné, hlučné a osvěžující.

Kikiriki. (Foto: Richard Kutěj)

Gurun Gurun patří mezi nejceněnější sestavy naší hudební scény. Elektronicky experimentující kvartet je znám i svými spolupracemi především s osobnostmi japonské avantgardní hudby, v zahraničí vycházejí i jeho alba. Gurun Gurun mají Ostravu rádi – ostatně jeden z členů, Tomáš Knoflíček, je zde doma – a zahráli tu již několikrát. Vystoupení na Hlukových mystériích pak patřilo mezi vůbec nejenergičtější. Barevný a radostný koncert, neustálé změny, improvizace na elektronické i jiné nástroje a efekty a údiv nad tím, jak se čtyři hudebníci dokáží během improvizace doplňovat a souznít v jednom krásně unášejícím zvukovém setu.

Gen 26. (Foto: Richard Kutěj)

Krátce, tvrdě, přesvědčivě. Takový byl hlukový atak další z legend slovinské scény, projektu Gen 26. Fiducií zněl harsh noise nejvyšší kvality, který brutálně přesvědčoval diváky o tom, kolik různých barev může hluk mít. Závěr večera patřil uskupení Krekso. Petr Vrba – trubka a efekty, Vojtěch Procházka – klávesy a elektronika a Tomáš Procházka (též Gurun Gurun, a ne, nejsou to příbuzní…) – kytara. Pánové si museli vystačit bez vokalistky Agnes Hvizdalek, která do sestavy rovněž patří a na poslední chvíli omluvila svou účast. Nevadilo. I ve třech předvedli expresivní improvizační set, plný radostně tryskající energie i jazzového nadhledu a free pohody.

Petr Vrba hraje s Krekso. (Foto: Richard Kutěj)

Páteční program ve Fiducii končí, rozhodně ale neskončila páteční festivalová noc. Program se přesunul do dříve kultovního ostravského klubu Plan B, který už dnes neexistuje a v daných prostorách funguje podnik jiného druhu. Jen pro tuto noc se ale díky Hlukovým mystériím vrátil i duch starého Planu B. Přibylo i diváků a děly se další krásy.

Program v Planu B otevřel ceněný ostravský elektronický experimentátor Lišaj. Zatímco jeho ambientní stěny a stopy, promíchané ve skladbách s terénními nahrávkami i jakýmsi mlžným rapem, zní na albech až meditativně, naživo předvedl Lišaj více špinavý a energický zvuk, který jeho zamlženému světu rovněž slušel.

Pak přišlo peklo v dobrém. Ostravská noise jazz core experimentální partička Massola zde odehrála svůj 100. koncert v historii. Aby toho nebylo málo, svůj vůbec první set odehrála Massola právě zde, tedy v původním Planu B. Bylo co slavit a Massola to pojala ve velkém. Klasickou dvojici – Áda na saxofon a Viki na bicí – doplnil Skulda (Sheeva Yoga) na basu, slovenský improvizátor Miro Tóth na saxofon, vystupoval i hostující trumpetista a vokální ekvilibrista, světem putující Japonec Kazehito Seki – ten na festivalu odehrál i svůj sólo set o den později.

Z koncertu Massoly. (Foto: Richard Kutěj)

Celý ansámbl spustil nekompromisní hlukovou bouři. Zněl jeden velký, úderný a vyčerpávající barevný set, při kterém hudebníci zaplnili pódium i prostor pod ním a kolem nich se v radostném tanci motali diváci, kteří se tak de facto sami stávali dalšími účinkujícími radostně opojného hlučného a absolutně svobodného divadla.

Paregorik. (Foto: Richard Kutěj)

Paregorik, který následoval, tak neměl lehkou pozici. Jenže Martin Šafář (též skvělý label obsedante!) umí a ví. Opět harsh nosie, tedy stěna hluku tvořená na elektronické efekty a krabičky. Paregorik patří mezi ty, kteří umí výborně pracovat s kompozicí i atmosférou a zahrál příjemně barevný a znělý hlukový průvan, kteří někteří diváci odměnili i zaslouženým tanečkem.

Na programu byl ten večer ještě další hlukař, francouzský projekt Scenes from Salad a také další z perel ostravského podzemí, kytaroví shoegaze psychedeličtí At Bona Fide, jinak též kapela ústředních postav již zmiňovaného kolektivu Chee Chaak Tips Zuzky a Péti. Jenže, ten večer už nezahrál nikdo. At Bona Fide dali jen několik sekund zvukové zkoušky. Bylo by to jistě parádně nahlas a silné. A mnozí se velmi těšili, protože At Bona Fide zas tak často nehraje. Jenže prásk, v klubu odešly zásuvky a bez nich se hudba vyžadující zesilovače hrát nedá. K příběhu jedné z nejlepších kapel u nás, která se ale nikdy nikam necpe, tahle událost ale tak nějak vtipně patří.

Program druhého dne se přesunul do míst, kde se Hluková mystéria konají tradičně. Dolní oblast Vítkovic, Provoz Hlubina. Hrálo se ve venkovním stanu na místní pláži i v přilehlém kině. A nejen hrálo. Také četlo.

Úvod patřil autorskému čtení Karla Brauna, jehož básně inspirované filozofií Rakouska-Uherska i až bolestně otevřenou kritikou současného konzumu a dalších věcí skvěle doprovodil svou ambientně-industriální hrou na elektroniku i stará železná kamna Willhelm Graslich aka další z ceněných projektů české harsh noise scény, Uncle Grasha’s Flying Circus. Recitující muž a hrající muž v masce a kápi byli opravdu působiví a vtahující.

Wilhelm Graslich. (Foto: Richard Kutěj)

Miroslav Tóth je nesmírně pracovitý a rozmanitý hudebník, jehož skladby dokonce hrává i světově proslulé těleso Kronos Quartet. Slovenský hudebník a preformer se na Hlukových mystériích objevil i vloni v jemně preludujícím duu saxofon a smyčce. Naopak, divokou tvář předvedl se svým saxofonem i hlasem již v pátek na koncertě zmíněné Massoly. V sobotu se pak předvedl jako potemnělý elektronický projekt, který do zvuku svého vystoupení zapojoval i vokální doprovod.

Znáte nějaký festival, kde vás hlavní pořadatel vyzve k procházce do okolí, kde se bude skrývat další překvapení? Ano, znáte. Hluková mystéria. Martin Režný zavelel a šlo se areálem přes velké plochy, které slouží jako hlavní stage festivalů Colours of Ostrava či Beats for Love. Tentokrát zde ale bylo příjemně liduprázdno a skupina zvědavých fanoušků avantgardní hudby se zastavila až u přilehlého mohutného křoví. Z něj pak utajený hudebník spustil svou produkci. Zvuková instalace pro smyčcové zvuky, sirénu a další vjemy byla dílem v divokých a hlubokých křovinách ukrytého Ladislava Železného.

Lidé poslouchají koncert ve křoví. (Foto: Richard Kutěj)

Karolina Válová je pražská učitelka portugalské literatury, autorka dokumentárních knih (dosud vydala spolu s kolegy skvělou publikaci Zaniklé pražské kluby, sólo pak knihu rozhovorů s lidmi okolo experimentální scény u nás), tvoří i facebookovou rozhovorovou platformu Bawagan na radiu TLIS a píše básně. Na Hlukových mystériích předvedla sólo autorské čtení a performanci na téma důležitosti vody a toho, jak neekologicky se k této krvi země chováme.

Der Marebrechst. (Foto: Richard Kutěj)

Krev skutečná tekla v kinosále při vystoupení Der Marebrechst. Jde o projekt výtvarníka, zvukového performera i strůjce vlastních originálních nástrojů Petra Válka. Jesenický umělec vlastně předvádí prazáklad noise a experimentální hudby. Jeho sety tvoří zvuky nejrůznějších jím sestavených konstrukcí a mašinek. V sobotu hrál na rozkmitané pružinky a další vibrující kovové předměty, které různě umísťoval do kovové misky, vše bylo elektronicky ozvučené a vytvářelo měnivé cinkavě i hlučné plochy. Hudebník měl jednu ruku v dlaze, dlaň druhé si pak pořezal, když zvuk tvořil i na pivní plechovky, které během vystoupení trhal na malé kousky a nechal znít.

Ze stanu na pláži ozývá zvuk tak brutálně silný, že se zastavovaly i kolemjdoucí skupinky běžných výletníků a návštěvníků prohlídek industriálního areálu Dolní oblasti Vítkovic. Šlo o další hlučný experimentující set, tentokrát v podání italského projektu PGR.

Jano Doe. (Foto: Richard Kutěj)

Jano Doe je mezinárodně ceněný projekt hráčky na modulární elektroniku Kataríny Gatialové, která zkoumá a improvizuje v nejrůznějších elektronických vodách a její tvorba zní jako do detailů rozpitvané techno, brutální noise i jemné zvukové předivo, to podle momentální nálady nadšené improvizátorky. Ve stanu jí pak vystřídal Mooncup Acident, což je jedna z mnoha tváří dnes již veterána pražského hlukového undergroundu Jana Klamma. Mooncup Acident předvedl trhavý, neurvalý a nervní set, kde zkoumal zvukové možnosti i nemožnosti různě pokroucené hry na kytaru a další elektronické efekty i vlastní hlas. S Jano Doe si pak dali i společný improvizační set.

V kině se mezi tím připravil slovenský hudebník Ondrej Zajac. Ten svá alba rovněž vydává u zahraničních labelů a zahraniční scéna si ho velmi cení. Není divu. Kytara, smyčce, efekty a jemně ševelící i občas hřmící svět, neustále unášející vlna zvukové melancholie, krásna i ohýbání a zkoumání možností takto vyprodukovaného zvuku. „Mám už vyprodané vše, co jsem dosud vydal, ale kupujte prosím nosiče od ostatních, kdo na festivalu hrají a podpořte tak jejich tvorbu,“ znělo pak sympatické poselství slovenského hudebníka.

Morče je další z projektů sympatické a početné výpravy slovinských hudebních experimentátorů. Jeho protagonistka si před své elektronické krabičky vystavila morče plyšové, vtipně mu ještě během prvních zvuků produkce odběhla na přilehlý trávník utrhnout trs mlíčí a pak rozjela svůj set jemného noise přediva, pištivé zvuky, terénní nahrávky a další vjemy, vše zajímavě prokomponované a znělé.

Z festivalu Hluková mystéria. (Foto: Richard Kutěj)

Následovala vystoupení již zmíněného Kazehito Seki či francouzsko-českého experimentu O Reche Modo. Do stanu pak vtrhla produkce neurvalá, energická, odvážná a krajně zábavná. Absolutně free improvizaci předvedl na trubku a krabičky opět hrající Petr Vrba s dalšími přáteli na elektroniku, basu a bicí. Čtveřice předvedla opravdu parádní free jazzovou neurvalou férii, plnou hluku, hraní na pokraj možností, barvitou mnoha změnami. Pánové hrají takto spolu jen občas a dali tomu takřka nezapamatovatelný název Bahnhoffreundshaft.

Pornoret a Hospital Burt, to je opět ostravská scéna. Nejprve divadelní kabaret a pak divoký a zpustlý noise core free nářez kapely v maskách pobíhající mezi krvavě červeně nastříkanou igelitovou plachtou. Kinem mezi tím hřmí další noise, harsh a elektronické projekty, Stib Q, slovinský prokomponovaný ambient, terénní nahrávky i hluk Neo-Cymex, francouzský Scenes from Salad, který si nezahrál o den dříve kvůli zmíněným problémům v Planu B. Poprvé a za peníze je další z vystupujících dam akce, která zajímavě zkoumá zvukové možnosti kytary a elektroniky. Na kytaru pak hraje i na nejrůznější vibrující elektrické přístroje denní potřeby a zvuk je opravdu originální a svůj.

Po Poprvé a za peníze přichází poslední set zmíněného projektu Säkkikangas a Hluková mystéria roku 2019 se stávají minulostí. Bylo to krásné i náročné. Tolik hluku a zvuku ve dvou dnech. Převažuje ale samozřejmě to dobré, především radost z další výborné ostravské akce a pokud by si ku konci chtěl někdo stěžovat na případnou únavu, je tu zpráva, která se během sobotní noci šířila kuloáry festivalu: Hlavní pořadatelskou postavu rozhodně nečekala odpočinková neděle, protože ji měl údajně věnovat rytí rodinné zahrady. Ano, dělat kvalitní underground a okrajovou scénu není snadné a Ostrava i okolí může být velmi ráda, že se toho i přesto v daných žánrech tolik děje nejen během festivalové sezony.

Takže, rychle rýt a pak nashledanou během celého roku na dalších podobných akcích třeba zase ve Fiducii, Jednom Tagu, či v Domě umění.