Herečka Tereza Bartošová: Člověk se nemá bát říci svým nejbližším všechno, co má na srdci

Je pro vás inscenace, jejíž premiéra se uskuteční v neděli, prvním setkáním s Naším městečkem?

První, i když už jsem titul trošku znala. Četla jsem ho.

Když jsem já četl Naše městečko poprvé, moc mne to nebavilo …

Také jsem si zpočátku říkala: proboha, o čem to vlastně je, koho tohle bude zajímat, neusnou nám diváci?

Teď máte po první generálce. Jaký máte pocit? Hrozí, že publikum bude usínat?

Těžko říct, nemůžu být objektivní, celek nemohu posoudit. Neviděla jsem to z té druhé strany, tedy z hlediště. Ale doufám, že diváky nenecháme usnout.

První část je o životě v docela malém městě. Kde vy jste vyrůstala jako dítě?

V Ostravě.

Dobře, ale v které její části? Protože některé čtvrti Ostravy mají téměř maloměstský až vesnický ráz.

Bydleli jsme v Muglinově.

No vidíte, to je skoro vesnice. V takovém místě si sousedi doslova vidí do kuchyně i přeneseném smyslu slova. Když jste byla malá, měla jste pocit, že se všichni znají?

Ano.

A to je přece podobné, jako na začátku hry Naše městečko.

Městská část Muglinov je celkem velké sídliště, takže jsem měla dojem, že se všichni docela dobře známe.

Říká se o malých městech, že v nich více než ve velkoměstech funguje sociální kontrola. Že když soused vidí děcka svých známých, a jak říkáte, znali jste se skoro všichni, tak když třeba dělají nějaká alotria, rodiče se to hned dozví. Nebo když někdo vidí mladé dvojice, hned se říká, ten s tou spolu chodí. Podobná je i atmosféra v první části hry, nemýlím-li se.

Souhlasím.

Jenže popisovat tyhle známé věci mi právě v té první části připadalo jako dost velká nuda. Co je tam pro vás zajímavé?

První láska. Také vztahy k mamince k tatínkovi. Tyhle každodenní radosti i povinnosti se sice berou jako samozřejmost, vstát, rychle se nasnídat, poškádlit bratra a jít do školy, ale doufám, že o to více vynikne druhá půlka hry, kde by si člověk měl uvědomit, že tohle nejsou až tak úplné samozřejmosti a že je důležité být se svou rodinou, cítit s ní, užívat si každodenní zážitky, radosti i strasti…

Tereza Bartošová při zkoušce.

To, o čem mluvíte, jsem považoval za možné téma, které lze docela dobře uchopit a které by mohlo diváky zajímat. Znám rodiny, kde jsou děti školou povinné, které už jsou na druhém stupni základní školy mají dost školních povinností, a rodiče zase mají dost práce ve svém zaměstnání. A rodinné vztahy trpí právě tím, že na nic společného skoro není čas. Můj otec třeba trval na společných rodinných večeřích, ale to už se dnes skoro nevidí …

Ano, první část hry by mohla divákům říct: heleďte se, zvolněte. Věnujte se trochu sami sobě.

Zeptám se, kolik času máte při své profesi na své blízké?

Málo. Tedy méně, než bych si přála, ale snažím se, abychom byli ve vzájemném kontaktu. Teď například je mojí prioritou dědeček, který je v léčebně dlouhodobě nemocných. Minimálně jednou týdně se snažím za ním jezdit a potěšit ho. On mne totiž vychoval, je to pro mne velice důležitá osoba. Na dědečka a svou rodinu si vždycky ráda udělám čas. A když nestíhám, aspoň jim zatelefonuji.

Aby po zhlédnutí Našeho městečka mezi vším, co si lidé odnesou z představení, byla i myšlenka na členy rodiny, které třeba už delší čas neviděli, je právě tohle jedna z ambicí inscenace?

Myslím si, že ano, že by mohla být.

Všichni, kteří Naše městečko už dělali, se většinou nechávají unést tím, že jde o divadlo na divadle, že jde vlastně o zkoušku hry, že je tam postava režiséra. Jak je to v tomhle případě?

Tohle je spíš otázka na režiséra inscenace a dále na představitele postavy režiséra, který je takovým hybatelem děje. My herci z rolí vystupujeme minimálně, spíše jen náznakově.

Většinou se tohle téma používá pro oživení děje, občas bývá i zdrojem humoru …

Ano.

Co ještě bude pro diváky podle vás zajímavé?

Určitě stojí za zmínku, že náš činoherní soubor se bude rozšiřovat. Jeden mladý kolega už nastoupil do angažmá, je to Jakub Georgiev. Bude v hrát v alternaci s Pavlem Zavadilem, studentem Janáčkovy konzervatoře, který u nás zatím hostuje. Dalšími hostujícími posilami jsou Kryštof Malec, ten je studentem čtvrtého ročníku Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, a kolegyně Beáta Hrnčiříková a Andrejka Zatloukalová. Ty budou zkoušet Královnu koloběžku v hlavní roli. Takže mne těší, že Naše městečko omládne omladinou. Je to úžasné, dávají divadlu novou atmosféru, novou energii, nový vítr.

Hrajete postavu Emílie Webbové, mladé dívky na vdávání. Jaká je?

Já ji vnímám jako čistou duši ve všech časových obdobích, kterými nás hra provede, odhodlanou zkusit vrátit čas.

Pojďme ještě k té druhé části hry. Tam už jde o svatbu dvou mladých lidí. Zase si dovolím osobní otázku: Když vy jste byla v těch letech, kdy člověk navazuje partnerské vztahy, co pro vás bylo důležité, aby měli kluci, kteří o vás projevovali zájem?

V sedmnácti nebo v osmnácti to byla hlavně láska a chemie …

No dobře, ale lásku můžeme pocítit k někomu, kdo je nám něčím sympatický. Něčím nás oslovuje. Co musel mít kluk, aby vás mohl s úspěchem oslovit?

Musela jsem pocítit určité souznění.

Tomu rozumím. Takže společné zájmy, společná témata …

No vidíte, a moje první láska, to vůbec nebyl divadelník. A přitom divadlo bylo mým hlavním zájmem. Manžel vlastně taky není umělec, je to ekonom. Pro mě nikdy nebylo důležité, aby byl partner divadelník, ale samozřejmě musí mít pro mou práci pochopení.

Děkuji vám za otevřenost. Mohu se zeptat, co dělá váš manžel?

Momentálně pracuje ve stavebnictví. Do minulé sezóny pracoval v divadle jako vedoucí umělecko-technického provozu.

Tak to vy byste asi měla chodit na jeho stavby. Ale prosím, tohle neberte vážně. Říkám to proto, že znám hru jedné dramatičky, která popisuje partnerskou dvojici muže a ženy, kteří nemají děti a tím nemají společné téma. Mají se rádi, to ano, chtějí jeden druhému naslouchat, ale každý z nich pořád mluví jen a jen o své práci, což je postupně odcizuje. Vztah končí naprostým fiaskem, krachem.

Mě zajímá všechno, co můj manžel dělá, dokonce i na té stavbě už jsem párkrát byla. Hodně nás spojují naše společná témata, hudba, příroda, milujeme zvířata a Jeseníky.

Ze zkoušky Našeho městečka. (Foto: Radovan Šťastný)

Sešli jsme se k rozhovoru o inscenaci hry Naše městečko, ale mohlo by se zdát, že se teď bavíme o něčem jiném. Nicméně tohle je hra o mezilidských vztazích. Jsou tam situace ze života mladých lidí na prahu společného života i ze života jejich rodičů. Pro kterou generaci hlavně bude vaše inscenace?

Pevně doufám, že oslovíme všechny generace.

Naše městečko není až tak úplně pouze zábavný a oddechový titul, tedy taková hra, na kterou se chodí do divadla za odpočinkem od reality a relaxovat.

Relaxovat mohou v první půli. Někteří možná i v druhé, ale to bych nebyla ráda. Doufám, že inscenace diváky osloví, že půjdou s příběhem, s postavami, a že se diváci nebudou bránit emocím. Třetí jednání má ten potenciál. Jsou v něm velmi silné myšlenky. Pro mě je nejzásadnější ta, že člověk se nemá bát říct svým nejbližším všechno, co má na srdci, protože později to nemusí stihnout a jednou by toho mohl litovat.