Rozkládající se figury Andrey Kuříkové v ostravské galerii Nibiru komentují téma pomíjivosti

Samotný charakter galerie Nibiru je sice natolik neutěšený a undergroundově „špinavý“, že by sochy možná důrazněji promlouvaly k divákovi v kultivovanějším prostoru white cube. Kontrast by mohl posílit jejich účinek. Na druhou stranu určitě existuje názor, že právě takováto forma umění do Nibiru patří…

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Každopádně, sochy nesou znepokojivý existenciální rozměr a diváka nenechávají klidným. Sochařka zvolila podle svých slov materiál, k němuž má odjakživa blízko a vždy s ním chtěla pracovat. Jedná se o zkorodovaný plech. Charakter materiálu je sám o sobě „neklidný“ a nese stopy rozvratu. Komentář k tématu vanitas je nasnadě. Jako lidé jsme ukotvení ve svých fyzických schránkách, které nám slouží jen jako dočasné útočiště. Rodíme se povětšinou s kultivovanou, zdravou a fungující tělesnou konstitucí. Život jí ale postupně omílá a devalvuje. Analogie mezi korozí železa a degradací fyzického těla je jakýmsi filozofickým východiskem pro celou výstavní koncepci.

Absolventka ateliéru sochy Jaroslava Koléška na Fakultě umění Ostravské univerzity a nyní i aktivní restaurátorka se přiklání k takovému přístupu k figurální soše, který bychom možná na základě výchozího školení tolik neočekávali.  Obecně řečeno klasické sochařství vždy usilovalo a stále usiluje zhmotňovat myšlenky, komentáře nebo portréty do trvanlivých materiálů, jako jsou například pískovec, umělý kámen nebo ušlechtilá ocel. Socha je, troufám si říct, ve většinové společnosti spojena s představou stability a má mít ideálně charakter trvanlivého znaku. Především ve vztahu k pomníkům ve veřejném prostoru jsme navyklí vnímat tímto směrem. Socha-pomník není jen nositelem formy, uměleckého rukopisu, ale kóduje i hodnotové paradigma a adresně adoruje osobnost.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Ovšem jednadvacáté století přináší jiné pochody. Společnost a její mentální systém jsou čím dál více tekuté a člověk současnosti jakoby se možná bál přistupovat ke světu jednoznačně, s jasným názorem, co je pro něho dobré a co špatné. Díl vlivu nese dlouhodobě nevěrohodná politika, reklama nebo „pozměňovací“ návrhy vědeckého diskurzu například na témata lidského zdraví. Orientace na mapě života se tak stává stále složitější.

Všechna tahle znepokojující a těkavá východiska jsou obsažena ve vystavených figurách a rozhodně je lze číst jako otisk dnešní doby. Rozeklané struktury materiálu, jeho nahlodanost a koroze zhmotňují existenciální nejistoty. Nejvíce ovšem právě ve vztahu k figuře prostředkují motiv pomíjivosti, rozkladu a dočasnosti. Zkorodované figury jsou nejen formovány ze zrezivělého plechu, ale sochařka s nimi pracuje jako s kumulativními plochami, které spíše naznačují než konstruují objem. Tady je pak možné studovat kvalitu sochařského řemesla mladé autorky. V tvarových zkratkách jsou bravurně vynášeny anatomické části lidského těla. Jsou však znejišťovány strukturálním vrstvením materiálu a pohled diváka je stále podněcován k novému a novému zkoumání a hledání finálního tvaru.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

V posledku se tak setkáváme spíše s figurálními „vyprázdněnými“ schránami. Podmínkou úspěchu takového postupu ale musí bezesporu být, aby sochařské zkratky nesly určitou naraci. A tady je možné říct, že sochařce se rozpovídat sochy podařilo. V první výstavní prostoře nalezneme figury, které jsou dynamicky vrženy do nejistoty. První z nich je tělo bez hlavy, druhá figura, zkomponovaná ze zkorodovaných okapů, je zachycena v gesticky „křiklavém“ pádu a třetí je již zcela anatomicky rozvolněná a tudíž už nečitelná. Jsou to tři podoby destabilizace.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Výpověď křehkého, zkorodovaného materiálu je dále násobena řečí anatomie a gest. Figura se nerozpadá jen symbolicky na základě užitého materiálu, ale existenciální pád je diktován i tělesnou řečí figur a jejich instalací přímo na stěnách galerie, která jim nedovoluje kontakt se zemí. V druhé, ještě skromnější výstavní místnosti se pak potkáváme se zcela jinou situací – s torzy ležérně posedávajícími v tichém dialogu. Sedí na masivních kubických soklech. Působí ukotveněji, stabilněji a nesou určitou karikující energii.

Na tak malém výstavním půdorysu se sochařce podařilo nejen otevřít věčná existenciální témata pomíjivosti a vratkosti lidského života, vytvořila i dvě autonomní výrazové situace a tedy jistý atmosférický kontrapunkt. Pořád mi ale připadá, že kontakt s více kultivovaným, čistým a možná i materiálově luxusním prostorem by sochám slušel více.