Představení Puzzle je skládankou opravdovosti, humoru a promyšlené vizuality

Čtyři charaktery ovládly scénu už při příchodu diváků do hlediště. Tři ženy a jeden muž (Dorota Hořanská, Daniela Kolková, Heidi Sinková a Jan Štrachal) si každý střežili svůj malý svět, fyzicky ohraničený různě velkými bednami. Na první pohled bylo možné jen odhadovat, která postava představuje určitý typ či charakter. Vidíme zamyšlenou dívku, soustředěně píšícího muže, neposedné stvoření, které je hlavou víc dolů než nahoru i ženu pečlivě rovnající své království? Extrovert, introvert, obojí?

Naplno se jejich „nastavení“ projevilo až při cestě za společným cílem, která definovala i celý zbytek představení. Jak něčeho dosáhnout, něco vytvořit, někam dojít jako skupina (přeneseně též jako společnost), když každý chce něco jiného, pracuje vlastním tempem a dává jinak najevo svá přání? Nutně musí někde narazit, což se také stalo. Ale více než drama a násilně vyhrocené situace dalo toto napětí mezi extroverzí a introverzí vzniknout humorným i dojemným okamžikům, které připomínaly každodenní žabomyší války, stejně tak jako se daly převést do světového měřítka a velkých konfliktů, ve kterých prakticky nejde o nic jiného, než kdo postaví svou kostičku nejvýš, kdo shromáždí nejvíc kostiček a čí kostička je nejkrásnější.

Z představení Puzzle. (Foto: Eva Šlosarová)

Soustava beden (či dejme tomu kostek ze skládačky) různých velikostí symbolizovala na jevišti vše podstatné – osobní prostor a vlastnictví, přínos člověka do společného celku, preference jednotlivých typů, nebo zcela jednoduše variabilní rekvizitu, která proměňovala rozložení a vzhled scény, podpořena světelným designem Pavla Vitta. Bez jakýchkoli další kulis tak mohly vznikat různé obrazy pouhým přenesením nebo vrstvením beden, se kterými interpreti nakládali více než zdatně. Jedinou další rekvizitou byla barevná lana, která měli tanečníci po celou dobu na sobě jako součást kostýmu, ale využili je ve finální scéně i při partnerském tanci.

Z představení Puzzle. (Foto: Eva Šlosarová)

Na pohybovém vyjádření i výrazu interpretů byla znát důkladná příprava. Dá se říct, že všichni čtyři byli na vysoké, ale přesto stále různé technické úrovni. Nešlo tedy tolik o mechanicky přesné nastudování předepsané choreografie, ale spíše o hledání vlastní cesty a vlastního místa na jevišti. Bylo patrné, že každý ze čtveřice performerů využíval své silné stránky – flexibilitu, akrobacii, organičnost pohybu, jemnost, výšku i rychlost. Tím odpadla nervozita i napětí a autentický pohyb dodal tanečníkům na sebevědomí a opravdovosti. Dostali prostor v sólových pasážích, nejsilněji ale působily společné scény, ve kterých se ona abstraktní „spolupráce“ přenesla do fyzické roviny, do nutnosti následovat, pomáhat si a podporovat se.

Z představení Puzzle. (Foto: Eva Šlosarová)

V celé inscenaci hrál překvapivě důležitou roli také hlas. Ačkoli práce s mluveným slovem bývá občas problematická, tady se povedla. Interpretům bylo až na výjimky rozumět ze všech částí jeviště. Navíc to, že promluvili, otevřelo jejich charaktery ještě víc, a spolu s ambientní hudbou s nádechem sci-fi Barbory Krutinové dodalo představení specifickou zvukovou atmosféru. Hlas navíc fungoval v propojení s pohybem, takže tanečníci mohli buď komentovat to, jak se hýbou, nebo naopak pohybem vyjádřit to, co říkají.

Z představení Puzzle. (Foto: Eva Šlosarová)

Představení Puzzle se poměrně úspěšně dařilo vyhýbat se stereotypům ve smyslu: ‚Extroverti jsou vždy takoví a introverti zase takoví‘, ačkoli sem tam došlo i na ně. Stejně jako v reálném světě existují extrémní typy, mnohem častěji jsou promíchané, přizpůsobují se okolnostem a jejich hrany se obrušují. Spolu s touto snahou nezapadnout do škatulek byla pro mě osobně nejpříjemnějším zážitkem večera upřímnost a nasazení tanečníků a také nadsázka, díky které jsme neupadli do deprese z toho, jak moc různí jako lidé jsme a jak přitom všichni toužíme po tom samém. Protože každý si nakonec najde svou vlastní cestu.