Je to hodně různorodá deska, říká Mirai Navrátil o albu Arigatō, které vyjde na konci září

Máte za sebou nahrávání nového alba Arigatō. Jaké prvky, které fungovaly na debutu, jste se snažili uchovat, a co jste se rozhodli změnit, abyste se neopakovali? 

My jsme nad tím takhle neuvažovali. Prostě vzniknou skladby a jedete zase od nuly s tím, že je chcete udělat nejlíp, jak umíte. Myslím si, že zvuk nové desky se velmi vymyká tomu, co aktuálně je na scéně, a máme z toho radost. Je to hodně různorodá a barevná deska, kde je r´n´b věc, vlastně i trochu hardcore, podivnost typu Billie Eilish a nebo přímočarej ukulele popík, ale hlavně silné písničky bez ohledu na kabát. Věřím, že rozhodně nebude nudit.

Jako druhý singl z nového alba jste vybrali píseň Hometown. Dá se tato skladba chápat i tak, že chcete na fanoušky apelovat, aby daleko více vnímali vlastní kořeny, tedy místo, odkud pocházíme, kde máme rodinu a podobně? Pracovali jste i s tímto, řekněme, sociologickým podtextem? Pokud totiž nemáme nějaké pevné místo, tak jsme snadněji zranitelní a ovlivnitelní… 

Určitě. Není v tom výtka nebo hodnocení aktuálního stavu, jak to společnost má. Jenom můj subjektivní pocit, že pro mě to místo hodně znamená.

Mnohé vaše písně jsou postaveny tak, že u nich vyniká zpěv na úkor hudebních nástrojů. Jaká máte vnitřní kritéria pro to, abyste až příliš nesklouzli k písničkářskému projevu a k nějaké lacinosti?

Vlastně té otázce moc nerozumím. Neútočím. (smích) Souvisí písničkářství a vynikání zpěvu nad zbytkem s laciností? Nebo je písničkářství jako disciplína a priori laciné? A nepřijde mi, že by u naší muziky vokál potlačoval muziku, tak pojďme asi dál. (smích)

V pohodě, zkusím se zeptat lépe. Spíše jsem to myslel tak, že český národ miluje písničkáře, má rád silné texty, se kterými se může identifikovat, ke kterým se může vyjadřovat a podobně a hudební složka je mnohdy v pozadí… Samozřejmě to neplatí pro všechny písničkáře či muzikanty a samozřejmě na tom není nic špatného. Jen je to prostě jednodušší cesta…

Je fakt, že posluchači u nás jdou hodně po textu. Řekl bych, že je to nejsilnější nástroj lapení posluchače u nás. (smích) Možná i to je důvodem, proč tady třeba i etablovanější kapely až tolik zvukově neriskujou. Je to pro mě ale i pozitivní zpráva, protože je fajn, že jdou lidi více za obsahem než za obalem. Ačkoliv tím obalem to trochu bagatelizuju.

Je pro vás důležité vědět, co si o vás myslí druzí?

Jak kdo. Názor kompetentních lidí je pro mě důležitý. Dělá mi radost, když se někomu líbí, co děláme, a přemýšlím, co zlepšit. Prázdné hejty neřeším. Jen nesmí být nebezpečně pseudosofistikované. Ty mě čas od času dokážou rozladit. (smích) Názor táty pro mě hodně znamená, ačkoliv se zpravidla nejedná o komplimenty a většinou to spíš štípe.

S přibývajícím úspěchem vaší kapely máte také daleko větší zodpovědnost. Je to pro vás obtížné se s tím vyrovnat? Vaše muzika sice není kdovíjak složitá, ale nemůžete přijít s čímkoliv a myslet si, že to zaujme, vlastní fanoušky zklamat nemůžete… Je tento fakt pro vás hodně náročný?

Složitější muzika obecně více zaujímá? Jen se ptám. (smích) A zkuste třeba Achillovu patu z naší nové desky. Jinak samozřejmě čím jste větší, tím větší je očekávání i zodpovědnost. Aktuálně ale přicházíme s našlapanou deskou, takže mi spadl kámen ze srdce. Nikdy nevíte, jak zarezonuje mezi lidmi, ale my jsme spokojení, páč jsme tomu dali 120 procent.

Rozhodně si nemyslím, že by složitější muzika více zajímala, nicméně vaše skladby třeba ve srovnání s tvorbou Mozarta, Prokofjeva, kapel Cynic, Meshuggah a dalšími jsou prostě jednodušší, což samozřejmě neznamená méně kvalitní, protože to je vždycky subjektivní. I navzdory tomu si však nelze myslet, že uspějete jen díky dobrému managementu nebo že budete dlouhodobě těžit z dobrého jména, které jste si už na české hudební scéně vybudovali… Pořád je třeba se zlepšovat. Jinými slovy jde mi zkrátka o tu zodpovědnost z vašeho úhlu pohledu. Zda jsou všechny tyto aspekty, které je třeba brát v potaz a které jsem uvedl, pro vás náročné, nebo spíše motivující?

Asi rozumím, na co se mě chcete zeptat. Jen tam stále cítím nějakou vazbu mezi složitostí, propracovaností aranží a vzbuzením zájmu. Myslím si, že ty parametry, které ovlivňují úspěch interpreta, jsou primárně jinde a nenarážím na management ani PR. Zkusím odpovědět na to, co si myslím, že se chcete zeptat (smích)… Záleží to na aktuálním rozpoložení a náladě. Aktuálně jedeme na vlně euforie a úspěchu a mám pocit, že to působí spíš motivačně. Kdyby přišla vlna opačná, dovedu si představit, že vás to začne spíš skličovat.

Zároveň však díky tomuto úspěchu máte možnost ovlivňovat a inspirovat daleko více lidí, takže na ně můžete pozitivně působit. Uvědomujete si to? V určitém směru jste vzory pro desetitisíce lidí… To znamená, že každý váš dobrý skutek či charitativní počin může inspirovat vaše fanoušky k tomu, aby i oni dělali něco užitečného a smysluplného pro druhé…

Jasně, ta zodpovědnost má iks rovin.

V podstatě na podobném, řekněme inspiračním, principu je založena i píseň Když nemůžeš, přidej. Jaký nejsilnější příběh související s touto skladbou se k vám donesl? 

Těch příběhů je strašně moc. Od lidí, kteří prožili nehody, zkoušky na vysokých školách, nemoci a pouštěli si tuto skladu pro lepší náladu, po paní, která tu píseň prý poslouchala u porodu, což už je samozřejmě bizár. Na začátku jsme netušili, že to může mít takový společenský přesah, ale to je prostě jen další z projevů zodpovědnosti, na kterou je třeba pamatovat.

Na druhé straně tím, jak se vaše kapela stává stále populárnější, tak se dá předpokládat, že pracujete pod stále větším a větším tlakem, stále více lidí, ať už se jedná o fanoušky, kamarády, novináře, známé, manažery, po vás „něco“ chce, vy sám jste zapojený do stále více aktivit, které jsou nezbytné pro fungování úspěšné kapely a podobně. Co děláte pro to, abyste si v této „nekonečné džungli vztahů, komunikací a událostí“ zachoval určitou svobodu?

Někdy se odpojím od sítí. Někdy vypnu telefon nebo ho nezvedám. Snažím se cestovat a čistit hlavu, abych nevyhořel. Neustále po vás někdo něco chce, tak je třeba filtrovat a nezbláznit se z toho.

Také si nemá cenu nic nalhávat, ale v hudebním byznysu se pohybuje spousta manažerů, pseudomanažerů a dalších, kteří vám říkají, co máte a nemáte říkat, co máte a nemáte dělat, co vám zaručí ještě větší popularitu a podobně. Jaký máte recept na to, abyste v této změti názorů, které samozřejmě mohou být přínosné i naprosto neefektivní, neztratil vlastní hrdost a nebyl jen loutkou manažerů? I za cenu třeba nějakých vlastních omylů a neúspěchů, které vás však do budoucna mohou posílit…

Naštěstí máme úplnou svobodu v tom, co děláme. Náš management respektuje naše potřeby a postoje a slouží nám, ne naopak. Navíc náš manažer Jirka Kouba je taky muzikant, který kdysi hrál v kapele Sunshine, a je absolutně na naší vlně.

Jednou z příjemných stránek popularity je navzdory všemu tlaku fakt, že můžete dělat radost, přinášet potěšení tisícům až desetitisícům fanoušků na koncertech, při poslechu vašich písní a podobně. Což asi těžko pochopí někdo, kdo to nezažil… Jsou to právě tyhle momenty, které vám dodávají sílu, motivaci a energii?

Našlapaný koncert, kde se ta energie vrací, je asi to nejvíc. Člověk se excituje i bez alkoholu někam, kam se normálně nedostane. To jsou ty momenty, které vás dobíjí.

Jak se snažíte vyrovnat s kritikou vaší kapely či vás osobně? Jak máte nastavenu nějakou laťku, co je pro vás ještě přínosná či konstruktivní kritika a co už považujete za nežádoucí? Jakými pravidly se řídíte, abyste si udržel nějaký odstup a zároveň nebyl považován za namyšleného muzikanta?

Té kritiky, zaplaťpánbůh, moc není, každopádně je třeba ji vnímat a přemýšlet nad ní. Jenom to, co bolí, vás posune. A laťku těžko specifikovat. Je třeba věřit vlastnímu instinktu, filtrovat prostě tak akorát a nezavírat oči před hranicí komfortní zóny.

Součástí vašich koncertů jsou chvíle, kdy „se vznášíte“ na rukou fanoušků. Co vás na tom láká či baví? Na co obvykle myslíte v momentě, kdy se k tomuto kroku chystáte? Je možné tyto pocity popsat?

Přijde mi to dobrej rock and roll. Baví mě na tom všechno, pokud zrovna nepadám na zem.

Zapojil jste se také do projektu Česko čte dětem. Proč jste si vybral zrovna tento projekt? Jaké zkušenosti jste si z této akce odnesl?

Je dobré číst, kultivovat ducha a nezakrnět. No a to ideálně už od dětství. Vlastně to byl takový příjemný apel na rodiče. Snažím se taky nekázat vodu a pít víno. Aktuálně čtu Vladaře od Machiavelliho a je pozoruhodné, jak je spousta věcí furt stejných napříč historií.